JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Jsem zpět! (11)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    Zima byla těžká... I když jsem se ještě v listopadu účastnil školení, pět měsíců odloučení od KŽC nebylo obdobím zdaleka tak zábavným, jako sezóna. Do toho škola, zkouškové, tragédie na FF UK před Vánoci... Z letargie jsem byl částečně vytržen v půlce ledna, kdy jsem si poprvé přihlásil směny na sezónu 2024, zatím jen na březen. Již v lednu jsem tak věděl, že 29. března, tedy na Velký pátek, pojedu na Pražském motoráčku a velikonoční neděli, která připadla na 31. března, budu trávit jako doprovod Kokořínského rychlíku.

Přičiněním mých kamarádů jsem začal fotit i na analog. No řekněte, existuje vděčnější motiv?

    Dva měsíce utekly jako voda, příchod letního semestru na konci února dal události více do pohybu a najednou tu byl víkend 23. a 24. března, kdy v rámci PID začala turistická sezóna a s ní vyjely i příslušné vlaky (v DÚK si cestující museli ještě týden počkat). Litoval jsem, že o zrušení mého výjezdu do Bratislavy jsem se dozvěděl až na poslední chvíli, kdy již byly všechny šichty v prvním víkendu sezóny rozebrány. Došel jsem si však alespoň vyfotit příjezd prvního Rakovnického rychlíku sezóny a v rámci akce, alespoň částečně nahrazující Bratislavu, jsem se hned v sobotu svezl Pražským motoráčkem. V neděli jsem pak otestoval i nově zkrácený Rakovnický rychlík, který mě dovezl z Prahy domů do Roztok. 

VELKÝ PÁTEK, VLAKOŠE SVÁTEK

    Pak to ale nastalo! 29. března jsem opět vešel do nocležny na čakovickém nádraží, kde jsem si vyzvedl POPku a ve stanici nastoupil do "Kredence" M262.1168, který z naší vlečky přivezl strojvedoucí Kuba. Ano, ten Kuba, s nímž jsem 29. října absolvoval svou poslední směnu sezóny 2023. Přesně po pěti měsících jsem s ním absolvoval tutéž šichtu na tom samém vozidle.

    Protože jsem se opravdu velmi těšil, věnoval jsem péči i své uniformě. Tu oficiální firemní bych měl nafasovat někdy v průběhu jara, svou provizorní jsem však dovedl k dokonalosti. Černé kalhoty a košili jsem již na podzim doplnil sakem ČSD, chyběla mi však kupříkladu kravata. Koupil jsem si proto hodně podobnou tmavě modrou a od kamaráda si vypůjčil originální čepici ČSD. Dojem z mé uniformy jsem tak, alespoň na základě porovnání fotek, zlepšil o 100 %.

    A byť se říká, že přehnané těšení může vést ke zklamání, já hned na začátek mohu říci, že se tak nestalo. Z Čakovic a během prvního obratu na Zličín jsme sice mnoho lidí nevezli, při druhém obratu jsem však téměř nemohl projít motoráčkem, jelikož lidé stáli i v uličce. Od prvního odjezdu ze Zličína s námi navíc cestovala také parta Kubových kamarádů a rodinných příslušníků, což hned vneslo do motoráčku pozitivnější atmosféru. Kubův kamarád Honza se pak při čekání u provizorního nástupiště na Smíchově postaral o pořízení stylových fotografií mé osoby, za což mu tímto ještě jednou děkuji. 

Tato fotografie je prostě úžasná... © Jan Štastný

M262.1168 byla zachycena během prostoje na Žvahově, kde probíhá křižování s vlakem ČD. Strojvedoucí Kuba se zatím spokojeně usmívá, kdyby tak věděl, že vozidlo toho dne ještě vymění...

    S hezkým počasím a velkým zájmem o Pražský motoráček mě tento výkon i po nepříliš zdařilé směně na konci října znovu velmi bavil. Jezdili skvělí cestující, někteří z nich si při pohledu na mou uniformu zavzpomínali na své mládí. Uniformu ocenila i energická prodavačka v řepském Lidlu, kam jsem se tradičně vydal pro svačinu. Skepsi jsem však propadl během třetího obratu, kdy Kuba zjistil, že se "Kredenci" zasekl regulátor otáček, čímž hrozilo poškození hnacího ústrojí. 

