REPORTÁŽ: Vlakem po Blatensku a Českobudějovicku 2021-04-24

Jako každého správného železničního nadšence mě baví vlaky nejen fotit a studovat, ale také s nimi jezdit, poznávat zajímavá místa, zkoušet nové stroje a užívat si atmosféru cestování. Zároveň jsem inspirován původní myšlenkou Klubu železničních cestovatelů (KŽC)-chci projet co nejvíce tratí v ČR.

Má další cesta po otevření okresů vedla tentokrát směrem na jih. Na cestu se mnou opět vyrazil můj kamarád Michal, s nímž jsem již dříve navštívil i Žatec. A v porovnání s poslední únorovou cestou na Mostecko a Žatecko se jednalo o skutečný "střet světů".   

Na cestu jsem tentokrát vyrazil v 8:31, když jsem v Roztokách nastoupil do rakovnické Najbrt Regionovy 814 138, která obsluhovala spoj Os 7706 do Berouna. Už během cesty jsem si užíval krásného počasí, nejvíce mě však potěšil fakt, že jsme do Berouna dorazili včas. Na přestup jsem měl totiž pouhých 18 minut. Už společně s Michalem jsem nastoupil do mírně zpožděného Sp 1596 Cyklo Brdy, který přijel do Berouna po "hrbaté", tedy trati 173. Jízda s tímto turistickým spojem byla hlavním motorem k podniknutí této akce. Spolu s několika vlaky na Posázavském pacifiku se totiž jedná o poslední spoj ČD, pravidelně vedený populárními, vizuálně i akusticky nádhernými "Bardotkami" 749. Ve stavech národního dopravce se nachází poslední 4 provozní stroje. Sobotní spoj obsluhovala pražská 749 264, nosící zeleno-krémové barevné schéma, z nějž však již vykukovaly při bližším ohledání patrné pupínky (nebo spíše pupeny) koroze. Po velmi dlouhé době jsem se opět svezl klasickými vagóny, na Cyklo Brdech byly nasazeny dva typy. V Berouně jsme nastoupili do velkoprostorového vozu Bdmtee275/281, které byly řazeny dva. Vstoupili jsme širokými dveřmi a usadili se na měkké lavice s vysokými opěradly, čalouněné látkou designu Najbrt 2.0. Co však získaly na měkkosti, ztratily na roztečích, pro jejichž nedostatečnost získaly přezdívku "Honeckerova pomsta" a "Vietnamec". Nekomfortní cestování ještě umocňovali ostatní cestující, nuceně zírající jeden na druhého. Tento nepříjemný pocit se znásobil, když se mi podařilo otevřít dveře oddílu natolik neodborně, že se nedaly znovu zavřít, respektive daly, ovšem výsledek mého snažení vždy rozbil nějaký "neposlušný" hrbol na trati. Když už jsem se nemohl dívat na výrazy ostatních cestujících, zrealizoval jsem útěk. Nezapomněl jsem se však zaměřit na okna, která se nedají otevřít, pouze vyklopit, podobně jako u "Orchestrionů" 810. Skrývají totiž jeden velmi zajímavý detail, poukazující na fakt, že "Honeckerovy pomsty" nebyly určeny pouze k přepravě cestujících. V případě války, na kterou komunistická garnitura netrpělivě čekala, mělo dojít k jejich přestavbě na sanitní vozy. Okna tak skrývají čtyřhranem uzamčené zatemňovací rolety, detailů je však možné najít víc. Útěk z "Honeckerovy pomsty" se ukázal jako skvělý nápad. Našim útočištěm se stal vůz BDbmsee447, konkrétně 51 54 82-70 100-7, který jako jediný nebyl přistaven k rekonstrukci na vůz Bbdgmee236 a je tak posledním svého typu, nasazovaný výhradně na tento zajímavý spoj. Jednalo se o znatelný nárůst cestovního komfortu. Východoněmecký vůz typu UIC-Z vsadil na klasická kupé, přičemž se v nich po rekonstrukci nachází pouze 6 sedadel, čalouněných opět látkou vzoru Najbrt. Můj celkový dojem z kupé byl velmi pozitivní. Sedadla nabídla pohodlné sezení, klimatizaci nahradila polospouštěcí okna, k dispozici jsme měli i malé výklopné stolečky. Trochu zvláštně tak působily pouze stěny, obložené typickým hnědým dřevem. Jízdu v Cyklo Brdech jsem si začal užívat. Neopomněl jsem si prohlédnout i prostorné WC, upravené pro použití invalidy, vybavené klasickou propadovou toaletou s pedálem a ještě velkou pákou na boku.

