REPORTÁŽ: S Podřipskou střelou po podřipských lokálkách 2022-05-07 (2)

Jako každého správného železničního nadšence mě baví vlaky nejen fotit a studovat, ale také s nimi jezdit, poznávat zajímavá místa, zkoušet nové stroje a užívat si atmosféru cestování. Zároveň jsem inspirován původní myšlenkou Klubu železničních cestovatelů (KŽC) - chci projet co nejvíce tratí v ČR.

Honza Šafránek se svou "podřipskou bandou" opět alespoň na jeden den vrátil provoz na mé milované, Bohem zapomenuté podřipské lokálky. Na úvod jim všem chci poděkovat za skvělou akci!

Tento článek je pokračováním reportáže o akci "Putování Podřipskými lokálkami". První část reportáže najdete přímo >zde<. 

V Lounech vlak najel na trať 110, tedy na úsek někdejší Pražsko-duchcovské dráhy. I tuto trať jsem si  poměrně oblíbil. Důvodů je hned několik, je mi velmi blízká architektura nádražních budov PDE, prochází zajímavým krajem a samozřejmě také nabízí výhledy na České středohoří (pro změnu). I na této trati, spojující Louny se Zlonicemi, Slaným, Podlešínem a Kralupy nad Vltavou (poslední úsek však již není úsekem PDE), bylo podniknuto několik fotozastávek. Jde však o trať frekventovanější, nežli podřipské lokálky, která je navíc v úseku Louny - Klobuky v Čechách řízena dálkově. Tentokrát jsme proto museli být ještě rychlejší, než během operací "Podřipská M*A*S*H". Fotografie jsme pořizovali výhradně v prostoru osiřelých železničních stanic. 

Chlumčany u Loun, které mě při jedné z minulých cest zaujaly původním vzezřením, vlak projel. Trať se Chlumčanům vyhýbá táhlým obloukem, díky němuž se nám za ten den již asi potřetí naskytl nový dlouhotrvající pohled na České středohoří. První fotozastávka se konala v prostoru nádraží Vrbno nad Lesy, které disponuje pouze prázdnou přízemní budovou z období socialismu. Ta zde však nestála vždy. PDE stanici vybavila typizovanou nádražní budovou, která však byla dle informací od Tomáše Čecha zbourána ve 30. letech minulého století. Z nádraží dosud odbočuje vlečka do zemědělského podniku a najdeme zde také prostorné a patrně dodnes využívané nákladiště. Naší soupravu, která již bohužel postrádala svůj "devadesátkový" vzhled, jsem tak mohl vyfotit spolu s vozy Eas, odstavenými na manipulační koleji. Někteří fotografové při focení využili rampu místního zděného magacínu, která však byla, stejně jako třeba okna budovy, v dezolátním stavu. 

Opuštěná nádražní budova ve Vrbně nad Lesy mnoho krásy nepobrala. To platí ve srovnání s budovami PDE, ale rozhodně vypadá lépe, než některé jiné nádražní budovy z období socialismu (například Tvršice). 

Nádraží ve Vrbně je dosud využíváno i pro nákladní dopravu, pro níž je určena rozlehlá plocha nákladiště. Je sem také zaústěna vlečka do přilehlého zemědělského podniku.  

Na manipulační koleji bylo odstaveno několik vozů Eas, které posloužily jako kulisa snímku soupravy vlaku. 

Rampa magacínu, z jejíchž pozůstatků pořizovali někteří účastníci své fotografie, budiž dalším důkazem "skvělé" péče SŽ o svůj majetek... 

