JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Poprvé do Mšena (9)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    Během prázdnin jsem si, samozřejmě vyjma výkonů v Ústeckém kraji, vyzkoušel práci na téměř všech vlacích  KŽC. Chyběl mi pouze Kokořínský rychlík, který jsem během zácviku tak nějak vynechal a navíc mě odrazovalo, jak je směna 8 postavena. Komandující vlakvedoucích věděl, že jsem ve Mšenu nebyl, a tak mě tam neobsazoval. Jenže tento komandující k 1. září odešel a já v rozpisu práce na říjen dostal od nového komandujícího na sobotu 7. října směnu 6, tedy Kamenický motoráček. Protože se mi však do Kamenice nechtělo, a protože byly všechny ostatní šichty obsazené, vyměnil jsem Kamenici za Mšeno, kam jezdí právě Kokořínský rychlík.

    Jak jsem již zmínil výše, velkým specifikem Kokořínského rychlíku je koncept směny 8. Vlakvedoucí má nástup v půl sedmé ráno. Na vlečce v Čakovicích připraví soupravy Kokořínského a Lužickohorského rychlíku, které doprovodí na Vršovice. Následně pokračuje jako vlakvedoucí nepříliš dlouhého výkonu, do Mšena totiž rychlík dojede za dobu lehce překračující dvě hodiny, a od 11:30 jej čeká přerušení až do 15:00. Někdo se chodí koupat, někdo si s sebou bere kolo, někdo griluje, spí v houpací síti či jen tak nasává atmosféru léta. Následně vlak před pátou odjíždí do Vršovic, odkud po příjezdu Lužickohorského rychlíku obě soupravy zamíří na vlečku do Čakovic. Vlakvedoucí na směně 8 tak skončí v devět hodin večer. A já si řekl, proč to jednou neabsolvovat. 

    Kokořínský rychlík má totiž i své světlé stránky, jazykem mladé generace "green flagy" (my však na dráze používáme zásadně "red flag" - červený praporek). Souprava je složena z vozů B a BDs, druhý zmíněný však nedisponuje barovým oddílem, nýbrž je uzpůsoben k přepravě jízdních kol. Člověk si tak sice nemůže krátit cestu pokecem s hospodským, ale má díky tomu svůj služební oddíl. Kokoříňák je tak jediným výkonem u KŽC, který nabízí vlakvedoucímu vlastní oddělený "kamrlík". A nejde rozhodně o jedinou "green flag", ale o tom později.

Žádná hospoda, jen prostor pro jízdní kola.

Osobní kamrlík je jednou z nejpříjemnějších věcí na Kokořínského rychlíku.

DOBRÉ ŘÍJNOVÉ RÁNO!

    Svou první pracovní cestu do Mšena jsem absolvoval již v době, kdy jsem se vrátil do školy - výuka mi začala 2. října a já si prací chtěl zpříjemnit první víkend. Na vlečku jsem podle rozpisu dorazil po šesté hodině ranní. Časný přesun MHD jsem zvládl, a to i včetně přestupu na chladným větrem bičovaném Proseku. I do Mšena jsem měl vyrazit se strojvedoucím Lexou, s nímž jsem o dva týdny dříve jezdil na Pražském motoráčku. Setkali jsme se na nocležně, kde jsem si připravoval vše, co s sebou mám mít. Na vlečku jsem nesl dvě vypsané bržděnky, dvě POPky, dva služební mobily + mobil pro platby kartou na Lužičáku, dva náhradní kotoučky do POPky... Ověšený jako soumar jsem s povděkem dorazil do svého kamrlíku ve voze BDs a vydal se připravovat soupravu. 

