JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Všechny květnové víkendy 1 (14)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    Když jsem v půlce března během exkurze v Krakově žádal o směny na květen 2024, nějak mi ujela ruka. Směny se mi tak podařilo nakombinovat tím způsobem, že jsem alespoň jeden den během každého z víkendů měl trávit v práci. Zároveň jsem však nějak zapomněl na existenci státních svátků 1. a 8. května, tudíž mi alespoň tyto zůstaly volné. Byl jsem rád z dostatku práce, neboť jsem tak mohl stylově oslavil rok od mých prvních zácviků u KŽC Doprava. 

Lužickohorský rychlík dorazil 4. května 2024 do stanice Krásná Lípa, kde jej vzhledem k delšímu prostoji již tradičně fotím.

    Zatímco v dubnu jsem si užil spíše práci na motoráčcích, v květnu jsem měl konečně znovu doprovázet Lužickohorský rychlík, můj nejoblíbenější rychlíkový spoj společnosti. A ne jednou, ale hned dvakrát. Pohodový spoj, spojující Prahu s oblastí Šluknovského výběžku, však doznal jedné zásadní změny. Jak jsem již zmiňoval v jednom z předchozích vyprávění, začátek sezóny 2024 se vlivem neschopností vozů nesl ve znamení změn v řazení rychlíků. Lužickohorský rychlík tak přišel o svou největší atrakci, kterou byl bezpochyby vůz RBDs, vybavený barovým oddílem, který má na starosti úslužný hospodský Petr. Malou útěchou za absenci psychické podpory se tak stalo alespoň nahrazení "hospody" vozem BDs, kde se vlakvedoucí může schovat do služebního oddílu neboli "kutlochu". 

VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE

    Jelikož mělo být v sobotu 4. května krásné počasí, očekával jsem nával cyklistů. A jelikož se o nakládku v loňské sezóně staral hospodský Petr a nyní tato povinnost padla na mě, požádal jsem o pomoc svého kamaráda a spolužáka Matyáše. Legrace však začal být už před nástupem na směnu. Cestou na Vršovice se mi utrhl další z knoflíčků u mého saka ČSD, tentokrát již šlo o ten prostřední, u nějž to byla jen otázka času. Vzpomněl jsem si na scénu z filmu Četník a četnice a v autobuse a následně i v tramvaji jsem se jal přišívat. Akorát se mi tedy nejdříve asi pět minut nedařilo navléknout nit. 

4. května 2024 do Mšena mimořádně vyrazila "Bangle".

    Po příjezdu na Vršovice jsem se pozdravil se strojvedoucím Lexou, s nímž jsem již několik směn absolvoval v minulé sezóně, a ještě před odjezdem Kokořínského rychlíku jsem si cvakl jeho zajímavé řazení - do čela vlaku se postavila naše "Bangle" 740 692. My s Lexou, který na Lužičák vyrazil poprvé po absolvování seznání, jsme však vyfasovali mou oblíbenou 749 253. Ta nosí červený nátěr se žlutým pruhem a tabulku se starým označením T478.1215. 

    Matyáš přistoupil na hlavním nádraží a když zrovna nenakládal kola a já nekontroloval jízdenky, seděli jsme ve služebním oddíle a užívali si výhledy z okna. Byl jsem rád, že jsem zpět na svém nejoblíbenějším rychlíku, navíc když bylo venku tak krásně. V Mladé Boleslavi nastoupila kolegyně, vlakvedoucí ČD Danča, která mířila do České Lípy. Pozval jsem ji do našeho služebního oddílu a cestou do České Lípy jsme povídali o železnici i o životě. Je dobré zmínit, že s Dančou jsme o sobě věděli prostřednictvím Instagramu, ale naživo jsme se potkali poprvé. 

    Ve Starých Splavech jsme projeli pomalou jízdu, vyžádanou opravou zdejšího železničního přejezdu a zanedlouho jsme již zastavili v České Lípě, kde nás Danča opustila. Mířila totiž na parní den v lipském depu, v jehož rámci do Čech zavítal slovenský "Papagáj" 477.013 a legendární žizníkovský triangl projížděl "Hurvínek" M131.1130. Návštěvníkem parního dne se stal i můj kamarád Jarda, který mě s přítelkyní Martinou přišel pozdravit až na perón. Konání železniční akce zároveň slibovalo zvýšený zájem cestujících o náš vlak, stejně jako 23. září minulého roku, kdy se v Lípě konala podobná akce a já tehdy Lužičák náhodou také doprovázel. 