Z Berouna jsme dojeli po koridorové trati 170 do Zdic, pak jsme však již odbočili na trať 200, spojující Zdice a Protivín a procházející krásnou krajinou Příbramska. V Lochovicích mě zaujaly odstavené "Muvky", tedy motorové drezíny MUV 69. Jako malému se mi vždy líbily, dnes jsou však spíše vzácností, jelikož SŽ přezbrojila na modernější stroje. Krajina okolo Jinců je mi dobře známa, mnohokrát jsem kolem jel autem. Místní nádraží je postaveno ve stejném stylu, jako to naše roztocké, navíc se mu také dostalo kvalitní rekonstrukce. Přes Bratkovice, kde se nám naskytl pohled na krásný kostel, a Trhové Dušníky jsme dojeli do Příbrami. Zde jsme několik minut čekali na rychlík Arrivy. Kolem známých příbramských hald dojel vlak do Milína, kde zastavil na zajímavém nádraží, i když v poněkud jiném slova smyslu. Budova se skládá ze dvou částí, vpravo původní a dříve jistě krásné menší budovy s červeno-bílou omítkou, bohužel opuštěné, důsledkem byla nutnost zazdít okna a dveře. Vlevo se pak nachází nevkusná přístavba z dob totality, taktéž bez oken, vybydlená a posprejovaná. Pohled na podivné nádraží z podobné doby se naskytl i po zastavení v Březnici, tedy dopravním uzlu, spojujícím hned tři tratě. Kromě trati 200, po níž jsme přijeli, ještě trať 204, hlavově zakončenou v Rožmitálu pod Třemšínem, a trať 203 do Strakonic. Na ní jsme odbočili, přičemž jsme přibližovali Brdům, které má vlak ostatně obsažené ve jméně. Čím dál více zalesněnou krajinu podél trati obohatili šotouši, čekající na zajímavý stroj za účelem pořízení fotografie, případně videa. Nejvíce mě pobavil pohled na poměrně tenký strom, ověšený hned třemi fotografy. Před dalším zastavením oprášil průvodčí systém hlášení a zahlásil zvláštní fakt. V Bělčicích se vlivem nového nástupiště, které očividně nebylo myšleno pro takto dlouhý vlak, mohlo vystupovat pouze z prvního vozu. To se nás však netýkalo, naše kupé v posledním voze jsme opustili až na konečné stanici, na nádraží v jihočeské Blatné, nacházející se pod vrcholky Brd. Udělal jsem si několik fotek "Bardotky" 749 264, aniž bych věděl, jak perný den ji ještě čeká, vyfotil jsem i místní "minimalistické" depo (OCÚ Západ, SÚ Blatná) a před ním odstavenou Regionovu 814 176 a samozřejmě poměrně velkou nádražní budovu. Její rozměry jsou však na dopravní uzel, spojující dvě tratě (192 a 203) zcela dostačující. Jen se tu již neprodávají jízdenky, v čekárně jsem objevil pouze jízdní řády, nacházející se ve vitrínách nalepené na válcích, s nimiž je možno otáčet. Při vyslovení spojení "nádraží Blatná" se mi vybaví také "nádraží Blatno (u Jesenice)". Zřejmě je to náhoda, ale obě nádraží jsou si dost podobná. Nová žlutá omítka, na zemi původní dlažba, samozřejmě dopravní uzel v nepříliš velkém městě/vesnici... Po krátké procházce po okolí nádraží došlo k přistavení dalšího vlaku.

MUV 69, odstavený v Lochovicích. 

Velmi příjemné kupé ve voze BDbmsee447. 

Vybydlená přístavba milínského nádraží, postavená v době komunismu.  

Původní stanice je sice architektonicky velmi zdařilá, ovšem také opuštěná...

"Bardotka" 749 264 z SÚ Praha Libeň. Ačkoli měla odpoledne odjet zpět do Prahy, nepodívala se tam...

Poslední existující vůz BDbmsee447, vyfocený po příjezdu do Blatné. 

Nádraží v Blatné,... 

...v jehož čekárně se nachází tyto dnes již málo vídané vitríny s jízdními řády. 

Depo v Blatné, nacházející se hned vedle nádraží. 

"Domácí" Regionova 814 176. Regionovy z jižních Čech se mírně odlišují... 