    Odemkl jsem všechny dveře, zkontroloval a případně správně otočil směrovky, obešel jsem kupéčka. Lexa mezitím oživil "Bardotku" - toho dne jsme dostali 749 253 (T478.1215), která v létě prošla obnovou laku a vypadala tak o něco méně okoukaně. Po nafoukání mě čekala zkouška brzdy, která se však změnila, vzhledem k délce soupravy, v hezkou procházku. Souprava Kokoříňáku je vybavena "koloťuckým" kladívkem, které jsem se tak rozhodl vyzkoušet. Skončilo to však tím, že jsem párkrát kladívkem s dlouhou násadou strčil do brzdového špalku a následně se vrátil ke starému dobrému kopanci nohou. Ještě před příchodem druhého strojvedoucího a vysunutím soupravy do stanice mi Lexa předal jednu z vysílaček, které přinesl. Je dobré zmínit, že šlo o vysílačky schválené pro použití na železnici. 

    Další z povinností vlakvedoucího na směně 8 je rozvěšení souprav po příjezdu do Vršovic. Vždy jsem byl v pozici toho druhého, který přichází k hotovému a rozvěšování vozů pro mě byla novinka - ano, vždy jsem svěšoval či rozvěšoval pouze vůz a lokomotivu. Vlezl jsem tedy do temného prostoru, kam příchodu světla bránily gumové návalky, soupravy "urval" a dal Lexovi návěst Popotáhnout. Mezitím již dorazila Saša, která se toho dne měla vydat do Mikulášovic, pozdravili jsme se a už v 8:21 jsem vlaku R 1272 Kokořínský rychlík dával souhlas k odjezdu. 

SKORO JAK NA LUŽIČÁKU

    Cestou z Vršovic jsem se dal do řeči s několika železničními nadšenci, kteří se Kokříňákem jen přisouvali na hlavní nádraží. I tak jsem je zahrnul do sčítání cestujících, naplánovaného na tento a příští víkend. Na hlavním nádražím tito "přískokáři" vystoupili, zato však nastoupilo větší množství cestujících, zřejmě turistů, mířících na Kokořínsko. Dalším specifikem Kokoříňáku budiž, že oproti Lužičáku či Rakovničáku skutečně velká většina cestujících míří do Mšena, tedy do cílové stanice vlaku. Zdali je to dáno vzdáleností, či prostou atraktivitou kokořínské přírody, je otázkou. 

    Cesta probíhala víceméně stejně jako na Lužičáku, pouze s tím rozdílem, že jsem se vedle výpravy vlaku musel starat i o nakládku kol, které jsem následně více či méně krkolomně věšel na háky v BDs (no jo, nemám grif jako hospodský Petr). Změna nastala ve Všetatech, odkud jsme zamířili nikoli na Boleslav, nýbrž po trati 072 do Mělníka. Tzv. "pravobřežka" je v celé své délce elektrifikovaná a dvojkolejná, což je připomínkou její role důležité uhelné trati. Je dobré zmínit, že bývalý úsek Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) spojuje Lysou nad Labem s Ústím, samozřejmě také s tím nad Labem. 

    Po příjezdu do Mělníka nás čekala necelých dvacet minut dlouhá pauza. Stejně jako v případě Rakovnického rychlíku jsem se převlékl do montérek a vydal se rozvěsit soupravu. Nabrali jsme nějaké to zpoždění, ale jinak jsme posun (v Mělníku je řízen přes vysílačku) úspěšné dokončili a správně otočení mohli pokračovat na trať 076. 

LEGENDÁRNÍ "MŠENKA"

    Lokálka, která vznikala natřikrát a spojuje, byť s omezenou nabídkou spojů, Mělník a Mladou Boleslav, se stala mezi fanoušky železnice legendární. Je tomu tak díky malebným stanicím, přírodním scenériím i principu organizování železniční dopravy - jedná se totiž o "détrojku". I když jsme se chystali pouze na subjektivně méně zajímavý úsek mezi Mělníkem a Mšenem, šlo bezpochyby o nejzajímavější část cesty rychlíku. 

Náladový snímek úseku trati mezi Mělníkem a Lhotkou jsem zachytil z představku vozu B.