Miluji nádraží v Bezdězu...

    V zastávce Česká Lípa střelnice přišla opět Matyášova chvíle, objevilo se totiž několik cestujících, majících zájem o přepravu kol. Již v jednom z předchozích dílů mého vyprávění jsem se zmiňoval, že střelnici opravdu nemám v lásce pro její polohu v oblouku. Takto situované stanice vždy vyžadují pečlivý výběr místa k provedení návěsti Souhlas k odjezdu, a to tak, aby vlakvedoucí viděl (na soupravu) a byl viděn (strojvedoucím). Je zajímavé, že právě tito dva cyklisté následně vystoupili v Jedlové, která je na tom se svou polohou velmi podobně. V nepříjemném oblouku se nachází také Zbečno u nás na Křivoklátsku. 

    Jinak se po zbytek cesty nic moc zvláštního nestalo. Prostě příjemná cesta mým oblíbeným rychlíkem, nadto ještě zpříjemněná krásným počasím. Po příjezdu do Mikulášovic mi Lexa půjčil vysílačku, přes německé zhlaví jsme nasunuli k nástupišti u první koleje a mezitím, co Lexa objížděl, jsem u výpravčího vyzvedl klíče od pomocného stavědla a postavil posunovou cestu na kolej 5a. Na ní jsme následně soupravu odstavili. Celý proces jsem již podrobně popsal v jednom z předchozích dílů. 

Lexou vedenou "Bardotku" jsem zachytil během objíždění soupravy vozů cestou na rumburské zhlaví stanice Mikulášovice dolní nádraží. 

Souprava vjíždí na kolej 5a, kde je mezi výkony odstavena.

    Když jsme měl odstaveno, nic nám nebránilo vydat se s Matym a Lexou na oběd do blízké restaurace U Bílého jaka. Ovšem ouha. Jakkoli byl tento podnik mnohokrát prověřen mnou i mými kolegy, přes zimu došlo v restauraci ke změnám, které však dle mého nebyly k lepšímu. Ačkoli nás stále vítala milá servírka, změnila se nabídka jídel, která se přizpůsobila novému zaměření česko-tibetské restaurace. Lexa jedno z tibetských jídel vyzkoušel, avšak já za sebe mám pocit, že i když si Lexa jídlo chválil, šla dolů kvalita těch klasických českých jídel. Ale dám jim ještě šanci. Při odchodu nás s Matym pobavil kvíz pro děti, kde byla mimo jiné i otázka "Která asijská země má na vlajce jurtu?". Z hlavy bych asi nevymyslel, že jde o Kyrgyzstán, jenže další dvě možnosti byly Česká republika a Německo. Jako bylo to pro děti, ale i tak. Je tedy pravdou, že Německo bychom už asi mezi asijské země počítat mohli... Radši už dost. 

Čas odjezdu zpět do Prahy se blíží...

    Cestou zpět jsem v dopravně D3 Panský opět dostal na starosti udělení Souhlasu k posunu vlaku společnosti trilex z Liberce, který čekal u lichoběžníkové tabulky. Při dávání osmičky praporkem mě dokonce Maty natočil, za což jsem byl velmi rád. Za odměnu jsem si mohl prohlédnout Desiro 642 310, nosící atraktivní barevné schéma, propagující německý dopravní svaz ZVON. Na Jedlové jsem pak vyrazil do zdejší vyhlášené nádražky pro něco studeného k pití. Když obsluha viděla mou uniformu, nic jsem neplatil :) Tímto jim tedy ještě jednou děkuji.

Atraktivně polepené Desiro společnosti trilex v dopravně D3 Panský, do níž vjelo na mnou udělenou návěst Souhlas k posunu. Obsluhuje linku T9 z Liberce do Mikulášovic dolního nádraží.

    Když jsem před osmou hodinou večerní na Vršovicích předal soupravu vlakvedoucímu od Kokořínského rychlíku a vyrazil domů, měl jsem opravdu velmi příjemný pocit z dobře odvedené práce na směně, na níž budu rád vzpomínat.