Žlutý bizárdopravce s obskurní soupravou dorazil na Zličín ze Smíchova nedlouho po nás, díky čemuž jsem si mohl po dlouhé době vyfotit "Ponorku" - v tomto případě šlo o barevně atraktivní stroj 730 613 společnosti Kladenská dopravní a strojní.

    Všechno zlé je však k něčemu dobré a v případě mé první směny sezóny to platilo dvojnásob. Minulou sezónu jsem totiž jezdil pouze výkony rychlíkové a z osobních jen v okolí Prahy, z čehož znalci našich vlaků usoudí, že jsem neměl příliš velké štěstí na motoráčky řady 810. Dokonce i jako zálohu na městské lince S34 je vždy chytil kolega či kolegyně na protější směně. Kromě dvou výkonů v druhé polovině června, kde byly nasazeny jako záložní, se mi motoráčky vyhýbaly... 

Konečně motoráček! M152.0656 měl jako záloha v následujících dnech napilno...

    Se začátkem sezóny se však záložní souprava, složená z motoráčku M152.0656 a "bafíku", začala objevovat na Brdském a Posázavském motoráčku (info o změnách ve výkonech KŽC Doprava viz zde). A stejně jako v případě málem neúspěšné červencové směny směnu i tentokrát zachránil příjezd soupravy od Dobříše. 

    Ačkoli původně hrozil odvoz porouchaného "Kredence" do Čakovic námi a převzetí posledního obratu motoráčku četou od Brdského motoráčku, nakonec bylo rozhodnuto jen o výměně vozidla. Po výstupu cestujících na hlavním nádraží jsme nejprve přeposunovali ke šturcovému nástupišti 1A, kde jsme nepřekáželi a kde hned vedle nás zanedlouho zastavila i souprava Podbrdského motoráčku. Kuba následně na soupravu najel, kolegové Honza a Aleš převzali bizarní soupravu ve složení "Kredenc" a "bafík" a my mohli následně jen s přibližně desetiminutovým zpožděním vyrazit naposledy na Zličín.

M152.0656 na analog.

    Život nám stále mírně komplikoval posun na bývalé společné nádraží, spojený s dvojitou úvratí (fragment společného je dnes de facto úvraťová dopravna). Zajímavé je, že při posledním obratu jsme neposunovali od provizorního nástupiště 3, ale od trojky klasické (viz foto výše). A mezi Stodůlkami a Cibulkou se s námi svezl stálý zákazník Pražského motoráčku, herec Matěj Hádek. 

Smíchov společné úvraťové nádraží s nejdražším výhybkářem v republice. 

    Musím uznat, že první šichta sezóny 2024 se vskutku povedla. Krásné počasí, skvělí cestující a navíc i neplánované splnění přání v podobě pracovního svezení na osmsetdesítce. Již nyní však mohu prohlásit, že oproti minulé sezóně bych si letos měl legendární motoráčky dopřát v podstatně větší míře. A to již v dubnu! 

BEZ RYCHLÍKU BY TO NEBYLO TO PRAVÉ ZAHÁJENÍ

    Abych sezónu zahájil opravdu poctivě, zažádal jsem si také o směnu na velikonoční neděli. Bylo mi přiděleno Mšeno, neboli Kokořínský rychlík, interně označený jako směna 8. Kratší z "poctivých" rychlíků, na nichž jsou řazeny vozy klasické stavby - budyšínské Y, jsem absolvoval zatím jen jednou v říjnu minulého roku. Byl jsem tak mimo jiné připraven na reparát nepříliš zdařilého posunu, spojeného s najížděním souprav rychlíků na sebe po večerním návratu na Vršovice. Manipulace byla zakončena o něco hlasitějším "ťuknutím" narážedel...

    Pro absolvování dlouhé šichty jsem si vybral dost možná nejhorší možný den v roce. Ačkoli rekreační vlaky v rámci PID vyjely poprvé již 23. března, je jejich provoz spojen s platností SELČ. A čas se měnil právě v noci ze soboty na neděli. Já tak místo ve 3:50 vstával v podstatě ve 2:50. Autobusy a trolejbusovou linkou 58 jsem se přesunul do Čakovic, kam jsem dorazil již krátce po šesté ranní. Měl jsem tak dostatek času na přípravu obou POPek a vypsání zpráv o brždění pro obě soupravy. Nástup v půl sedmé totiž následuje příprava a doprovod souprav Kokořínského a Lužickohorského rychlíku do Vršovic, kde jsou rozvěšeny a Lužickohorský rychlík si jeho vlakvedoucí přebírá až zde. Proto ty dvě POPky. 

