JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Červnové horko (16)
Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".
PO PATNÁCTI DÍLECH JE ČAS SE S TOUTO SÉRIÍ (ALESPOŇ PROZATÍM) ROZLOUČIT - UŽ NEJSEM ŽÁDNÝ ZAČÁTEČNÍK :)
V květnu 2024 jsem si vzal více šichet, v červnu jsem se proto rozhodl zvolnit. První víkend v měsíci jsem si nechal volný za účelem setkání s přáteli, a stejně tak ten předposlední v datu 22.-23. června - to mě dostihly školní povinnosti. Původní požadavek na čtyři směny však nakonec doplnily dva neobsazené výkony, čehož jsem zpětně rozhodně nelitoval :)
 |
| Železnice je zkrátka vděčným objektem analogových fotografií. 8. června se mi před objektiv připletla souprava Kokořínského rychlíku, odstavená ve Mšenu u rampy. |
ZASE DO MŠENA
Dvě zkoušky jsem měl na začátku června úspěšně za sebou, a třebaže mi chyběly ještě dvě, nebránilo mi to trávit druhý červnový víkend v práci. 8. června jsem tak měl vyrazit na Kokořínském rychlíku do Mšena. Na směnu jsem nastoupil v šest ráno v Čakovicích, připravil obě "velké" soupravy našich rychlíků a se strojvedoucími Lexou a Kubou se vydal do Vršovic. Na hlavním nádraží nás však podrželi déle, než je zdrávo, a my proto na Vršovice dorazili nebezpečně blízko času odjezdu vlaku R 1272 Kokořínský rychlík. Já se tak ihned po příjezdu věnoval nakládání kol do "hytláku" (jeho nasazení si vyžádaly dva řazené vozy B), který jsem ještě předtím musel urychleně odemknout, zatímco Lexa soupravy rozvěsil. Následně jsme mohli, mírně zpoždění, odjet.
Již při kontrole jízdních dokladů jsem se dal do řeči s partou kamarádů, kteří vyrazili na výpravu na Kokořínsko. Během objíždění v Mělníku se mě patrný vůdce výpravy jal vyptávat na mou práci na železnici a bylo vidět, že ví, o co jde. Ukázalo se, že Honza se z výpravčího během pár let vypracoval na tiskového mluvčího Správy železnic. Dnes se však již železnicím nevěnuje, v té době mediálně reprezentoval nejmenovaný fastfood a nyní dělá ještě něco trochu jiného.
Ukázalo se také, že máme mnoho společných známých, zkrátka bylo o čem povídat. Po příjezdu do Mšena a výstupu cestujících jsme provedli manipulaci se soupravou, která měla být odstavena tradičně na třetí manipulační koleji. Vzhledem k délce soupravy, dané řazením "hytláku", a zkušenostem z minulých šichet, kdy jsme stáli těsně mezi výkolejkou Vk1 a přechodem přes koleje u staniční budovy, jsme soupravu zasunuli až k manipulační rampě. Ta se nachází na kusé koleji 3a za výhybkou 7, přes níž soupravu odpoledne vytahujeme. U rampy nechával soupravou odstavenou jistý kolega, argumentoval fotogeničností tohoto řešení.
Následně jsme vyrazili na oběd do mnohokrát vyzkoušené restaurace Zlatý lev a zbytek pauzy strávili odpočinkem, procházkou po Mšenu a kávou U Živných a Měšťáků. Tu jsme si však museli, vzhledem k návalu turistů, vychutnat na lavičce na náměstí.
Cestou zpět se s námi do Prahy, vzdor původnímu předpokladu, vydal Honza se svou partou, takže jsme ještě jednou popovídali. V paměti mi pak utkvěla také skupina britských důchodců, respektive jedna z jejích členek, která skálopevně tvrdila, že vypadám úplně jako britský herec a model Bobby Brazier. Našel jsem si jeho fotky a nusím uznat, že nějaká podoba by tam byla...