Na slíbené zastavení v Peruci jsem se velmi těšil. Zdejší nádražní budova patří mezi mé nejoblíbenější, líbí se mi její styl a také mě baví vzpomínka na doby, kdy jsem se o železnici aktivně nezajímal. Neměl jsem totiž vůbec tušení, že do Peruce, kterou jsem několikrát navštívil, nějaká trať vůbec vede. Budova sází na kombinaci světle zelené a bílé omítky, kterou doplňuje v omítce vsazený název stanice. Třešničkou na dortu je dřevěná verandička, vedoucí patrně do bývalé dopravní kanceláře. Bohužel i perucké nádraží je opuštěné a pro cestující je určena pouze zděná boudička u budovy. Omítka na několika místech není v nejlepším stavu, alespoň že byt v prvním patře je dosud obýván normálními nájemníky. O kousek dál stojí i původní budova skladiště, která je však bohužel ponechána svému osudu. Zvláštně působilo odjezdové návěstidlo, postavené na volno, které ovšem nedoprovázel příchod výpravčího s červenou čepicí... 

Má oblíbená nádražní budova by jistě zasloužila trochu péče, je však alespoň obývána. Vzezření budovy mírně narušuje jen modrý štít s názvem stanice a klimatizace. 

I v Peruci je skladiště ponecháno ladem...  

V této fázi cesty jsem začal shánět něco nealkoholického k pití, přičemž jsem se v nástupním prostoru u sklopných míst setkal se dvěma velkými vtipálky Karlem a Tomášem. Ti mi na můj požadavek něčeho, co není pivo, nabídli rum. Získal jsem tak další parťáky na cestu, s nimiž jsem mohl řešit vlaky a železnice, ale také trable s mou blížící se maturitou. Ve 12:38 vlak dorazil do stanice Klobuky v Čechách. Zde byla plánována pauza dlouhá 11 minut, kterou si vyžádalo křižování s pravidelným Os 9706. "Kasička" čísla 809 208 dorazila na nádraží až ve 12:47, já tak měl čas prohlédnout si budovu typické architektury PDE. Stavbu s výraznými štíty a dřevěnou nástavbou můžeme najít také v Lenešicích na trati 126, naopak v Želenicích u Slaného (trať 121) bychom dnes tuto budovu hledali marně. Podlehla totiž řádění nepřizpůsobivých občanů a tradičnímu nezájmu SŽ. Je dobré zmínit, že nádraží v Želenicích bylo zrušeno roku 1922 poté, co díky napojení PDE na trať od Zvoleněvse došlo ke vzniku nádraží v Podlešíně. Ale to jsem trochu odbočil. Klobucké nádraží je zároveň posledním nádražím před Louny, které je obsazeno výpravčím. Ten zde spolu se signalisty ovládá elektromechanické zabezpečovací zařízení. Vesnici Klobuky, jejíž nádraží dostalo přídomek "v Čechách", proslavil zejména menhir Kamenný pastýř, záhadný balvan, vztyčený v poli za vesnicí. Klobuky jsou také známé jako rodiště Jana Malypetra, sedláka a mimochodem také premiéra ČSR za Agrární stranu. K příteli železnice, který prosadil vybudování spojky mezi Zvoleněvsí a Podlešínem, se později ještě dostaneme. 

Souprava, jejíž retro vzezření narušila porucha rakovnické 810 050, pózuje na nádraží v Klobukách v Čechách. 

Typická stavba PDE působí díky výrazným štítům vcelku majestátně. Velmi podobnou nádražní budovu najdeme také v Lenešicích na trati 126. 

Cesta vlaku Sp 10092 skončila ve 12:56, když dorazil do Zlonic. Během zastavení ve Zlonicích však byl čas jen na pár snímků soupravy se zdejší krásnou nádražní budovou, která silně kontrastuje s ruinou skladiště, zbaveného střechy. Ve Zlonicích je vždy odstaveno několik nákladních vozů, které však prý bohužel čekají na šrotaci. Já měl štěstí na tři vozy Tams, jeden z nich nesl dokonce loga ČD (!). Za chvíli jsem nasedl již do nového vlaku Sp 10094 Podřipská střela. Ten se chystal vyjet na největší zajímavost cesty a vlastně důvod, proč byla celá tato akce podniknuta. V roce 2022 právě 140 let starou odbočnou trať Zlonice - Hospozín otevřela roku 1882 Pražsko-duchcovská dráha pro potřeby místních cukrovarů. Roku 1900 se dočkala prodloužení a spojila tak Zlonice se Straškovem a Roudnicí nad Labem. Na trati 096, respektive v jejím úseku Zlonice - Straškov byl 31. října 2021 ukončen provoz sezónní linky S46, u čehož jsem rozhodně nemohl chybět. Stále jde o jednu z mých nejoblíbenějších tratí vůbec, ačkoli je většinu času bez provozu. 7. květen roku 2022 však byl vzácnou výjimkou.