    To se mi potvrdilo již při zastavení v dopravně D3 Lhotka u Mělníka, kde mělo proběhnout křižování a Lexa měl splnit ohlašovací povinnost. "Mšenka" je specifická prováděním ohlašovací povinnosti nikoli ze stanoviště strojvedoucího, nýbrž z dopravní kanceláře staniční budovy. Je to prý bezpečnější, ale kdo ví u těch "détrojek". Jenže v případě Lhotky je tu jedna drobnost. Stanice prošla rekonstrukcí, při níž bylo vybudováno ostrovní nástupiště a zničeny poslední památky na odbočku do Střednice (řepařská dráha zanikla roku 1978), jen na staniční budovu se poněkud zapomnělo... Pro plnění ohlašovací povinnosti tak byla vybudována boudička přímo na nástupišti, sloužící jako dopravní kancelář. 

Staniční budova neprošla opravou, dopravní kancelář se proto přesunula do boudičky na nástupišti.

    Dovnitř jsem samozřejmě nahlédl, ale pouze tak, abych Lexu nerušil. Je dobré zmínit, že pro komunikaci s dirigujícím dispečerem se využívá traťové telefonní spojení GSM-R. Klasické telefony jsou tak ve skutečnosti mobily se SIM kartou. Součástí budky je také plánek stanice, vyvedený na plechové ovládací skříni, ale o tom později. 

Pohled do dopravní kanceláře dopravny D3 Lhotka u Mělníka, v níž strojvedoucí Lexa provádí ohlašovací povinnost.

Telefonní spojení GSM-R je realizováno pomocí klasicky vyhlížejícího telefonu, který však obsahuje vlastní SIM kartu.

Přijíždí vlak Os 8509 z Mladějova v Čechách,...

...vedený motoráčkem čísla 810 058.

    Po vykřižování s vlakem Os 8509 z Mladějova v Čechách jsme mohli pokračovat do Mšena. Obsloužili jsme pouze zastávku Kanina. Lexa, dávající rukou výzvu k pohotovosti způsobil, že mu před mým téčkem (návěst Souhlas k odjezdu) zamávala nejprve jediná zde vystoupivší cestující. I zde proběhla rekonstrukce a vybudování moderního nástupiště, zůstala však udržovaná staniční budova, obklopená všemožnými výpěstky. 

Zachovalá staniční budova v zastávce Kanina.

    Krátce po půl jedenácté jsme pak dorazili do Mšena. Vyložil jsem dovezená kola a se skupinou dvaceti turistů, z nichž velkou část tvořily děti do dvanácti let, jsem se dohodl na rezervaci míst na cestu zpět. S těmi dětmi byla obecně legrace. Ukázal jsem jim, jak se zevnitř zamyká kupé, a když to začaly dělat až moc často, musel jsem odhalit i trik na odemknutí kupé zvenku - čtyřhranem.

POSUN VE MŠENĚ JE TEPRVE ZAJÍMAVÝ

    Následovala nejzajímavější část výkonu - objíždění soupravy a následné odstavení na manipulační koleji. Mšeno je dopravnou D3, takže bylo nejprve nutné telefonické sjednání posunu s dirigujícím dispečerem v Mladé Boleslavi. O to se postaral Lexa. Po odvěšení začal objížděním a já si vzal na starost přípravu posunové cesty.

    Před vjezdem na "détrojku" je strojvedoucí v přilehlé stanici vybaven soupravou hlavních klíčů, kterých je v našem případě šest (I-VI), jsou univerzální a jejich funkci v každé dopravně D3 upravuje prováděcí nařízení D3 (PND3). Mšeno je jako poměrně rozlehlá dopravna specifickým případem a využívají se zde pouze první tři klíče.

Klíče I a II slouží k ručnímu přestavení samovratných výhybek 1sv a 11sv. Klíč III pak umožňuje přístup ke klíčům od ostatních výhybek.

Pro snížení počtu klíčů v soupravě byla dopravna D3 Mšeno vybavena jednoduchým ústředním zámkem, který drží čtyři klíče od ručně stavěných výhybek.

Po otočení klíčem III je možno držené klíče vyjmout.

Z ústředního zámku jsem vyjmul tento klíč. Podle tvaru štítku poznáme, že se jedná o klíč od výkolejky uzamknuté v poloze na kolejnici. Z číselného údaje v čitateli vyčteme, že se jedná o výkolejku Vk1, uzamknutou kontrolním zámkem. V kontrolním zámku je uzamknut klíč od jednoduchého výměnového zámku výhybky 2.