Spoj Os 17906 obsluhovala žlutá táborská Regionova 814 178, která se však od těch, na které jsem zvyklý z naší tratě, odlišuje v systému odbavení cestujících. Jízdenky neprodává průvodčí, který ve vlaku vůbec není přítomen, nýbrž MOPAJ-MObilní Prodejní Automat Jízdenek. Ten se nachází na stěně vedle dveří toalety v řídicím voze 914. Součástí procesu nákupu jízdenek je i označovač jízdenek, nacházející se na zábradlí při vstupu do vysokopodlažního "kupé", a také kamera, která jakoby vypadla z Orwellova 1984. Čtyřicet minut dlouhou cestu do Strakonic jsme absolvovali na výklopných sedátkách v nízkopodlažní části jednotky. Nutno dodat, že jsme jeli dále po trati 203, spojující Březnici právě se Strakonicemi. Jedná se o trať, na níž je doprava organizována podle předpisu D3, podél trati tak nenalezneme světelná návěstidla, pouze hranice dopraven D3 ukazují speciální lichoběžníkové tabulky. Na některých místech této krásné trati se skutečně zastavil čas, nejsilnější dojem ve mně zanechalo nádraží Sedlice, ponechané v původním stavu včetně staré cedule na boku budovy a krásné dřevěné stříšky před budovou. V Sedlicích se mi také naskytl pohled na nádherný kostel sv. Jakuba Většího. Původní nádraží jsme míjeli také v Mačkově, Radomyšli nebo v Řepicích. Krajina okolo tratě se vyznačovala zejména množstvím rybníků, a také stromy, ověšenými "bambulemi" jmelí. Přejeli jsme také po mostě přes řeku Otavu, to už jsme však byli poblíž nádraží ve Strakonicích, které bylo zároveň konečnou tohoto vlaku. Vystoupili jsme na moderním nástupišti, které v porovnání s vesnickými nádražíčky z konce 19. století působilo jako z jiného světa. Stejně jako na několika dalších jihočeských nádražích, probíhala i zde rekonstrukce nádražní budovy. Stavili jsme se v místní Bille, prošli jsme okolí nádraží, já si nafotil techniku, čekající u nástupišť a nakonec jsme se vydali hledat, kde koupit jízdenky. Naše snaha však nebyla korunována úspěchem, takže jsme do dalšího vlaku nastoupili bez nich. Průvodčí však naštěstí měl zřejmě dobrý den, takže se to vyřešilo domluvou. 

MOPAJ, seznamte se...

Michal hodnotí označovač jízdenek. 

1984 v praxi aneb Velký bratr tě stále sleduje...

Nádraží v Sedlicích se od konce 19. století v podstatě nezměnilo. 

V oblouku v traťovém úseku Sedlice-Sedlice město se nám naskytl pohled na krásný kostel sv. Jakuba Většího. 

Regionova 814 178, která nás přivezla z Blatné do Strakonic, patří do podskupiny tzv. "Mopajek". 