    Na vlečce jsem se setkal s mým dnešním strojvedoucím a Kubou, který jinak pracuje jako strojmistr a také je aktivní rockový hudebník. Lužickohorský rychlík dostal ten den na starosti kolega Ondra, známý jako youtuber Andy.cz. Alespoň chvíli jsem tak mohl spolupracovat i s ním, a to zejména během zkoušky brzdy celé soupravy. V mezičase jsem odemkl obě soupravy, urovnal kupé a zkontroloval správnost směru, uvedeného na směrovkách. Po provedení zkoušky brzdy byl čas vytáhnout soupravu do stanice, kde jsem si během čekání na volno popovídal s kolegy Fandou a Martinou. 

Čekání na "bílou" na výtažné koleji v Čakovicích, zvěčněné na analog.

    Je dobré zmínit, že "poctivé" rychlíky na začátku této sezóny postihlo mimořádné řazení. Z Lužickohorského rychlíku zmizela legendární hospoda alias vůz RBDs, který nahradil vůz BDs ze soupravy rychlíku Kokořínského. Do Mšena se tak vydávají dvě "béčka", která v průběhu dubna doplní vůz Dak. Vlakvedoucí Kokořínského rychlíku přišel o vlastní kamrlík, já jsem si tak zabral kupé, které jsem ozdobil neblaze proslulou cedulí "Dveře nepoužitelné". Vlastní kupé mělo také jednu nespornou výhodu, ale o tom později. 

    Velkou komplikací se tak stala přeprava spoluzavazadel. Představky začala zabírat kola a já tak musel pečlivě volit, ze kterých dveří že budu dávat souhlas k odjezdu. Naštěstí musím vyzdvihnout perfektní spolupráci s cestujícími, kteří mi ochotně vycházeli vstříc a s kolem v případě mého požadavku manipulovali za účelem uvolnění prostoru. Ale to opět předbíhám.

    Po příjezdu do Vršovic jsem soupravy podle zvyku rozvěsil, dal Kubovi návěst Popotáhnout a následně vyčkal příchodu kolegy Honzy, který svůj čas nástupu stihl jen tak tak. Předal jsem mu POPku se služebním mobilem (slouží jako platební terminál) a náhradní kotouček a najednou jsme už měli postaveno. Myslím, že z Čakovic jsme odjížděli později a navíc jsme "trčeli" chvíli i při průjezdu hlavním nádražím. Opravdu moc času nebylo, na kávu jsem mohl zapomenout úplně a i čas odjezdu jsem stihl jen tak tak. Přeci nelze vypravovat vlak bez čepice! 

    Ano, vzhledem k zápůjčce čepice od mého kamaráda Adama, kterému tímto také ještě jednou děkuji, jsem přestal používat návěstní terčík a "téčko", tedy návěst Souhlas k odjezdu, nyní dávám jen rukou. Vzhledem k čepici na hlavě jsem pro strojvedoucího dostatečně nezaměnitelný. 

    Cesta do Mšena začala hekticky. Nakládal jsem kola na představky a čekalo na mě také několik zajímavostí při odbavování. Kontroloval jsem tak kupříkladu Průkazku příslušníka Policie ČR, určenou pro bezplatnou přepravu příslušníků KŘP hl. m. Prahy v MHD včetně vlaků. Ve Vysočanech pak nastoupil můj kamarád Dan, věrný vlakový parťák, který se přišel krátce svézt i v pátek a nyní se se mnou vydal do Všetat. Tam mimochodem plánoval přestoupit na Lužickohorský rychlík. 