Matyáš, pán kol.

Souprava vlaku R 1274 Lužickohorský rychlík, zachycená v legendární stanici Jedlová. Ta je vedle vyhlášené nádražní restaurace známa jako brána do Lužických hor. 

DVA V JEDNOM

    Už od konce dubna jsem byl s komandujícím dohodnut, že vlivem momentálního nedostatku lidí dostanu v neděli 5. května na starosti doprovod hned na dvou výkonech - na Pražském a konečně také na Posázavském motoráčku. Oželel jsem nástup ve 13:15 a vyrazil tak, abych stihl nástup v půl osmé v Čakovicích. Ovšem ouha. Vlivem neschopnosti autobusů společnosti Arriva Střední Čechy se mi rozbila přípojová vazba a do Čakovic jsem tak musel vyrazit rychlíkem Arrivy. U vlaku do Tanvaldu mě hned přivítal kamarád Tadeáš, který u Arrivy pracuje jako průvodčí (tuto část článku jsem psal během cesty vlakem z Mostu do Rakovníka a po vystoupení v Rakovníku Tadeáše potkal, pozn. aut.). Do Čakovic jsem dorazil asi o deset minut později, ale jelikož nastupuje vlakvedoucí na Pražský motoráček ve stanici, nebyl to až takový malér.

    Se svým "turnusovým" motoráčkem na mě již čekal strojvedoucí Kuba, který tak stroj M152.0381 nazval, jelikož na začátku svého působení u KŽC Doprava jezdil téměř výhradně s ním. Pro mě to byl zase nový osobní strojvedoucí na Pražském motoráčku, který jsem s ním měl potřetí v řadě (nutno podotknout, že první z nich jsem odjel již v říjnu minulého roku). Nedlouho poté začal Kuba jezdit i na rychlících. Směna na Pražském motoráčku se opět nesla v poklidném duchu, tento výkon je prostě taková klasika. Příjemně jsme si popovídali, uhýbali jsme Cyklohráčku (do nějž jsem si na Zličíně došel pro kávu), Kuba na motoráčku uvítal svou maminku a sestru s jejím synkem, šlo zkrátka o příjemné dopoledne. 

Zajímavé setkání na smíchovském společném úvraťovém nádraží - naše M152.0381 a "Bardotka" 749 251 společnosti Východočeská dráha.

    Po třetím obratu na Zličín jsem na hlavním nádraží Kubu opustil, poslední obrat a následný zátah do Čakovic musel zvládnout sám - s "osmsetdesítkou" to jde, s "Kredencem" by to asi bylo o dost horší vzhledem k absenci centrálně uzavíraných dveří s akustickou signalizací. 

Kuba a jeho "turnusový stroj" - dokud nezačal jezdit s "Bardotkami", měl u KŽC většinou štěstí jen na tento motoráček. Fotografie byla pořízena ve výhybně a zastávce Praha-Žvahov.

POPRVÉ AŽ DO ČERČAN

    Na hlavním nádraží jsem jen přešel na jedno ze zadních nástupišť, kam již dorazila další "osmsetdesítka" s dalším Kubou. Zatímco na Pražáku šlo o Kubu (cargonauta), do Čerčan jsem měl vyrazit s Kubou (kytaristou), s nímž jsem již na konci března vyrazil do Mšena. Za motoráček M152.0656 se žlutým výstražným pruhem na čele byl připojen "bafík", nesoucí označení 50 54 24-29 185-2. Vzhledem k probíhající výluce mezi Vršovicemi a Braníkem jezdil Brdský a Posázavský motoráček odklonem po spojovací trati mezi Libní a Malešicemi, kudy projížděl na Zahradní Město, aby poté pokračoval do Braníka.

Nostalgická souprava Posázavského motoráčku po odstavení v Čerčanech.