Výkolejku Vk1 jsem odemkl, vyjmul klíč z kontrolního zámku...

...a následně ji sklopil. Je dobré zmínit, že se nachází na třetí koleji. S vyjmutým klíčem jsem se chystal vyrazit směrem k mělnickému zhlaví.

Mezitím však Lexa dokončoval objíždění. Já proto nejprve svěsil soupravu. Díky samovratným výhybkám jsem při objíždění nemusel asistovat stavěním posunových cest na zhlavích. 

Následně mě zajímala výhybka 2, reprezentující staré dobré časy železnice. Povšimněte si plechového výhybkového návěstidla se starým provedením návěstí a také soupravy, čekající na mělnickém zhlaví.

Pro přestavení výhybky 2 jsem si přinesl klíč od jednoduchého výměnového zámku, který jsem vyjmul z kontrolního zámku výkolejky Vk1. 

Klíčem jsem zámek s logem firmy Liberta Praha odemkl...

...a výhybku 2 přestavil. Výhybkové návěstidlo dává návěst Proti hrotu do odbočky vlevo (z této strany Po hrotu z odbočky). 

Poté jsem nastoupil na představek vozu BDs a s pomocí Lexovy vysílačky asistoval při sunutí z mělnického zhlaví na třetí kolej. 

Po odstavení soupravy na třetí koleji hned za výkolejkou jsem vše vrátil do základní polohy a klíč uzamkl do ústředního zámku.

PAUZA, CO NEBERE KONCE

    Poté co jsem klíč uzamkl zpět do ústředního zámku jsem uzamkl také soupravu a mohli jsme vyrazit na oběd. Cestou jsem se Lexovi svěřil, že jsem ve Mšenu úplně poprvé a jestli jsem všechno udělal dobře. Řekl něco ve stylu, že bez chyb, "ale bylo mi podezřelý, jak si všechno fotíš". 

Podívejte, kolik lidí chtělo i v říjnu na Kokořínsko...

Výbava správného posunovače :)

Staniční budova ve Mšeně. Pro cestující je určen pouze dřevěný přístřešek vpravo.

Telefon GSM-R najdeme i ve Mšeně, zde ve společnosti bloku pro vypisování rozkazů, univerzálního taháku pro závazná slovní znění a svazku klíčů od dopravních kanceláří. 

Plánek dopravny D3 Mšeno spolu se schématem ústředního zámku.

    Na oběd jsme se vypravili do většinou zaměstnanců KŽC vyzkoušené restaurace Zlatý lev, která se nachází na náměstí Míru naproti majestátní radnici. Po savojském řízku s hranolky mě Lexa provedl Mšenem, jelikož on zde poprvé rozhodně nebyl. Viděl jsem tak slavné městské lázně, postavené ve stylu art deco, křivolaké uličky i pískovcové útvary na okraji lesa. Ve Mšenu se mi zalíbilo. Celou dobu jsem šel ve svém saku ČSD, což neušlo pozornosti starého pána, který se mě tázal, zdali jsem nádražák. Odvětil jsem, že jasně. 

Mšenská radnice zaujme svou majestátní podobou.

Křivolaké uličky poprvé...

Prvorepublikové městské lázně proslavila budova ve stylu art deco. Voda z přírodního zdroje prý takto zelená v sezóně nebývá.

Křivolaké uličky podruhé...

    Náš okruh po městě jsme zakončili opět na náměstí Míru, kde jsme se ještě stavili na kávu v cukrárně U Živných a Měšťáků. Poté jsme se jinou cestou vrátili na nádraží, respektive do dopravny D3. Stále jsme tak ještě měli poměrně dost času, já proto pozoroval projíždějící vlaky, seděl ve svém kamrlíku a čekal na první cestující. Vyfotili jsme také nějaké stylové fotky, odkazující k době 80. let. 

Pohled na dopravnu D3 od mělnického zhlaví.