    Jinak se cesta vyvíjela vcelku obvykle, skutečná zábava to však začala být až v Mělníku. Převlékl jsem se do flanelky, kterou jsem si operativně sehnal místo zapomenuté pracovní blůzy, a jal se rozvěšovat soupravu. Je dobré zmínit, že vzhledem ke slunečnému a teplotně nadprůměrnému počasí mohla být na Kokořínský rychlík nasazena velmi netypická "Bardotka" 751 033 alias "Mirinda". V loňské sezóně byla vzhledem k absenci topného generátoru nasazována primárně na Rakovnický rychlík, na nějž jsou řazeny vozy lehké stavby s nezávislým topením. Oproti říjnové cestě do Mšena jsem tentokrát neměl problém s rozvěšením soupravy, posledně jsem totiž zápasil s nepříliš dobře namazanou šroubovkou. Poté, co Kuba najel na soupravu od všetatského zhlaví a já soupravu svěsil, provedl jsem jednoduchou zkoušku brzdy a ještě v pracovní flanelce dával souhlas k odjezdu. 

    Ve Lhotce u Mělníka proběhlo křižování s motoráčkem od Mladějova a já si velmi oddechl po informaci od jistého cestujícího. Poté, co jsme urychleně naložili kočárek (ve variantě pro připojení za kolo) pro jeho syna, mi oznámil, že je překvapen jiným řazením. Řekl totiž svým čtyřem kamarádům kolařům, aby se s ním přišli svézt ze Lhotky do Mšena, že náš vlak cyklisty vítá. Jeho kamarádi to naštěstí nestihli... 

    Poté, co jsme obsloužili malebnou zastávku Kanina, kde kupodivu vystupovaly dvě mladé slečny, jsme zamířili do Mšena. Já chvíli před příjezdem do cílové stanice využil ke kochání se okolní krajinou. I když bylo krásně jasno, něco tu nehrálo - byl to podivný smog, zamlžující například místní skládku, působící spíše jako stolová hora. Šlo o hojně mediálně propíraný saharský písek, který vedle "zašpinění" výhledu ucpával i můj nos.

ZPÁTKY VE MŠENU

    Po výstupu cestujících jsem se postavil do otevřených dveří vozu a hlasitě zvolal, že děkuji za využití služeb společnosti KŽC Doprava a aby přišli zas. Následně jsem shodil uniformu, nasadil si flanelku (pan prezident by měl radost) a vydal se s Kubou do dopravní kanceláře. Zatímco můj strojvedoucí měl na starosti sjednání posunu s dirigujícím dispečerem, já z ústředního zámku vyjmul příslušný klíč, nutný pro postavení posunové cesty. Soupravu jsme po objetí odstavili na manipulační kolej 3 a já, osamocen, vyrazil na oběd. 

Škoda v pozadí odstaveného Roomsteru, iluze by jinak byla naprosto dokonalá...

    Zvolil jsem tradičně restauraci Zlatý lev na náměstí Míru, nevím však, čím to bylo, výborný oběd mi příliš nesedl... Skvrnu na jinak skvělém dni jsem naštěstí efektivně smazal asi hodinovým šlofíkem (mladá generace by to nazvala jako power nap). Když jsem se probral, cítil jsem se jako praštěný lopatou po hlavě, na což však nejlépe pomáhá čerstvý vzduch. Vydal jsem se proto na procházku po dopravně D3 Mšeno. V souladu s bezpečnostními pravidly pohybu v dopravní cestě jsem si obešel výhybku po výhybce a prohlédl si ji, v hlavě jsem si zároveň sestavoval plánek stanice a závislosti jednotlivých výměn. Třeba se to jednou bude hodit...

    Nejvíce mě zaujala výhybka 4, umístěná na čtvrté koleji, která se následně dělí na účelové koleje 4a a 4b. Vedle toho, že se jedná o výhybku nezabezpečenou a nevybavenou ani závěrem výměn, mě překvapil její mechanismus. Chvíli jsem si lámal hlavu, jak probíhá její přestavení, pak jsem však zjistil, že se jedná o kloubovou výhybku s otočným závažím na čepu. Dle Ondry, signalisty a mého sledujícího na Instagramu, se jedná o výhybku, okolo níž se tančí. Výhybky tohoto typu se také řadí k nejstarším na české železniční síti. 

    Energie se mi tedy alespoň částečně vrátila, stále to však nebylo ono. Zanedlouho jsem se proto vydal podruhé do města, abych si v již dříve vyzkoušené cukrárně U Živných a Měšťáků dal kávu a zmrzlinu. Toto občerstvení, které jsem si vychutnal na předzahrádce s výhledem na mšenské náměstí, mě dokonale postavilo na nohy a dodalo energii na cestu do Prahy :)

Kávička na náměstí ve Mšenu, to je jistota...