    Sp 101279 odjel toho dne později, pro odjezd ve směru Libeň totiž bylo nutné nejprve objet. "Trhání" této soupravy se vzhledem ke spřáhlu lehké stavby může zdát jako nepříliš namáhavé. Šroubování elektrické přípojky, která se nachází na "bafíku" a připojuje se do motoráčků kvůli centrálnímu ovládání dveří, však začalo být po několika takových operacích už poněkud "na palici" :) 

    Posázavský motoráček jsem v minulé sezóně doprovázel několikrát, v zácviku dokonce i v řazení 810 + "bafík", avšak většinou v řazení 831 + Bix a s jednou výjimkou pokaždé v sobotu ráno. A hlavně pokaždé do Týnce nad Sázavou. V jednom z předchozích článků jsem zmiňoval, že jsem šotouš na baterky, jelikož Posázavský Pacifik šel vždy tak nějak mimo mě a jak trať do Týnce, tak na Dobříš jsem projel vždy pouze v rámci své práce. Během svého prvního "nového" Posázaváku jsem měl projet i zbývající úsek do Čerčan. Cesta probíhala v poklidu, volné chvíle jsem trávil na stanovišti s Kubou a když jsem musel zůstat v "bafíku", konečně jsem si vyzkoušel dříve opěvované sklopné sedátko pro vlakvedoucího. 

Čerčany jsem od Týnce nad Sázavou navštívil toho dne poprvé.

    Poté, co jsme v Týnci projeli okolo areálu Jawy, jsem začal poznávat pro mě nový úsek této trati. Od Sázavy jsme se poněkud odchýlili a projížděli jsme příjemnou krajinou luk a lesů. Až do Čerčan jsme nezastavovali, proto jsem si mohl tento úsek dostatečně prohlédnout. Zaujalo mě množství nákladišť se zastávkou na trati, zmínit můžeme například Pecerady. 

Posázaví bez Sázavy, i tak se však jedná o na pohled velmi příjemnou krajinu. 

    Manipulace v Čerčanech nebyla nikterak náročná, stačilo pouze odvěsit motoráček a objet "bafíka". Soupravu jsme následně ještě kousek popotáhnuli, aby stála blíže vstupu do podchodu, a já si mohl odškrtnout novou stanici, kde jsem prováděl manipulaci se soupravou. S Kubou jsme si během více jak hodinu dlouhé pauzy skočili na zmrzlinu a v 17:38 byl čas vyrazit zpět do Prahy. Cestou zpět se opakovala známá anomálie této linky, známá již z loňska - jako Sp 1278 jsme obsloužili nákladiště se zastávkou Krhanice a Kamenný Přívoz, které jsme jako Sp 1279 projížděli... Ještě je dobré zmínit, že jsem v Týnci na nádraží potkal známého, kterého jsem neviděl tak čtyři roky :)

Souprava Posázavského motoráčku v Týnci nad Sázavou, který byl ještě minulou sezónu konečnou vlaku nejen v neděli odpoledne, ale také v sobotu ráno.  

    Na hlavním nádraží následovalo opět poněkud zdlouhavé objíždění. Jelikož jsem s sebou měl svůj analogový fotoaparát, zvěčnil jsem na něj během cesty do Čakovic velmi fotogenického Kubu, jak vede vlak. V Čakovicích jsme se setkali s odstavenou soupravou Lužickohorského rychlíku. Ten si vlivem poruchy výhybek v jedné z nácestných stanic přivezl zpoždění 120 minut a byl mimořádně ukončen v Čakovicích. 

NÁVRAT KE KOŘENŮM

    V příštím týdnu, to mi ve škole právě započalo zkouškové, jsem se vydal do práce již v pátek 10. května. Chtěl jsem si připomenout práci na městské lince S34, kde jsem začínal. Ve 14:05 jsem měl nastoupit na směnu 2B, tedy jako odpolední doprovod vlaků druhého pořadí naší městské linky. Ještě, než se tak stalo, potřeboval jsem se stavit ve škole, kde mi dorazila zpráva od komandujícího. Vzhledem k náhlému onemocnění kolegy a kamaráda Aleše jsem měl druhý den vzít jeho Mšeno, a to místo Pražského motoráčku, který jsem vzal v rámci akce "záchrana dráhy" - směna byla zkrátka nabídnuta jako neobsazená, tak jsem po ní skočil. 