ZPÁTKY NA PODŘIPSKU
Slunečné nedělní ráno jsem 9. června trávil cestou do Roudnice nad Labem, kde jsem měl v 9:45 nástup na svůj oblíbený Podřipský motoráček. Ten jsem poprvé neměl absolvovat s "turnusákem" Martinem, avšak s kolegou Tomášem, což je však také pohodový kolega pro pohodovou směnu. Za Tomášem dorazil na první obrat kamarád, který byl tehdy v zácviku, dnes již je strojvedoucí u ČD. Mě pro změnu navštívil kamarád, který taktéž pracuje u ČD, správkař z ONJ Petr.
 |
| Přirozené prostředí... |
 |
| Podřipský motoráček, respektive motorový vůz M152.0517 zastavil v řídce využívané zastávce Břežany nad Ohří. |
Jinak šlo o vcelku pohodovou směnu, kterou však charakterizovalo teplo a při druhém obratu také přelety dronem a fotografická aktivita mého kamaráda, pana Vláčkování. Během druhé návštěvy Libochovic jsme si během pauzy s Tomášem došli na tradiční zmrzlinu, kterou jsme si v klidu snědli ve zdejším zámeckém parku. Po návratu do Roudnice nad Labem před šestou hodinou večerní jsem již tradičně pokračoval rychlíkem Labe do Prahy. Cestu zpět jsem věnoval učení, jelikož mě druhý den dopoledne čekala zkouška. Nevím, kdo nade mnou držel ochrannou ruku, ale i tuto jsem úspěšně složil.
 |
| Fotografii motoráčku jsem pořídil i v zastávce Vrbka. |
 |
| Vlčí máky v poli u Vrbky... |
NEPLÁNOVANÝ NÁVRAT NA SEVER
Ve středu 12. června mě čekala poslední zkouška tohoto zkouškového. Test a esej z Moderních dějin severní Ameriky byl plánován v 17:00, ve škole jsem se však pohyboval již od dopoledne. Během pití kávy ve školní kavárně mě do očí bouchla neobsazená směna 6X v pátek 14. června. Protože jsem měl druhý den hned po mimořádném firemním školení v Čakovicích odjet do Kamenického Šenova, směna na "Šenovce" mi perfektně hrála do karet. Stačil rychlý hovor s komandujícím a měl jsem hned směnu navíc.
 |
| "Šenovka", vyčkávající na čtvrté manipulační koleji ve stanici Česká Kamenice na svůj další výkon. Stanice prošla v druhé polovině roku 2024 zásadní proměnou. |
V pátek jsem tak před devátou hodinou ranní opět dorazil na nádraží v České Kamenici, abych se zde setkal s naším bardem, strojvedoucím Jirkou Ruppem. Protože byla tato směna neplánovaná, potěšila mě možnost nafotit si postup přestavování výkolejek a výhybek v rámci vytahování motoráčku - tehdy jsem dokončoval reportáž z mé první návštěvy Kamenického Šenova a právě tato část mé pracovní náplně mi do článku chyběla.
 |
| Šenovská pohoda... |
 |
| Desira na U8! |
DALŠÍ LUŽIČÁK
Můj třetí Lužickohorský rychlík sezóny nepatřil mezi nejvíce užité výkony, ale tak to již občas bývá. Z Prahy jsme sice v čele s šedomodrou "Bardotkou" čísla 749 259 vyráželi za slunečného počasí, během tradiční fotopauzy v Krásné Lípě však již vytrvale pršelo. Náladu mi během cesty zvedali alespoň kamarádi Adam a Tomáš, kteří mě však zároveň po celou dobu provokovali plechovkovým, a v Doksech i točeným pivem. Museli činit takto, jelikož jsme stále jezdili bez RBDs.
 |
| Od tradiční fotografie soupravy Lužickohorského rychlíku v Krásné Lípě mě neodradil ani silný déšť. |
 |
| Brána na zbořeniště vedle dolního nádraží, které zůstalo po někdejším průmyslovém areálu, mi nápadně připomíná nějakou jinou bránu. Kolegové ví... |
Opět se mi potvrdilo to, co jsem již nakousnul v minulých dílech mého vyprávění - kvalita dříve velmi oblíbené restaurace U Bílého jaka šla opravdu více a více dolů a já si ani na obědě příliš nepochutnal. Cestou zpět pak potěšilo alespoň povolení vjezdu do dopravny D3 Panský Stadleru RS1, který nahradil obligátní Desiro. Inu, každý den nemůže být posvícení.