Z výletu jsme dorazili právě když ve Mšenu konal sedmnáctiminutový prostoj vlak Os 8534, vedený Regionovou 814 144. 

Zde je zachycen odjezd mírně zpožděného vlaku Os 8559, mířícího do Mělníka. 

Po odjezdu vlaku Os 8542 jsme mohli sjednat posun před cestou zpět do Prahy. Motoráček čísla 810 220 mířil do Mladějova v Čechách. 


Jaký že je rok? 1987?

    V 16:46 nastal konečně čas odjezdu. Poté, co Mšeno opustil vlak Os 8542 do Mladějova v Čechách, bylo nutné opět sjednat posun. Já opět vyjmul klíč z ústředního zámku, správně postavil posunovou cestu a pomohl s vysunutím soupravy na první kolej. Partě turistů s dětmi jsem vyhověl s rezervací dvou a půl kupé, kterou jsem provedl poněkud punkově. 

"Funguje to? Tak to neřeš!"

LHOTECKÁ BOUDIČKA PODRUHÉ

    I cestou zpět musel Lexa splnit ohlašovací povinnost v dopravně D3 Lhotka u Mělníka. Strojvedoucí zde má však ještě jednu povinnost. Výše jsem zmínil ovládací skříň s kolejovým schématem dopravny, na níž musí strojvedoucí uzavřít přejezd. Cestou do Mšena se přejezd P3022 spouští automaticky, před Lhotkou by se však v případě uzavřením jízdou vlaku uzavřel příliš brzy, či pozdě. Proto dostal tuto činnost na starosti strojvedoucí. 

Plánek dopravny D3 Lhotka u Mělníka na ovládací skříni železničního přejezdu.

Při odpoledním plnění ohlašovací povinnosti jsem zachytil rozmazaného Lexu během ručního uzavírání železničního přejezdu.

    Po posunu v Mělníku jsme zamířili do Všetat, kde jsme se potkali s kolegy, kteří toho dne jezdili u RegioJetu. Jejich rychlík linky R23 nabral zpoždění, teď si už nepamatuji proč. Po deset minut dlouhém prostoji jsme pokračovali do Prahy. Došlo i na čekání na křižování v Měšicích. Já si cestou zpět užíval svého kamrlíku a psychicky se připravoval na ještě poměrně dlouhou šichtu. Protože již padla tma, dával jsem strojvedoucímu návěst Souhlas k odjezdu baterkou. Do Vršovic jsme dorazili v 18:59.

    Jak jsem již zmínil, má šichta tím nekončila. Čekalo nás objetí soupravy a následné čekání na příjezd Lužickohorského rychlíku. Ten dorazil do Vršovic v 19:41. Jeho příjezd jsem pozorovat nemohl, stál jsem totiž na představku vozu BDs a čekal, až se na ranžírce na zhlaví u Vinohradských tunelů (nebo tam někde, byla tma...) rozsvítí bílá. Poté byl čas sunout k nástupišti a následně se svěsit s Lužickohorským rychlíkem. Asi při pětimetrové mezeře mezi soupravami jsem si po zastavení soupravy vystoupil, abych na své první ostré "sunutí na přesnost" lépe viděl. I když jsem se snažil, bez lehčího ťuknutí se to neobešlo :) Ale i tak dobrý. O svěšení se postaral strojvedoucí Honza z Lužickohorského rychlíku. Pak už jen stačilo dovést soupravu temnou Prahou do Čakovic, odkud jsem se ve večerních hodinách vydal domů. 

    První Mšeno se povedlo, jen škoda, že jsem jej "odložil" až na říjen. Nemohl jsem totiž okusit žádnou z letních radovánek s rychlíkem spojených, jako je třeba odpoledne, strávené na mšenském koupališti. Zato jsem si vyzkoušel další zajímavé provozní postupy a Kokořínský rychlík se konečně naučil. Doufám, že jste si i četbu o výletě do Mšena užili tak, jako četbu všech předchozích dílů. A pokud jste je ještě nečetli, najdete je souhrnně zde :)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Vzali mě! (1)

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Jsem průvodčí! (2)

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Pracovně do své domoviny (6)