    Návrat na městskou linku však nebyl úplně jednoduchý. Jezdil jsem s kolegou Romanem, který jezdí hrdinně téměř každý den pouze tuto linku (a jen občas si odskočí na linku S43 Kralupy nad Vltavou - Neratovice). Inspiroval jsem se tehdy nově zavedenou letní variantou uniforem ČD a místo košile si vzal jen černé tričko s límečkem, podobné těm, co na konci dubna nafasovali vlakvedoucí ČD. Proto je dlužno dodat, že bylo poněkud teplo. 

    Při druhém obratu jsem prodal dvě celodenní jízdenky Němcům, kteří přijeli na koncert skupiny Rammstein. Dvě jízdenky za 120 Kč, to mi rázem mi raketově stoupla tržba, která na městské lince nebývá bůhvíjaká. Obrat však znepříjemnila revize jízdenek, provedená revizory DPP a ROPID. Také jsem po příjezdu do Čakovic nesl na nocležnu ve vlaku zapomenutý mobil. Zkoušel jsem zjistit více informací o jeho majiteli, avšak nešlo to. Majitel si pro svůj přístroj naštěstí zanedlouho sám přišel.

    "Mravenec", já jsem měl štěstí na 813 201, tedy na "Klárku", také neměl zájem na tom, aby vše šlo jednoduše. Při jednom ze zastavení ve Kbelích tak například přestaly fungovat dveře v nízkopodlažním oddíle. Jelikož nešly zavřít, musely být  zamknuty čtyřhranem a zneschopněny. Při posledním obratu jsem kontroloval cestujícího, znatelně postiženého alopecií, tedy ztrátou vlasů i dalšího ochlupení. Až při kontrole Lítačky jsem zjistil, s kým že mám tu čest. Moderátor zpráv na FTV Prima a ČT Tomáš Drahoňovský byl známý z obrazovek jako charismatický muž s vousy a upraveným účesem, avšak poté, co z televize odešel do světa pivovarnictví, zákeřná nemoc u něj propukla naplno a změnila jej k nepoznání. Zajímavé setkání. Po práci jsem si zašel v Čakovicích na jedno. Potřeboval jsem to, má první S34 v roce 2024 byla náročnější, než jsem si myslel.

Křižování v Satalicích s prvním pořadím městské linky S34. Povšimněte si v pozadí přijíždějícího vlaku Sp 1542 (linka R43), který míří do Turnova a Satalicemi jen projíždí. 

ALDOVO MŠENO

    Jak jsem již zmínil výše, v pátek jsem byl informován o mém překomandování na Kokořínský rychlík, který měl doprovázet onemocnivší kolega Aleš. Vzhledem k tomu, že Lužickohorský rychlík doprovázel kolega Fanda, který přespával na nocležně v Čakovicích, mohl jsem si ráno přispat a nastoupit až na Vršovicích. Novinkou bylo, alespoň pro mě, zvláštní třívozové řazení. Vzhledem k nasazení dvou "béček", které nebylo příliš praktické pro přepravu kol, byl oddíl pro jejich přepravu vytvoření nasazením "hytláku". Ikonický dřevěný vůz Daa-k si pamatuji z dětství, kdy byly řazeny na manipulačních vlacích, aby jimi byli do Roztok přiváženi posunovači. Nakládání kol do "hytláku" však znamenalo lehčí komplikaci a zdržení, souprava navíc nemohla jet rychleji než 80 km/h. Zaujala alespoň ruční brzda, umístěná na nástupní plošině, a také nutnost použít viaflexy, když se "hytlák" ocitl na konci soupravy. 

"Hytlák", zachycený během objíždění v Mělníce.

    Po nepříjemné zkušenosti z předchozího dne jsem stále koutkem oka pokukoval po revizorech, ti se však naštěstí již nedostavili. Jinak cesta probíhala klidně, v paměti mi utkvělo zejména objíždění v Mělníku. Měl jsem půjčenou obrandovanou blůzu KŽC Doprava od mladého kolegy Tomáše, s nímž jsem se do Mšena vydal. Jeden z cestujících si všiml našitého loga a pravil: "Vy jste nějaký KSČ nebo co?" Byl zpražen mým "přísným" služebním pohledem :D

    V Mělníku se náš rychlík také pravidelně setkává s rychlíkem kontroverzní linky R23, obsluhované RegioJetem. Tentokrát však namísto obligátního "Peršingu" a soupravy žlutých vozů dorazil mediálně propíraný čínský vlak Sirius. Já tak měl možnost jej poprvé (a během tohoto nasazení u RJ i naposledy) spatřit. Vtipný moment nastal, kdy za něj, pro urychlení posunu, poslali Tomáše s "Bardotkou". Ten tak s T478.1215 najížděl na čínský vlak. Inu, komu se to poštěstí...