 |
| Čas vyrazit zpět do Prahy. |
 |
| Stadler RS1 čas od času zaskakuje za Desiro, a to ať už na turistické lince T9 z Liberce do Mikulášovic, či na lince L4 z Rumburka do Mladé Boleslavi. |
 |
| Nádraží ve Svoru, zejména pak zdejší nádražní budova, patří k mým velmi oblíbeným. Nádech starých časů, milí výpravčí, výprava výpravkou a samovratné výhybky na zhlaví. |
Když jsem se pak v neděli 16. června vracel domů Rakovnickým rychlíkem, svezl jsem se alespoň na Smíchov Pražským motoráčkem. Četa ve složení strojvedoucí Tomáš a vlakvedoucí Eliška totiž měla štěstí na mně se doposud vyhýbající motoráček čísla M152.0535, specifický oranžovým výstražným pruhem a černě natřenou "sukní". Někdejší turnusový stroj na Kamenickém motoráčku jsem si tehdy opravdu jen krátce vyzkoušel, v rámci práce jsem si na něj musel ještě hodně dlouho počkat...
 |
| Když jsem si šel vyfotit mně se vyhýbající motoráček M152.0535, do záběru se mi připletla kolegyně Eliška :) |
Školní povinnosti mě do práce pustily až v sobotu 29. června, kdy jsem si k svátku dal zajímavý dárek. Měl jsem jako úplně první vlakvedoucí doprovázet Rakovnický rychlík, který je však pracovně označován jako 7L. V jednom z mých starších článků jsem tuto novinku již více přiblížil, ale v krátkosti - Rakovnický rychlík doznal v období letních prázdnin rozšíření o pár vlaků mezi Rakovníkem a Berounem. Já tak byl nadšen z možnosti projet si svou domovskou trať v rozsahu větším než jeden obrat.
Dobrou náladu, kterou jsem toho rána měl, mi ještě více zlepšila návštěva dopravní kanceláře v Čakovicích, kde jsem si u výpravčího vyzvedl mou novou uniformu!!! Na vlečce jsme se strojvedoucím Kubou (cargonautem) zjistili, že se do čela prvního "letního" Rakovnického rychlíku postaví "Bangle" čísla 740 692, do které se nám bohužel nepodařilo doplnit chladicí vodu. Ranními manévry bez úspěchu jsme tak nabrali přibližně dvacet minut zpoždění.
Dlužno dodat, že na konci června 2024 byla firma o lokomotivu chudší. Když jsem trávil nedělní podvečer dne 23. června odpočinkem po dokončení školních povinností, objevil jsem na Facebooku zprávu o tragické srážce vlaku s autem, která se udála na pravobřežní trati 072. Okamžitě jsem viděl, že je zle, když jsem spatřil pozůstatky Opelu, vláčeného několik set metrů od železničního přejezdu naší "Bardotkou" 749 253. Chudák fíra, chudák vlakoš, chudák mašinka... Ačkoli bylo tehdy predikováno, že do provozní sezóny 2024 již nezasáhne, již na konci léta se vrátila v plné síle zpět.
Cestou do Berouna-Závodí, kde vlak R 1270 Rakovnický rychlík objíždí, mě lehce znejistěl cestující, který mi místo jízdenky ukázal průkaz kontrolora od organizátora dopravy. Lekl jsem se a vzpomněl si na nepříjemnou zkušenost z května, šlo však naštěstí jen o kontrolora kvality, vydané (či nevydané) jízdenky jej nezajímaly. V Roztokách pak přistoupila moje mamka, s níž jsem po objetí soupravy během hodinové pauzy v Rakovníku vyrazil na kávu. Dlužno dodat, že i přes zpoždění soupravového vlaku z Čakovic jsme do Rakovníka dorazili včas, v 10:46.
 |
| Poprvé v Rakovníku. |
Ve 12:02 jsme vyrazili znovu do Berouna, a to jako vlak R 1267 Rakovnický rychlík. Cesta z Rakovníka do Berouna byla s projetím poloviny stanic (zastavovali jsme jen v Křivoklátě, Roztokách u Křivoklátu, Zbečně a Nižboře) mnohem rychlejší, než u běžného osobního vlaku, zkrátka celé jeden velký zmatek. Oběd v pivovaru Berounský medvěd, který se nachází v blízkosti nádraží, byl tak vskutku za odměnu. Bramboráčky s uzeným však místo piva musela doplnit domácí citronová limonáda, obsahující místní železitou vodu.