Nový vlak Sp 10094 čeká ve Zlonicích na odjezd na trať 096. Ta viděla pravidelný vlak naposledy v říjnu loňského roku... 

Budovu nádraží ve Zlonicích považuji za jednu z nejkrásnějších staveb PDE, která navíc neztratila téměř nic ze své původní podoby. 

S nádražní budovou bohužel silně kontrastuje toto skladiště, jehož střechu bychom hledali marně...

Dlouhodobě odstavené vozy Tams jsou zajímavé zejména díky prvnímu vozu, který stále nosí loga ČD. Jedná se o slušnou raritu, jelikož tyto vozy přešly již roku 2007 pod ČD Cargo.

Cesta po prvním úseku trati, nejprve ke zlonické zastávce a později po původním úseku k Hospozínu, ve mně vzbudila silnou nostalgii. Když jsem zde v říjnu spolu s dalšími nadšenci uzavíral provoz, upřímně jsem nečekal, že se sem v relativně blízké době podívám znovu. Stejně jako při říjnové jízdě byly podnikány fotozastávky přímo v zastávkách na trati. Přiznám se, že po dni plném běhání za účelem pořízení fotek jsem byl během této fáze cesty již poněkud unaven a proto jsem nevyužil zdaleka všech. Ty nejikoničtější jsem však nemohl vynechat ani tentokrát. Část cesty jsem navíc trávil v nástupním prostoru, kde jsem diskutoval a smál se vtipným hláškám mých spolucestujících Karla a Tomáše. První zastávka, kde jsme se svými aparáty opustili vlak, bylo na půl cesty mezi Břešťany a Tmání umístěné bývalé nákladiště. To v minulosti nosilo názvy obou vesnic, dnes je tak známé jako zastávka Tmáň. Manipulační koleje, z nichž jedna bývala kusá, bychom zde již dnes hledali marně. Zbyla jen postupně se rozpadající, avšak stále obývaná přízemní budova a zídka rampy, využívaná dříve k nakládce řepy do nákladních vozů. Ta se dočkala opravy, čemuž jsem se upřímně sarkasticky zasmál... Stav nákladiště se zastávkou Břešťany-Tmáň z přelomu 20. a 30. let zachycuje modelové kolejiště v Železničním muzeu Zlonice, k čemuž se dostanu později. 

Souprava Podřipské střely na bývalém nákladišti se zastávkou Tmáň (dříve Břešťany). Během focení se mi do záběru neustále pletla (pitomá) cedule, označující konec nástupiště. Toto je jedna z mála fotek bez ní...

Trať, která přičiněním krajských úředníků nemůže sloužit lidem... V zatravněném prostoru vlevo od trati se nacházely dvě manipulační koleje, využívané k nakládce řepy. Zbyla po nich jen nakládací rampa, která prý prošla opravami... 

Budova v Tmáni, kde kdysi sídlila pracovnice ČSD, starající se o příjem vozových zásilek, je dosud obývána. Bydlení v této budově bych popsal názvem písně od kapely Visací zámek - Známka punku... 

