JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Konečně vlakošem! (3)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    

    Začal červenec a s ním přišly i mé dvacáté narozeniny. Nedělal jsem žádnou velkou oslavu, ze všeho nejvíc jsem si ale přál úspěch na 4. července. Úterní odpoledne jsem měl totiž využít ke složení zkoušky na vlakvedoucího, abych mohl u KŽC doprovázet i rychlíky a stal se univerzálním zaměstnancem, kterého je možno poslat kamkoli. První červencové dny jsem věnoval přípravě, opakoval jsem si předpisy, učil se vypisovat Zprávu o brždění a vlaku a zjišťoval si informace a specifika "velkých" souprav a vozů na nich řazených.

    Zkouška se konala opět v Čakovicích pod vedením Čeňka a skládal jsem ji i tentokrát spolu se Sašou. Skládala se z podobného testu jako zkouška na průvodčího, test šel však více do hloubky a jeho součástí bylo i vypsání zmíněné ZOB neboli bržděnky. Vedle předpisů SŽ či KŽC byla prověřována i znalost vozů společnosti, pochopení funkce jejich brzdových systémů a podobně. Samozřejmostí bylo několik ústních otázek či předvedení některých ručních návěstí (třeba pro zkoušku brzdy). Jak jsem již zmiňoval dříve, díky předchozí zkoušce z této zkoušky na vlakvedoucího odpadly otázky ze znalosti přepravy.

    Zaváhal jsem u otázky, jaký typ topení používají elegantní vozy Bmx neboli "dlouhé Balmy". Označil jsem topení teplovzdušné, z důvodu většího komfortu pro cestující (nekouří dovnitř) však konstruktéři použili systém teplovodní. I přes toto zaškobrtnutí jsem však zkoušku úspěšně složil! 4. července 2023 jsem se tedy stal vlakvedoucím u společnosti KŽC Doprava. Následovala nezbytná oslava, na první rychlíky jsem si však musel ještě počkat...

SMĚNY V ČERVENCI

    První červencová šichta mě čekala 8. července a nešlo o nic jiného nežli další Pražský motoráček. V teplou letní sobotu se měl na trať 122 neboli Pražský Semmering podívat již klasický "Kredenc". V tu dobu byly u KŽC provozní dva stroje čísel M262.1183 a M262.1168, šlo tedy spíše o "Loďáky". Jejich přezdívka vychází z remotorizace (a přeznačení na řadu 831/M262.1), provedené v sedmdesátých a osmdesátých letech, při níž byla část "Kredenců" osazena šestiválci z ČKD Hořovice, určenými původně pro pohon tlačných remorkérů. 

    S mladým strojvedoucím Martinem jsme vyfasovali mezi zaměstnanci méně oblíbenou M262.1183, na první pohled rozeznatelnou podle žlutého výstražného pruhu na čele. Její neobliba jakoby se ukázala záhy - již cestou z Čakovic Martin nervózně otevíral motorový prostor na velkém (prvním) stanovišti. Znervózňoval ho zápach a z motoru vycházející dým, značící nějakou tu poruchu. Cestu na Zličín i zpět jsme naštěstí zvládli, i když to na prvním stanovišti ve stoupání začínalo připomínat plynovou komoru (ehm). 

S M262.1183 jsme na Zličín s vypětím všech sil dojeli, pobyt na stanovišti ne nepodobný pobytu v plynové komoře jsme se však rozhodli neopakovat...

    Je dobré zmínit, že při stoupání po trati 122 ve směru na Zličín je povinností jezdit na prvním (předním) stanovišti. Nařízení slouží hlavně ke snazší identifikaci potíží s motory, uloženými na běžném podvozku pod prvním stanovištěm, odkud jsou také přístupné. "Kredencům" se navíc přezdívá také "Žhavé trubky", což zaměstnanci KŽC Doprava bohužel v červenci 2019 na Pražském motoráčku pocítili na vlastní kůži... Jízda na prvním stanovišti do stoupání tak může sloužit také jako protipožární prevence. 