Čínský Sirius, nasazený na rychlíku linky R23, za nějž v pozadí najíždí naše posunující "Bardotka". Černé soupravy v Číně zakoupila společnost LeoExpress, po mnoha průtazích nakonec dvě jednotky (nyní prý přichází i třetí) skončily u RegioJetu. 

    Ve Mšenu jsme soupravu odstavili na třetí kolej, při sunutí jsem rád využil Tomášovu vysílačku, a mohli jsme vyrazil na oběd. Dlužno dodat, že s o vůz delší soupravou stála "Bardotka" těsně u výkolejky Vk1, avšak konec vlaku se nacházel přímo u přechodu od staniční budovy na kolej 1. Po výborných haluškách a krátké procházce Mšenem jsme se vydali zpět na náš vlak, já se totiž musel věnovat psaní seminární práce do školy. Z mého počínání mě však krátce po půl druhé vyrušil příjezd "Hurvínka" i s přívěsným vozem. Šlo o vozidlo M131.1549 a mě ani nepřekvapilo, když se u něj objevil můj známý Kuba, vlakvedoucí ČD, který však doprovází také vlaky na akci S lokálkou kolem Humprechtu. 

Odstaveno na koleji 3, čas jít na oběd.

"Hytlák" v celé své kráse po odstavení ve Mšeně. Povšimněte si komínu, indikujícího možnost vytápění jeho interiéru pevnými palivy.

    Vzhledem k tomu, že do Mšena dorazil mimořádný vlak, došlo k lehkému ucpání dopravny D3. Na druhé dopravní koleji stál odstavený motoráček od pravidelného vlaku a na pozdější odjezd čekající Regionova 814 139 tak tedy lehce překážela. Byla proto odstavena k nám na třetí manipulační kolej, jen až dále k rampě blíže boleslavskému zhlaví. Z dopravní koleje tam patrně musela zajet přes výhybky 7 a 9, přes které naší soupravu před odjezdem do Prahy taktéž vytahujeme. 

"Hurvínek" M131.1549 v čele mimořádného vlaku, který tak trochu ucpal dopravnu D3 Mšeno...

...a odsunul Regionovu 814 139 na již námi obsazenou třetí manipulační kolej. Při jejím vytahování jsem ochotně asistoval "čéďákům". 

    Před druhou hodinou se "čéďáci" chystali Regionovu vytáhnout, tak jsem se nabídl, že jim pomohu a přestavím jim výhybky, když už tam jsem. Tím jsem se stal na chvíli součástí čety :) Vytahování přes boleslavské zhlaví jsem zde minule neukázal, proto tak učiním níže. Předtím, než jsme s ním započali my, skočili jsme si ještě na kávu a zmrzlinu k Živným a Měšťákům. 

Mšenské jistoty...

PŘES BOLESLAVSKÉ ZHLAVÍ

    Při zjednodušeném řízení drážní dopravy má každý vlak svou jasně určenou odjezdovou kolej, kterou je pro R 1273 Kokořínský rychlík kolej druhá. Z praktických důvodů je souprava přestavována přes boleslavské zhlaví, což probíhá následujícím způsobem. 

Po vložení a otočení klíčem III ze soupravy hlavních klíčů v ústředním zámku...

...vyjmeme tento klíč. Podle tvaru štítku poznáme, že se jedná o klíč od výhybky uzamknuté do přímého směru. Z číselného údaje v čitateli vyčteme, že klíčem odemkneme kontrolní výměnový zámek výhybky 7. V kontrolním zámku je uzamknut klíč od jednoduchého výměnového zámku výhybky 9.

Výhybka 7 je uzamčena do přímého směru.

Klíčem 7/9 jsem odemkl kontrolní výměnový zámek.