    Po dokoupení zásob v přilehlém obchodě jsem se vydal zpět k vlaku, kde se pomalu z hlubokého spánku probíral i strojvedoucí Kuba. Čas odjezdu se pomalu nachyloval, bylo nutné proto soupravu přestavit na správnou kolej, nechat nastoupit poměrně velké množství cestujících, kteří se začali trousit už od půl páté, a po příjezdu Regionovy od Mělníka vyrazit ku Praze. 

TY MOJE VLASY...

    Ve Lhotce u Mělníka má strojvedoucí cestou zpět vedle ohlašovací povinnosti v dopravní kanceláři za úkol také uzavření železničního přejezdu. Kuba tuto činnost přenechal mně, což mě potěšilo. Když jsme se pohledem přesvědčili o uzavření přejezdu, mohli jsme vyrazit do Mělníka. Tam se mi povedla taková nemilá věc. Při rozvěšování soupravy v Mělníku jsem si umazal své dlouhé kudrnaté vlasy od vazelíny. Nebylo to nic dramatického, ale život to znepříjemní. Abych nepoškodil čepici, vlasy jsem si urychleně vypral (tady se ani nedá napsat umyl) na toaletě vlaku. Dementní řešení, ale fungovalo... 

    I cestou zpět jela celá řada příjemných cestujících. Vedle britského seniora, zaujatého mou uniformou, kterou si dokonce fotil, šlo třeba o dvě lehce zoufalé maminky s dětmi. Bojovali jsme společně s vydáním co nejvýhodnější jízdenky do Benešova, aby jsme nakonec naše snažení vzdali, neboť přípojový "panťák" na hlavním nádraží vlivem našeho zpoždění ujel. Ve volných chvílích jsem pak odpočíval ve svém osobním kupé, v Měšicích u Prahy jsem jej však opustil, abych salutoval kamarádovi, výpravčímu Michalovi alias "Senovi" (Modří už vědí). Zastavení z dopravních důvodů bylo vlivem zpoždění redukováno na pouhý průjezd stanicí.

ZPĚT NA VRŠOVICÍCH

    Už ve Mšenu jsem se Kubovi svěřil se svým lehkým strachem z najíždění jedné soupravy na druhou. Kuba však slíbil, že to spolu zvládneme (měl pravdu...). Jak jsem již zmínil výše, soupravy Kokořínského a Lužickohorského rychlíku se opětovně svěšují na nádraží ve Vršovicích, kam jsme dorazili před sedmou hodinou večerní. Ještě před příjezdem Lužickohorského rychlíku a po provedení úklidu externí firmou jsme soupravu objeli, já ji svěsil a pak s Kubou čekal na stanovišti "Bardotky" na "bílou" (návěst Posun dovolen). Když nastal čas, já se přesunul na konec soupravy a vyrazili jsme na zhlaví vršovického nádraží nedaleko Vinohradských tunelů, kde jsme zastavili. 

    Když se na trpasličím návěstidle rozsvítila "bílá", začali jsme sunout zpět do stanice k nástupišti, k němuž přijel Lužickohorský rychlík. Několik metru před soupravou jsem Kubovi dal pokyn, aby zastavil, pak jsem vystoupil na nástupiště a odkrokoval si přibližnou vzdálenost nárazníků obou souprav. Tuto informaci jsem předal Kubovi a ten se po půlmetrech přibližoval. Nakonec jsem mu dal pokyn k najetí tak, aby se nárazníky dotkly. On tak učinil bez sebemenšího ťuknutí. Během svěšování souprav jsem mohl konstatovat, že strach z najíždění jsem překonal :) Pak už zbývalo jen dojet do Čakovic, odstavit zamčené soupravy a vyrazit k domovu s pocitem velmi příjemně stráveného dne.

    Vzhledem k nově zavedenému hlášení na směny s dvouměsíčním předstihem jsem již dlouho před svými prvními šichtami věděl i náplň dubnových víkendů. A musím konstatovat, že se máte na co těšit, zejména pokud jste fanoušci "osmsetdesítek". Doufám, že jste si můj návrat užili stejně tak, jako čtení ostatních dílů série. Pokud jste je však ještě nečetli, souborně je naleznete zde.