8. června 2019 došlo na Pražském Semmeringu k požáru "Loďáku" M626.1117. Nikomu se nic nestalo, motoráček však do provozu již nezasáhl. © Jan Kostík, HZS hl. m. Prahy, Týdeník Policie

    S naším motoráčkem to opravdu nevypadalo dobře. Díky obratnosti dispečera a také sobotnímu datu (zásadní informace!) se podařilo počínající neschopnost stroje bez větších komplikací vyřešit. Z Týnce nad Sázavou se totiž během naší pauzy právě vracel Posázavský motoráček, vedený "lepším" motorákem M262.1168 s oranžovým výstražným pruhem. S pouze patnáctiminutovým zpožděním došlo k výměně motoráků, při níž se odvěsil "Balm", vyměnily se čety, 183 odjela na zhlaví, my s Martinem najeli se 168 na zhlaví před ní a následně přejeli k jinému nástupišti (šlo tuším o šesté, zkrátka někde vzadu). Pak jsme již mohli pokračovat na Semmering. Podle později získaných zpráv z dílny se na 183, která ještě zvládla odvést do Čakovic zmíněný "Balm", rozsypalo turbodmychadlo. 

Měníme motorák! Díky obratnému dispečerovi se sobotní Pražák i přes poruchu vozidla obešel bez větších komplikací.

Takhle se svačí na "Kredenci" :D

    Po zbytek směny se již nic zvláštního nestalo. 168 jezdila dobře a já si příjemně popovídal s kolegou Martinem. Teplé letní počasí přímo vybízelo k orosenému pivu U Fausta, kam se na jedno nakonec stavil i Martin poté, co jsme motorák odstavili v Čakovicích na vlečce. Na hlavní nádraží jsem po šesté hodině odjel opět s Kokořínským rychlíkem, s nímž ten den jel kolega Matouš a s nakládkou kol mu pomáhal čéďácký mechanik Petr, s nímž jsem se seznámil a následně jsme spolu pokračovali do Berouna. Nechal jsem se dokonce zlákat jet v Berounce první třídou. Má cesta ve voze ABmz se tak stala mou první cestou první třídou vůbec. 

Po zbytek soboty mohli cestující na Zličíně zahlédnout už jen "tu lepší" M262.1168. 

POPRVÉ JAKO VLAKOŠ

    V sobotu večer jsem měl již jiné starosti než práci. Dělal jsem totiž ještě poslední přípravy před svou týdenní cestou vlakem kolem ČR, o níž možná do budoucna také něco napíšu. Po návratu domů mě čekala má první směna, na níž jsem činil úkony vlakvedoucího. A nešlo o nic menšího než o Posázavský motoráček. 16. července jsem si mohl vzácně přispat, byla totiž neděle. Tato informace je pro provoz Posázaváku zásadní. Jak jsem již zmínil výše, při záchraně Pražáka 8. července bylo zase zásadní sobotní datum. Posázavský motoráček totiž vyjíždí do Týnce nad Sázavou jako směna 10 pouze v sobotu ráno a jako směna 11 pouze v neděli odpoledne. 

    Nástup na směnu 11 mě čekal ve 13:15. Na vlečku jsem dorazil za mírného deště a po seznámení se strojvedoucím Michalem, který jinak pracuje jako řidič metra jsem se jal připravovat soupravu. Ta se měla skládat z mé oblíbené M262.1168 a "malého Balmu". Nedlouho před druhou hodinou jsme po nezbytné zkoušce brzdy začali s posunem do stanice. Michal mi předtím také překontroloval vypsanou bržděnku, na níž neshledal nic nesprávně zapsaného a naopak ocenil můj krasopis :)

    Během manipulace jsem se po uzavření brány na vlečku do areálu někdejší Avie již usídlil v elegantním vlečňáku. Poté, co se souprava uklidila za ranžírku na výtažnou kolej 3a u satalického zhlaví, přišla totiž moje chvíle. Spojil jsem se s Michalem a po rozsvícení návěsti Posun dovolen, tedy bílé na seřaďovacím návěstidle jsem pokynem "Suneme!" dal vlak do pohybu. Pod mým vedením jsme dorazili do stanice a odtud jako Sv pokračovali na hlavní nádraží. 

Počasí se pomalu zlepšuje, mraky odchází, cestující naopak přicházejí, je čas na dobrodružství na Sázavě...