Z kontrolního výměnového zámku výhybky 7 jsem vyjmul tento klíč. Podle tvaru štítku poznáme, že se jedná o klíč od výhybky uzamknuté do přímého směru. Z číselného údaje v čitateli vyčteme, že klíčem odemkneme jednoduchý výměnový zámek výhybky 9.

Výhybku 7 jsem následně přestavil...

...a přešel jsem k výhybce 9.

Odemkl jsem jednoduchý výměnový zámek...

...a výhybku následně taktéž přestavil. 

    Následně jsme soupravu vytáhnuli na boleslavské zhlaví a přes samovratnou výhybku Sv11, která v základní poloze pro jízdu proti hrotu směřuje na druhou kolej. Při jízdě po hrotu z první koleje se výhybka sama přestaví. Soupravu jsme tedy na druhé koleji odstavili a vyčkali příchodu cestujících. Dal jsem se do řeči s jednou cestující, která se s námi do Mšena vydala již dopoledne. Vyprávěla mi, jak studovala nejprve dopravní fakultu v Žilině a při dělení Československa musela nuceně přestoupit do Pardubic. Také se podivovala mladému strojvedoucímu - ano, četa tohoto vlaku byla opravdu s věkovým průměrem velmi nízko. Já ji však ujistil, že Tomáš je jedním z nejlepších fírů u KŽC Doprava, což si opravdu myslím. 

Souprava R 1273 Kokořínský rychlík po vytažení na druhou kolej. Povšimněte si trčících nohou pana strojvedoucího, který plně využil otočnou sedačku pro pomocníka strojvedoucího.

Další zajímavost u RegioJetu - z italských "Peršingů", které RJ vrátil zpět do Čech, dostal stroj čísla 162 112 jako jediný smaltovanou tabulku, kterou nosí dodnes.

    Cestou do Prahy mi život zkomplikovala nejprve POPka, hlásící chybu "error disc". Naštěstí pomohl export směn, což mi po telefonu poradil komandující Petr. Vlivem závady na POPce jsem mezi Mělníkem a Neratovicemi neprováděl kontrolu jízdenek. Byla na tom bita babička se dvěma vnuky, k níž jsem se dostal těsně po odjezdu z Měšic u Prahy, kde rychlík z dopravních důvodů zastavuje. Podala mi lístky s tím, že jsou to ty špatné, načež mi podala jiné OneTickety, vydané u RegioJetu pro jízdu z Mělníka do Mladé Boleslavi. Paní jsem se omluvil, že mi asi teď dala ty špatné, avšak ona zjistila až teď, že místo do Mladé Boleslavi jede do Prahy. Inu, co dodat... Asi, že komu není shůry dáno,... Dál to znáte. Kdybych se toto dozvěděl v Neratovicích, mohli by tam přestoupit na osobní vlak do Mladé Boleslavi, avšak s tím jsme se právě vykřižovali v Měšicích. Z Čakovic, kde v 18:26 vystoupili, jim pak další vlak jel až v 19:42. Alespoň že je tam ta nádražka, i když s dvěma vnuky -15 nevím, nevím... 

Lísteček...

    Nakonec mě na hlavním nádraží nadzvedli dva dementi, kteří se chtěli Vinohradským tunelem projet na nástupní plošině "hytláku". Za jejich počínání jsem jim pohrozil pokutou 400 Kč, pak tedy slezli a nastoupili za zbytkem své přiopilé skupiny do "béčka". Na Vršovicích, kam zanedlouho dorazil také zvláštní vlak CityRailu a my tak mohli pozdravit pány kolegy Hrušku a Phillipa, jsme objeli a vyčkali na příjezd Lužickohorského rychlíku. Souprava byla mezitím uklizena. Poté, co jsme najeli na soupravu druhého z rychlíků, jsem kolegovi Fandovi předal POPku a vzdor naplánování směny 8 odjel po dohodě domů. Byl to nakonec fajn den.

    Bylo toho v tom květnu nakonec tak moc, že jsem se rozhodl zde vyprávění ukončit a pokračovat v dalším díle. Doufám, že jste si čtení tohoto vyprávění užili stejně jako čtení těch předchozích. A pokud jste tak zatím neučinili, souhrnně je naleznete zde.