Tím vlakem, do nějž jsme nastoupili bez jízdenek, byl spoj R 93667 ze Strakonic do Českých Budějovic. Vyrážel v 13:26 a jednalo se o jakousi mutaci rychlíků, spojujících krajská města na jihu země, vzniknuvší díky výluce na trati. Stejně jako v případě rychlíku Rožmberk a Bezdrev byly vedle moderního Bbdgmee236 řazeny klasické východoněmecké vozy B249, AB349 a také Bd264, do nějž jsme nastoupili. Do čela vlaku se postavilo plzeňské "Eso" 362 055, které dosud nosí korporátní design Najbrt 1.2 a také tabulku s číslem. Do Českých Budějovic jsme vyrazili po trati 190, na níž je maximální povolená rychlost 120 km/h. Cestování v této rychlosti většinou není spojeno s větrem ve vlasech, který proudí spuštěným oknem kupé, avšak nám se to povedlo. Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem klasických východoněmeckých vozů UIC-Y, vybavených zalamovacími dveřmi bez zajištění, propadovou toaletou a osmimístnými koženkovými lavicemi v kupé, naopak postrádajících klimatizaci, ovšem v tomto případě se jednalo o velmi příjemné cestování, a to hned z několika důvodů. Klasické "Béčko", upravené pro přepravu jízdních kol, již prošlo tzv. humanizací interiéru, čítající nahrazení koženky na pohled i dotek příjemnou látkou vzoru Najbrt 2.0 a také nové obložení stěn, které je nyní bílé. Stará kupé tak získala úplně jinou a poměrně moderní tvář. V rychlíku navíc cestovalo málo lidí, takže jsme celé kupé měli jen pro sebe. Sdílet jeho prostor s dalšími šesti cestujícími by dojem podstatně zkazilo. Během padesátiminutové cesty jsem samozřejmě neopomněl sledovat krajinu okolo tratě, a hlavně nádraží, na nichž jsme stavěli. Focení velmi prospěla spouštěcí okna, a to nejen v kupé, ale i na chodbičce. Za nejkrásnější nádražní budovu tratě 190 určitě považuji tu v Protivíně. V Ražicích jsme zastavili vedle dvouvozové elektrické jednotky 650 RegioPanter, v Protivíně pro změnu vedle jednotky 845 110, nasazené na rychlíku Arrivy. Na jedné z kolejí jsem zpozoroval odstavenou posunovací lokomotivu 709, která byla vyrobena v počtu dvou kusů pro ČD těsně před odštěpením ČD Cargo. Motorem Caterpillar poháněné lokomotivy dostaly již ve výrobě nátěr, kombinující světle a tmavě modrou barvu, a staly se tak prvními nositelkami korporátního designu ČD Cargo. Během cesty jsem si také stihl prohlédnout klasické WC, vybavené "zařízením na zalévání kolejí". Na krásné nádraží v  Českých Budějovicích jsme dorazili ve 14:15, přičemž jsme se nedopatřením dostali do velmi humorné situace. Jistá slečna v nástupním prostoru nebyla schopna otevřít zmíněné zalamovací dveře, přičemž se to nepodařilo ani mně poté, co mě požádala o pomoc. Následoval tak úprk do vedlejšího "Béčka", kde se dveře otevřít podařilo. Při útěku jsem musel svést souboj s manuálními mezivozovými dveřmi, které mě mezi sebe skříply. 

"Eso" 362 055 v čele vlaku R 93667 před odjezdem ze Strakonic.

"Kloboučník" MVTV 2-036, odstavený ve Strakonicích. 

Lavice ve voze Bd264, čalouněná látkou Najbrt 2.0. 

Zrcadlo bylo nutné otestovat...

Rychlíky Bezdrev a Rožmberk zastavují v Ražicích pouze o víkendech. 

Lokomotiva 709 001, zachycená v Protivíně, je první nositelkou korporátního designu ČD Cargo. 

Velmi krásné nádraží v Protivíně, toho času v rekonstrukci.

Ovládací panel ve voze Bd264. 

V Českých Budějovicích jsme vyrazili na jídlo k McDonald’s, který se nacházel nedaleko nádraží, a pak jsem se již věnoval focení techniky, odpočívající u nástupišť. Pošumavské železnice jsou v posledních letech spojeny s činností soukromého dopravce GW Train Regio, přičemž jedna z linek této společnosti spojuje České Budějovice s Českým Krumlovem nebo Kájovem a končí v Černém Kříži. Společnost toho odpoledne zastupovala jednotka 628 283, pokřtěná "Gagarin". Jihočeské tratě jsou však proslaveny zejména střídavými lokomotivami, a jelikož nás přivezlo klasické dvousystémové "Eso", které je možno potkat jak zde, tak například i v Praze, doufal jsem, že alespoň na nádraží zachytím nějaký čistě střídavý stroj. A podařilo se. Ačkoli je lokomotiva 210, zvaná "Žehlička", nebo zde "Jezevec", primárně určena k posunu, dochází k jejímu řazení i do čela osobních vlaků. Jeden takový, složený ze starších vozů, přivezl stroj 210 057, nosící korporátní design Najbrt 2. Druhý střídavý stroj na sebe nenechal dlouho čekat a naskytla se mi tak možnost poprvé v životě vyfotit "Plecháče", nasazeného v čele vlaku Os 8213 z Tábora do Českých Budějovic. Stroj 242 244 z plzeňského depa si dosud zachoval korporátní design Najbrt 1, skříň by si však zasloužila důkladnější umytí. Po objetí soupravy vyrazil "Plecháč" v čele vlaku Os 8214 zpět do Tábora. Mé pozornosti neušlo ani další plzeňské "Eso" 362 062, opět ponechané v designu Najbrt 1.2, avšak již bez tabulky s označením. Dvousystémový stroj se postavil do čela vlaku R 712 Vltava, spojujícího České Budějovice s Prahou-Holešovicemi. Nebyl to však jediný rychlík do Prahy na budějovickém nádraží. V nádherné historické hale jsem v automatu zakoupil lístky na spoj R 1171 společnosti Arriva, který z Českých Budějovic do Prahy odjížděl v 15:12, jeho trasa však nevedla po koridoru, nýbrž po neelektrifikovaných tratích. 