    Jelikož jsme na hlavák dorazili poměrně brzy, mohl jsem skočit pozdravit Sašu a Tomáše, kteří toho dne jezdili na Pražském motoráčku. Odjezd vlaku Sp 1279 Posázavský motoráček proběhl podle jízdního řádu ve 14:55 a já byl okamžitě hozen do vody při prodeji jízdenek. Musel jsem si zvyknout, že už nejsme v Praze a já tak prodávám trochu jiné jízdenky. Nevýhodou Posázaváku je neprůchozí souprava, začal jsem tak v "Balmu" a hned na začátku jsem teenagerovi s propadlou Lítačkou prodal OneTicket, protože nebylo možné vydat mu zlevněnou jízdenku z hlavního nádraží. 

    Během cesty jsem se tedy stále poněkud zorientovával a navíc jsem musel řešit i přeskakování z vozu do vozu a samozřejmě nezbytnou pečlivou kontrolu uzavřených dveří. Cestu po Posázavském Pacifiku jsem si ale i tak užíval. Ačkoli v Praze pršelo, jakmile jsme ji na Zbraslavi opustili, počasí se jako zázrakem zlepšilo. Dal jsem se do řeči s mladou slečnou, jíž jsem předtím prodal jízdenku. Když v Lukách pod Medníkem vystupovala, trpělivě jsem jí vysvětlil, jak na "Kredenci" otevřít dveře (nejdřív pojistka, pak spodní klička a nakonec ta horní). Pravila, že jsem úžasný průvodčí, což mě vskutku zahřálo u srdce.

Posázavský motoráček v čele s mou oblíbenou M262.1168 ve Vraném nad Vltavou.

    Příjemným benefitem nedělní směny je fakt, že po příjezdu do Týnce nad Sázavou v 16:11 není nutné provést zrychlený obrat soupravy a ihned poté odjet zpět do Prahy. Po zastavení u nádražní budovy jsme soupravu odstavili a vyrazili se občerstvit do nedalekého stánku (s občerstvením, samozřejmě :D). Až po návratu jsme se teprve pustili do objíždění soupravy. Provedli jsme jednoduchou zkoušku brzdy a protože jsme měli ještě nějaký ten čas, došli jsme se podívat i do pokladny ČD na týneckém nádraží. Ochotnou pokladní jsem totiž chtěl požádat o dobití mého mobilu. Ta mi opravdu vyhověla, jen Michal na mou větu "Můžu si u vás nechat nabíjet mobil? Jsem taky od dráhy." reagoval slovy: "Nekecej, jsi jenom od šmouru!" 

V neděli nás postavili blíže nádražní budově, rychlý obrat tentokrát nebyl nutný vzhledem k dvouhodinové pauze. Snímek již obrácené soupravy před odjezdem z Týnce.

    Cestou zpět si nešlo nevšimnout provozního specifika Posázavského motoráčku, kterým je vynechávání jistých zastávek v různých směrech. Zatímco cestou do Týnce jsme zastávku Krhanice projeli, cestou zpět ji Posázavák normálně obsloužil. V obou směrech jsme však projeli zastávku Kamenný Přívoz, tu totiž obsluhuje pouze ranní sobotní spoj. Do Týnce. Zpět už ne. Přirozeně tedy nestaví ani v Krhanicích, to pouze cestou tam. Zábavné... Naštěstí se nejedná o příliš turisticky exponované zastávky.

     Když jsem se při průjezdu nad údolím Sázavy usadil v "Balmu", jehož interiér osvěcovalo zapadající letní slunce a já si panoramatickými okny prohlížel onu úžasnou krajinu, připadal jsem si jako v osmdesátých letech a nostalgii spolu s kouzlem trati čerpal naplno, třebaže jsem byl v práci. Jen těch lidí by dříve bylo mnohem více. 

    Už jako Sv nás cestou do Čakovic ne úplně krátkou dobu drželi v Satalicích. Po odstavení soupravy na vlečku jsem si navíc uvědomil, že vzhledem k neděli nebudu moci svůj první (a úspěšný) vlakošský výkon ani náležitě oslavit pivem U Fausta. Nu což, i tak to bylo moc fajn!

    Jako vlakvedoucí jsem se v průběhu léta začal pomalu aklimatizovat, byť nic nešlo hned. Příště už možná dojde i na rychlíky! Doufám, že vás mé příhody stále baví a inspirují! Pokud jste ty předchozí ještě nečetli, najdete je ZDE a ZDE.