Jestliže Tmáň byla v minulosti nákladištěm se zastávkou, tak Kmetiněves se dostala ještě dále. Odbočná trať PDE, otevřená roku 1882, končila právě zde, ačkoli stanice tehdy nosila název většího Hospozína. Skutečný konec trati se pak nacházel až v areálu cukrovaru rodiny Kinských, kam směřovala vlečka, odbočující z trati. Trať v této podobě mohla pokračovat až do nedalekých Velvar, kde se nacházel další cukrovar, vlivem politických machinací však železnou dráhu do Velvar přivedla nakonec z Kralup společnost StEG. Mezi lety 1980 a 1987 si zde vyšší počty nákladních vlaků vyžádaly zřízení železniční stanice. Ta byla vybavena světelnými návěstidly s předvěstmi a ručně stavěnými výhybkami, výpravčí pak měl ve své kanceláři k dispozici ústřední zámek. Ten se dochoval do dnešních dní a je součástí expozice Železničního muzea Zlonice. Roku 1987 však byla zavedena trvalá výluka dopravní služby a stanice potichu zrušena. Současná budova zastávky, kam měla Podřipská střela dorazit ve 13:13, je snad ještě větší ruinou, než ta tmáňská. Není obydlena, kvůli čemuž je do jejího interiéru volný přístup. To vedlo k horám odpadků, které tam odložili evidentně nějací hloupí občané. 

Podřipská střela zastavila v bývalé stanici Kmetiněves, která je umístěna v oblouku. Vpravo můžeme dosud najít nepoužívané manipulační koleje. 

Pohled na Kmetiněves v roce 2022 zachycuje prázdnou rozpadající se staniční budovu, jednu kolej dopravní a objednaný vlak Podřipská střela, protože pravidelná doprava zde byla zrušena. 

Fotografie z 29. listopadu 1985 zachycuje funkční stanici Kmetiněves, obsazenou výpravčím. Ten zde běžně provádí křižování osobní i nákladní dopravy, kterou na snímku zastupují dvě "Bangle" T466.2158 a T466.2282 v čele nákladního vlaku. © Ing. Tomáš Čech

Budovu v Kmetiněvsi prý čeká brzká demolice, je to však má třetí návštěva po vydání této zprávy v časopise Dráha 1/2021 a stále nic... 

Zastávku Černuc jsme tentokrát vynechali a krajem pískoven pokračovali blíže k hoře Říp. V jedné z pískoven u Černuce se pravidelně konají závody v Truck Trialu, bohužel tam však před nedávnem došlo k tragédii, když během závodů zemřelo jedno dítě... Nejlepší výhled na horu Říp poskytuje bezpochyby zastávka Loucká, umístěná v polích a tvořená pouhou cedulí a sypaným nástupištěm. Bohužel pro mě souprava zastavila tak, že mi při focení překážela opět ona (pitomá) cedule, indikující konec nástupiště. 

Já bych všechny ty cedule zakázal... 

Souprava Podřipské střely, zachycená v Loucké z "bezcedulového" úhlu. 

Podřipská idylka trvá jen do doby, než si uvědomíme, že Loucká je od skutečné vesnice vzdálena 1,5 km a vede k ní pouze polní cesta... 

Národní hora, co není horou, nás pronásledovala celou cestu po trati 096. 

Zastavování vedlo k navyšování zpoždění už tak zpožděné Podřipské střely, do Straškova jsme nakonec dorazili s asi patnáctiminutovým zpožděním okolo 13:45. První věc, co jsem po dnes již druhém příjezdu do Straškova udělal, bylo pořízení fotek odstavené "Faustovky" českého označení 745, která je však známější pod někdejším východoněmeckým označení DR 110 či V 100.1. Výrobek lokomotivky v Henningsdorfu si i se salónním vozem z Bohemia Classic Expressu ve Straškově strojvedoucí a majitel společnosti RailTransport-Stift, pan Radan Stift. Zajímavé je, že z malebného Straškova vyráží i plánovaný speciální vlak společnosti RTTS do Legolandu v Bavorsku. Pauzu ve Straškově jsem využil také ke krátké diskusi s místním výpravčím, s nímž jsem diskutoval o zdejším staničním zabezpečení a samozřejmě také k občerstvení. Ochutnal jsem řízky i výbornou sekanou, kterou mi tak trochu vnutili Karel s Tomášem. Rozhodně jsem však nelitoval. Do Straškova mě přijel pozdravit také můj kamarád Lukáš, který naši soupravu celý den naháněl s fotoaparátem. Před odjezdem zpět do Zlonic pak Honza a další členové organizačního týmu vystavěli na narážedla 809 281 několik láhví se sektem, který následně za zvuků písně Být stále mlád Honza slavnostně otevřel a nabídl všem účastníkům. On sám si pochopitelně nalil jen nealkoholickou verzi. Ve 14:30 byl čas odjet jako Sp 10095 Podřipská střela zpátky do Zlonic, i tentokrát jsme ale měli mírné zpoždění.   