 |
| Soupravu jsme odstavili u třetího nástupiště v Berouně a mohli vyrazit na oběd. |
Ještě předtím jsme se však museli vymanit s konverzace se zajímavým cestujícím, který si patrně rád zahulil a na nás měl různé záludné dotazy o práci na železnici a podobně. Cestou z pivovaru na mě pak z Goslarského mostu zamávala kamarádka, která s přítelem vyrazila na výlet. Jak prý viděla nádraží, začala mu o mně vyprávět, aniž by věděla, kde se vlastně pohybuji.
Kdybych měl tuto směnu charakterizovat jedním slovem, bylo by to horko. Již od dopoledne bylo jasné, že tento den bude teplotně nadprůměrným (stejně jako zbytek léta...), pracovat v tomto počasí je však poněkud namáhavé a nepříliš komfortní. Navíc jsem, a to mi bylo opravdu líto, musel sundat nové sako a být jen v košili. Jinak to opravdu nešlo.
V 15:06 jsme se podruhé vydali do Rakovníka, a to jako vlak R 1266 Rakovnický rychlík. Z této cesty mi v paměti utkvělo čekání na křižování ve Zbečně, kde byl zrovna ve službě můj kamarád, výpravčí Vláďa. Ukázalo se totiž, že strojvedoucí Kuba se s Vláďou zná z dob jejich působení u historických tramvají v DPP.
 |
| Rakovnický rychlík v mé domovské stanici Roztoky u Křivoklátu - tady to vlastně celé začalo... |
Velmi krátký obrat v Rakovníku jsme úspěšně provedli, objeli soupravu a v 16:16 jsme byli připraveni vyrazit do Prahy, a to jako vlak R 1271 Rakovnický rychlík. Měl jsem toho za celý den opravdu plné brýle, i tak jsem ale na vlečce strávil o skoro hodinu více a věnoval se úklidu vozů Bmx. Nespěchal jsem, v neděli mě čekal nástup až odpoledne.
ODKLON
Čas od času je z důvodu výlukové činnosti nutné odklonit některý z vlaků společnosti KŽC Doprava. Vlivem rekonstrukce mostu Inteligence v Braníku tak byl Brdský motoráček dočasně zrušen a oba víkendové dny - v sobotu dopoledne a v neděli odpoledne - vyrážel odklonový Posázavský motoráček z Prahy do Jílového u Prahy. Jednalo se o období mezi 8. a 30. červnem 2024.
Úplně poslední den provozu tohoto zajímavého vlaku, v neděli 30. června, jsem tuto směnu získal od kolegy já. Byl jsem nadšený, odklonový spoj do Jílového u Prahy totiž na Posázavský Pacifik najel v Čerčanech, kam zajížděl po koridorové trati přes Říčany. Směna to byla zajímavá, ale neobešla se bez komplikací.
Když jsem v Letňanech nastupoval na autobus do Čakovic, kde jsem měl nástup až po dvanácté, zjistil jsem, že se mi v batohu rozlil šampón. Fatálně to odnesl sice jen náhradní kotouček do POPky, avšak dobu do příjezdu vlaku (nástup jsem měl ve stanici) jsem trávil umýváním té neplechy.
Soupravový vlak na hlavní nádraží měl z Čakovic vyrážet ve 13:30, já proto čekal před nádražní budovou a v dálce pozoroval kolegu Aleše, jak vytahuje motoráček. Běžně totiž jezdila na odklonovém spoji jezdila sólo osmsetdesítka. Jaké to bylo překvapení, když jsem ve výtažné koleji na satalickém zhlaví spatřil "Mravence"!