Oranžovo-zelené jednotky 628 společnosti GW Train Regio znám dobře i z našich kolejí. V ČB jsem zachytil stroj 628 283, pojmenovaný po prvním pokořiteli vesmíru. 


Lokomotiva 210 057 alias "Žehlička", nasazená na osobním vlaku.

Os 8213 v čele s "Plecháčem" 242 244 přijíždí ze směru Tábor. 

"Eso" 362 062 v čele R 712 Vltava. 
Na poslední fotografii je kromě "Esa" zachycen také bok jednotky 845 107 společnosti Arriva, odstavené na kusé koleji u druhého nástupiště. Chvíli po třetí hodině jsme nastoupili do jejího motorového vozu a usadili se ve velkoprostorovém oddílu na sedadlech v leteckém uspořádání. O Arrivě se již napsalo a napovídalo mnoho špatných věcí, a já se vždy snažil oponovat. Moje první dlouhá jízda s Arrivou však rozhodně nebude patřit k mým nejoblíbenějším. Po dlouhém a poměrně horkém dni jsem byl již ve tři hodiny odpoledne unaven a zmožen. V "Tyrkysce" jsem se však dočkal nepříliš pohodlného sezení s malou roztečí sedadel, většího množství lidí a horka. Sezení v dobytčáku jsem po chvíli vzdal a odebral jsem se do vstupního prostoru, kde jsem vzal zavděk výklopným sedátkům. Měl jsem tak klid od lidí a mohl jsem také pozorovat koleje skrz prosklenou stěnu neobsazeného stanoviště. První třetina cesty, dlouhé skoro dvě a půl hodiny, se tak nesla ve znamení nepříliš velké radosti z cestování s Arrivou. Pak se však naštěstí část míst uvolnila a já rozhodl o změně místa. Zbytek cesty, vedené již po trati 200, na níž jsme najeli v Protivíně, jsme tak trávili na sedadlech v klasickém uspořádání, doplněných o stoleček. Velmi kladně hodnotím zásuvky na 230 V, díky nimž jsem mohl během cesty nabíjet svou elektroniku. Můj názor na Arrivu však stále zůstává dobrý, spíše jsem jejích služeb využil po náročném dni, kdy jsem již byl znatelně unaven, což mi znemožnilo její objektivní hodnocení. V této situaci bych mnohem radši seděl v kupé v "Béčku" :) 

Tady jsem trávil první třetinu cesty...

Řídicí pult jednotky 845 se od původních strojů 628 liší dosazením českých zabezpečovačů. 

Do Berouna jsme měli dorazit v 17:40, avšak měli jsme menší, asi tříminutové zpoždění. V 17:57 jsem pak odjel z Berouna posledním spojem toho dne, kterým byl Os 7721 do Roztok u Křivoklátu, kde jsem v 18:29 vystoupil s pocitem skvěle stráveného dne, kdy vyšlo všechno přesně tak, jak jsem naplánoval. Ujel jsem celkem 372 kilometrů. Ještě se sluší zmínit o osudu "Bardotky" 749 264. Z Blatné vyrazila souprava také do Strakonic jako soukromá fotojízda, ve Strakonicích však z důvodu poruchy zůstala stát. Nedělní Cyklo Brdy tak obsluhoval "Brejlovec" 754 042 s jedním vozem Bdmteeo296, který se po příjezdu do Blatné vydal jako přípřež Regionovy do Strakonic zachránit neschopnou "Bardotku". 

Použité jízdenky. 

Děkuji za pozornost. Budu rád, když se se mnou o případné připomínky, nápady, nebo zážitky z cest podělíte dole v komentářích. 


Komentáře

  1. Zdravím, díky za zajímavou reportáž. Taky to tak mám, že radši cestuju obklopen méně lidmi, ale není mi jasné, proč v tom Honeckerovi na sebe lidi museli trapně koukat? To se nedalo hledět z okénka (nebo nešotouši alespoň do mobilů)? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jedná se pouze o metaforu, ukazující můj pocit z cestování v tomto voze ;)

      Vymazat
    2. Tak to pak jo, to souhlasím, že Honecker je ve více lidech na čtyřce fakt peklo :)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Vzali mě! (1)

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Jsem průvodčí! (2)

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: První rychlík! (5)