"Faustovka" společnosti RTTS, s kterou místní fíra přijel z Německa domů. Tomu říkám luxus... 

Honza mi přátelsky "vytkl", že na jeho minulé akci v říjnu jsem fotil láhve s alkoholem. Tak jsem se rozhodl, že mu udělám radost a vyfotil jsem je i tentokrát. 

Byl jsem zachycen se sklenkou šampaňského během debaty s Karlem, Tomášem a organizátorem Dominikem. © Rostislav Blecha

Ještě před odjezdem ze Straškova jsem využil možnosti zakoupit si upomínkové předměty. Na stanovišti 809 281, která se nyní ocitla na konci vlaku, jsem si vybral magnety s fotkami z rozloučení s provozem na trati 096 a také s "historickou" fotografií straškovského nádraží. Magnet mi slouží jako vzpomínka na dobu, kdy se ve Straškově v jeden čas setkávaly vlaky ze čtyř směrů - od Roudnice, Zlonic, Vraňan a Libochovic. Dnes Straškov navštěvují jen dva pravidelné na sebe nenavazující vlaky... Ačkoli to nebylo úplně v plánu, i cestou zpět bylo podniknuto několik fotozastávek. Já jsem první z nich vynechal a i díky tomu ke mně znovu dorazili organizátoři, kteří prodávali propagační předměty. Zakoupil jsem si tak ještě stylovou propisku s logem ČD a nápisem "Podřipské lokálky" a také ČD Diář s motivem jednotky InterJet. Vtipně probíhal prodej předmětů německým spolucestujícím, jeden z organizátorů jim vše německy popisoval, přičemž zmínil i magnet, na němž je vyobrazen "chůvinek" - tedy "Hurvínek. Když mu pak nabídl magnet s RegioSharkem, Němec se zhrozil a s rezolutním "Nein!" jej odmítl. 

Ani podruhé jsem si nenechal ujít zastávku v Loucké, vlak ovšem zastavil trochu blíže ke Straškovu. Stál tak přímo u speciální "kamenné" zastávky, kterou zde postavili filmaři jako kulisu při natáčení připravovaného filmu Amerikánka. Střecha umělé stavby ze snímku režiséra Viktora Tauše je podepřena latěmi, zřejmě tedy nebude úplně stabilní. Prostor zastávky je proto zaplocen a se zákazem vstupu čeká na pokračování natáčení, které by mělo probíhat někdy v říjnu. Fotil jsem znovu i v Kmetiněvsi. 

Místo zastavení v Loucké bylo během zpáteční cesty mnohem výhodněji zvolené. V čele vlaku stála jednou také "Kasička" 809 534, opatřená nátěrem designu Najbrt 2.

Tuto zajímavou zastávku postavili filmaři jako kulisu pro natáčení filmu Amerikánka. Působí, že je postavena z kamene, avšak dřevěné latě poukazují na fakt, že kamenná zřejmě nebude. Do oploceného prostoru zastávky je vstup zakázán. 

Ti šotouši jsou poněkud zvláštní lidé... 

Výsledný efekt zastávky je velmi zajímavý, cestujícím však bohužel nikdy sloužit nebude... Při natáčení kolem zastávky projížděl "Hurvínek" čísla M131.105. 

Motiv hory Říp se nikdy neomrzí. 

Přidávám ještě jednu fotku z Kmetiněvse, kterou jsem pořídil při zpáteční cestě.

Z tohoto pohledu vypadá nevyužívaná lokálka až idylicky... 