 |
| Tak i mně se jednou poštěstilo nějaké to mimořádné řazení, a navíc v kombinaci s odklonem. |
Měl jsem radost z mimořádného řazení, avšak bylo mi jasné, že cestující toto nadšení sdílet nemusí. Po příjezdu na hlavní nádraží, odkud měl vlak jako Sp 101279 Posázavský motoráček ve 14:17 jet, jsem však využil jedné výhody moderní motorové jednotky. Aleš mi podal sluchátko interkomu a já provedl hlášení pro cestující. To byl opravdu příjemný zážitek :)
Komplikace však pokračovaly. Při odjezdu ze stanice Praha-Zahradní město se ukázalo, že nám nefungují dveře v nízkopodlažním oddíle, cestou do Říčan pak začal "Mravenec" vařit. Ano, bylo horko, toto by se však dít nemělo - nehledě na to, že při kritické teplotě vody nad 100 °C jednotka automaticky shodí z výkonu. Za Říčany, kam jsme nějak dojeli a kam mířila většina našich cestujících, nás tak čekal telefonát od traťového dispečera z pražského CDP, který Alešovi oznámil, že zdržujeme panťák...
V Čerčanech jsme opustili koridorovou trať a pokračovali jsme po Posázavském Pacifiku, jak jsme byli zvyklí. Čekalo nás zastavení v Týnci nad Sázavou, kde Posázaváky v provozní sezóně 2023 končily, v Krhanicích a také v Kamenném Přívoze. Jedna cestující, která tam mířila, mi oznámila, že jede do "Kameňáku". Já nejprve zmaten názvem kontroverzní komedie Zdeňka Trošky nebyl s to pochopit, co se po mně chce, ale při mých dalších návštěvách jsem přezdívku této obce již pravidelně používal.
 |
| Krátký prostoj v cílové stanici jsem nemohl využít jinak, než ke zvěčnění mimořádné návštěvy. |
Inu, kolem Pacifiku to moc neznám, spolu s tratí na Dobříš je trať z Prahy do Čerčan jedinou tratí na české železniční síti, kterou jsem neprojel jinak než jako vlakvedoucí. A dlužno dodat, že mi hlavu zamotal i systém pásem PID na této odklonové trase. Naše pravidelné vlaky jsou totiž trasovány tak, že čím větší vzdálenost v rámci systému PID ujedou, tím vyšší je číslo pásma. Říčany jsou pásmo 1, Čerčany pásmo 4, to samé Týnec i "Kameňák", avšak Jílové u Prahy bylo zase pásmo 3! No jo, když je něco jinak... Ještě, že tam cesta našeho vlaku v 15:40 skončila.
My se však v Jílovém příliš nezdrželi. Aleš došel omést chladiče v domnění, že to pomůže proti vaření (pomohlo to však jen částečně), já mezitím zdokumentoval "Mravence" na místě, kde se běžně nevyskytuje (ach, jak mě s*re, že nemám vyfocený Rakovnický rychlík v tomto řazení...). Nádraží na Posázavském Pacifiku, to jílovské nevyjímaje, ztratily svou duši během rekonstrukce v roce 2016, čítající přebudování kolejiště a výstavbu europerónů...
 |
V 15:52 jsme jako Sp 101278 Posázavský motoráček vyrazili ku Praze. V hlavě mi utkvěl mladý pár či zkrátka dva mladí lidé, kteří čekali půl hodiny (či podobný časový údaj) na historický vlak a on přijel moderní. Byli na mě zbytečně nepříjemní, tak jsem jim alespoň z POPky vyjel vizitku s korespondenční adresou, kde že si mají "stěžovat" (dopisy určitě psát nebudou, haha). Když poté vystoupili, našel jsem ji ležet na stolku...
 |
| Zvěčněn u vlaku tam, kde KŽC běžně nejezdí. |
V 17:14 jsme dorazili na hlavní nádraží, kde cesta odklonového vlaku skončila. Před Vinohradským tunelem jsem interkomem opět promluvil k cestujícím a poděkoval jim, že cestovali s námi. Do Čakovic jsme se naštěstí dostali bez větších komplikací, věci od šampónu jsem jakž takž usušil, mohl jsem proto bez problémů odjet vlakem na sever vstříc letním dobrodružstvím. Začínaly totiž prázdniny :)
Šestnáctý díl je za námi, to už je něco! Na dlouhou dobu proto tuto sérii uložím k ledu, třeba se k ní za nějaký čas vrátím. Jsem rád, že jste tuto sérii reportáží četli, a pokud jste tak zatím neučinili, ostatní díly naleznete souhrnně zde.
Komentáře
Okomentovat