Za Kmetiněvsí Podřipská střela zastavila v mírném oblouku na širé trati, u soupravy nám pak zapózoval Honza Šafránek. Někteří účastníci fotili také v zastávce u zlonické školy, já však opět zůstal sedět, navíc se špatným pocitem, že jsem si zapomněl prohlédnout známou sochu svatého Onufria, umístěnou v poli za Zlonicemi. Na zlonické nádraží jsme dorazili po třetí hodině odpolední. 

Podřipská střela a její duchovní otec i věrný strojvedoucí Honza Šafránek. 

Vlak zastavil v širém poli, v pozadí se nachází obec Kmetiněves. 

Zlonická zastávka se nachází poblíž místní školy. Někteří aktivnější účastníci fotili i zde. © Rostislav Blecha

Rosťa si nenechal ujít ani fotku z již dříve zrušené zastávky Bříza, která padla za oběť nedohodě Středočeského a Ústeckého kraje. © Rostislav Blecha

Další program souvisel s obsahem obálky, které všem rozdali organizátoři v úvodu cesty. Jak jsem již dříve zmínil, obsahovala i žlutobílou lepenkovou jízdenku, která nás opravňovala ke vstupu do Železničního muzea Zlonice. To se však nachází až ve dva kilometry vzdálených Lisovicích ve statku, který dříve vlastnil agrárnický premiér ČSR Jan Malypetr. Ačkoli hned okolo muzea vede trať 110, my museli přesedlat na "gumokol" a dopravit se po silnici. K tomu posloužila přistavená Karosa LC 936 s SPZ 6J6 5044, obsluhující speciální "pendl" mezi nádražím ve Zlonicích a muzeem. Bílý zájezdový autobus byl vybaven klimatizací, a dokonce i původním a prý stále funkčním videopřehrávačem. 

Karosa LC 936 byla zachycena před areálem ŽMZ ve Zlonicích-Lisovicích. 

V muzeu nás přivítal osobně jeho majitel Ing. Tomáš Čech, který také každému příchozímu předal velmi dobře zpracované publikace " Exponáty - Železniční muzeum Zlonice" a "Železnice okresu slánského". Nejprve jsem si prošel interiér vystavených vozů a zabloudil jsem také do expozice hasičských stříkaček. Na travnatém prostranství mě zaujala tmavě modrá Lada Samara, která, ač je z Ruska, je zajímavým autem. Prohlédl jsem si i výstavu průmyslových parních lokomotiv. Ty nejsou úplně mým šálkem kávy, ač nepopírám, že nejsou zajímavé. Mým šálkem kávy však jsou zabezpečovací zařízení, zejména ta úžasná elektromechanická. Pan Čech je posháněl z různých stanic, zejména pak z nádraží na Slánsku a severu Čech. Ústřední zámek byl zachráněn právě ze stanice Kmetiněves, elektromechaniky pocházejí z Chlumčan u Loun, Solopysk či z Hrobu (stanice na trati 135). Takhle zblízka jsem mou oblíbenou techniku dlouho neviděl. Nezapomněl jsem ani na reléovky, které jsou sice modernější, avšak na pohled zdaleka ne tak atraktivní. Ve vitrínách jsem mohl obdivovat dálnopis, telefony či několik druhů nádražních hodin. Samozřejmostí byla ukázka návěstidel včetně návěstidla vloženého. Cestou zpět jsem překročil koleje úzkorozchodné průmyslové drážky o rozchodu 600 mm, po níž pan Čech ze stanoviště lokomotivy MD 2Š osobně vozil návštěvníky. V poslední hale, kterou jsem procházel k bráně muzea, jsem si prohlédl řadu historických fotografií provozu na tratích v okolí Zlonic (jedna z nich je v článku použita) a také výše zmíněné modelové kolejiště, vyobrazující stav nákladiště se zastávkou Břešťany-Tmáň ve dvacátých letech. 

Zachovalá Lada Samara pochází z pozdější doby a proto již nenosí nevzhlednou masku, známou jako dláto.

Po prohlídce muzea jsem nasedl opět do Karosy a dopravil se zpět na nádraží. Na nádraží ve Zlonicích jsem s ostatními známými vyčkával do 16:40, kdy se Sp 10095 vydal na poslední část cesty do Kralup nad Vltavou. Já se však ihned po odjezdu začal loučit se spolucestujícími, hlavně s Martinem, Karlem a Tomášem, ale také s Honzou, vedoucím Podřipskou střelu. V 16:52 jsem totiž vystoupil na nádraží ve Slaném, kde na mě čekali rodiče a já tak zbytek cesty domů podnikl tuctově autem. Z okna jsem podal ruku Martinovi, který si můj odchod dokonce vyfotil :) 

Co dodat závěrem? Putování Podřipskými lokálkami byla jedna z nejlepších akcí, kterých jsem měl tu čest se zúčastnit. Díky Honzovi a dalším podřipským srdcařům jsem se podíval na má oblíbená místa, kam vlak bohužel většinou nejezdí, a navíc ve stylové soupravě, která alespoň první část cesty jako by vypadla z devadesátek. Cesta po Podřipsku a okolí pro mě znamenala i odreagování v předmaturitním shonu. Nyní již můžu říct, že jsem svou zkoušku z dospělosti velmi úspěšně složil, takže tyto reportáže jsou již produktem zaslouženého pomaturitního volna. Chtěl bych se také zastavit u zřejmě smrtelné poruchy mého oblíbeného rakovnického stroje čísla 810 050. Jestliže pro něj byla tato jízda jízdou poslední, je to vlastně krásné. "Orchestrion", který věrně sloužil mnoho let (podle čísla jeden z nejstarších strojů) nakonec odešel na speciální jízdě, plné železničních nadšenců. Nestalo se tak na lince, kde by jeho odchod způsobil zpoždění, rozhořčení cestujících a posmrtné nadávky... 

Na úplný závěr připojuji skeny dokumentů a věcí, které jsem si z Putování Podřipskými lokálkami odnesl. 

Ještě před odjezdem z Kralup každý cestující dostal obálku se jménem. Ta obsahovala vlakového průvodce, jehož autorem je osobně Honza Šafránek, papírovou jízdenku se jménem, dvě lepenkové jízdenky (k výročí 140 let trati Zlonice - Hospozín a na Podřipskou střelu) a vstupenku do ŽMZ. 

Několik dní před cestou nám všem do mailů přistály tyto dopisy - jízdenky, které nás opravňovaly ke vstupu do speciálního vlaku Podřipská střela. 

Obálka obsahovala i plakátek s mapou trasy Podřipské střely a motivem Řípu u obce Ctiněves. Právě v tomto místě proběhla jedna z mých nejoblíbenějších fotozastávek. Magnety s fotografií 809 281 z posledního dne provozu na trati 096 a křižování ve Straškově v dobách minulých jsem si zakoupil u vlakového personálu. 

Podrobný jízdní řád, místy mírně nedodržovaný, jsme dostali již v předstihu do mailů. Byl však k dispozici také na druhé straně plakátku. 

Pro cestu z Roztok do Kralup jsem si zakoupil OneTicket, za nějž jsem zaplatil 69 Kč. ČD Diář s motivem jednotky InterJet jsem si stejně jako propisky či magnety zakoupil u vlakového personálu. Zajímavou publikaci "Železnice okresu slánského" všem v ŽMZ věnoval osobně její autor a majitel muzea Tomáš Čech. 

Pro lepší orientaci v ŽMZ nám Tomáš Čech rozdal také vlastní publikaci "Exponáty - Železniční muzeum Zlonice". Ta popisuje příběhy jednotlivých exponátů, na obálce pak můžeme vidět expozici parních průmyslových lokomotiv a expozici zabezpečovacího zařízení. 

Děkuji za pozornost. Budu rád, když se se mnou o případné připomínky, nápady, nebo zážitky z cest podělíte dole v komentářích.