JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Srpnové šichty (7)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    Začal srpen a s ním vešel v platnost nový plán práce. Stejně jako v červenci mě čekalo okolo sedmdesáti hodin na rozličných vlacích KŽC Doprava. Jen Lužickohorský rychlík jsem v srpnovém plánu neobjevil, povedlo se mi jej však vyměnit s kolegyní Sašou za Rakovničák, které jsem měl mít ten měsíc dva. První srpnová šichta mě pak čekala v pátek 4. srpna. 

    A jelikož to byl pátek, nešlo o nic jiného nežli městskou linku S34, respektive mnou hojně ježděnou směnu 2A s nástupem v 6:05. Už když jsem však přicházel na nádraží, poznal jsem, že je něco jinak. V Čakovicích stáli oba "Mravenci", tedy i ten, nasazený na prvním pořadí, který tou dobou měl pomalu vyrážet z Masarykova nádraží. Jednotka z prvního pořadí byla nakonec "zahozena" ve stanici, kam zanedlouho strojvedoucí Roman přivezl zálohový motoráček M152.0381. Kolega Dominik nasedl a vyrazili na Masarykovo nádraží. My s mírným zpožděním pokračovali nedlouho po nich. Já jsem bohužel štěstí na "krabičku" neměl, takže jsem Dominikovi retro svezení při každém křižování v Satalicích silně záviděl :D

Dominik se veze v motoráčku a na mě zase padl obligátní "Mravenec". Foceno v Satalicích, kde se většina vlaků linky S34 křižuje.

DEŠTIVÉ POSÁZAVÍ

    Na vlečku jsem v sobotu 5. srpna zamířil opět na šestou hodinu ranní, čekala mě totiž má první samostatná směna 10. Tu jsem absolvoval pouze v rámci zácviku, o nic nového však nešlo. Posázavský motoráček jsem si totiž samostatně vyzkoušel v jeho odpolední variantě, označené jako směna 11. Je dobré zmínit, že směna 11 vyjíždí pouze v neděli, kdežto směna 10 pouze v sobotu. A má velkou výhodu v podobě konce již ve 13:15, jde tak o příjemný dopolední výlet do Posázaví, který vám "nezaplácne" celý den. 

    Už když jsem však dorazil na vlečku, napadlo mě, že o úplně příjemný výlet asi nepůjde. Šedivé nebe dávalo najevo přicházející déšť, což spolu se sychravým ovzduším nevěstilo příliš velkou účast cestujících. Nehledě na to, že ani kouzlo Posázaví v dešti nebývá tak silné... 

    Neuvěřitelné se však stalo realitou a souprava tvořená "Kredencem" a "balmem" se vcelku naplnila. Velká část cestujících totiž mířila do Petrova u Prahy, kde se konala nějaká trampská akce. Účastníky, kteří se setkávali v občerstvení Zelená rokle v sousedství železniční zastávky, déšť pochopitelně neodradil.

    V Týnci jsme urychleně objeli a rodina s kočárkem, která plánovala dojet původně snad jen do Jílového, se s námi cestou zpět nakonec vydala na výlet do Prahy. Se strojvedoucím Honzou, který jinak pracuje jako řidič metra, jsme po návratu do Čakovic ve stanici objeli a následně sunuli na vlečku. Já si během svěšování umazal kalhoty od vazelíny. Ještě, že jsou černé... A bylo hotovo, mohl jsem jet domů. 

 Vzhledem k dešti nemám ze soboty 5. srpna žádné fotky.

RAKOVNIČÁK PODRUHÉ

    Déšť nepolevil ani druhý den a proto jsem i v neděli 6. srpna vyrazil do Čakovic za deště. Na nocležně jsem si vyzvedl POPku a zanedlouho se seznámil se strojvedoucím Pavlem, majitelem malé železniční společnosti. Už spolu jsme vyrazili na vlečku. Před posunem do stanice bylo ještě nutné na vlečce objet soupravu, čemuž jsem asistoval přestavováním výhybek. Po úspěšné zkoušce brzdy jsme vyjeli do výtažné koleje, sunuli do stanice a následně vyrazili na hlavní nádraží. Na Smíchově přistoupil můj kamarád Petr, správkař z ONJ, který se mnou vyrazil na výlet do Kralovic. Déšť nechtěl polevit a já se tak musel smířit s další deštivou šichtou. Náladu mi zvedla má rodina, i rodiče a bratr měli totiž zájem podívat se do Kralovic. Jen mě naštvalo, když na stoleček ve voze Amx postavili Bohemku a začali si ji nalévat do plastových pohárků. Já si samozřejmě dát nemohl :D

Rodinné setkání s panem vlakvedoucím :)

    Po objetí v Kralovicích, při němž jsem se po nákladišti se zastávkou opět svezl na stupačce "Mirindy" 751 033 (proces objíždění popisuji zde), jsme s rodinou, Pavlem a Petrem vyrazili na oběd do vyhlášené restaurace Bílý Beránek. Výborné jídlo následovala káva v rodinné kavárně U Pešků. Po krátké diskusi s úslužným panem majitelem se ukázalo, že naši rodinu zná, zejména pak mého dědu. Po návratu na nákladiště se zastávkou následovala zkouška brzdy a mohli jsme vyrazit zpět do Prahy.

Vlezou se mi tam všichni?

Tak snad budou cestující hodní...

    Rodiče mi v Roztokách zamávali, v Berouně jsme objeli, přičemž jsem opět zmokl a s mírným zpožděním jsme z Berouna odjeli po nesprávné koleji. S touto informací přišel Petr, já bych si toho při kontrole jízdenek ani nevšiml. Ani tentokrát jsem nemusel na vlečku do Čakovic, na hlavním nádraží mě totiž vystřídal kolega, kterému se to hodilo do jeho plánů. 

MRAVENCOVÁNͲ

    Ani v pondělí 7. srpna jsem se o práci neochudil. Dostal jsem odpolední šichtu 1B s nástupem ve 13:05. Po příchodu na Masaryčku, odkud jsem plánoval odjet do Čakovic, mě však překvapil odstavený "Mravenec". Ten tu tou dobou již neměl co dělat. Zanedlouho dorazil "Mravenec" z prvního pořadí, neschopnou jednotku strojvedoucí přivěsil a v čase odjezdu se vyrazilo do Čakovic. Tam zřejmě mechanici nabrali dojmu, že je "Kristýnka" 813 202 již schopná jízdy, proto záhy odjela zpět na Masaryčku, kde opět zůstala viset. I další vlak prvního pořadí, konkrétně Os 7777 tak vyrážel z Čakovic nejen jako vlak osobní, ale i jako záchranný... 

Záchranu nemocné "Kristýnky" jsem zachytil v Satalicích...

...i ve Kbelích.

    Po druhém příjezdu obou jednotek do Čakovic jsme neschopnou "Kristýnku" po objetí ve stanici nasunuli na vlečku. Zároveň s tím strojvedoucí Miloš naší jednotku nazbrojil. Po takto vyplněné pauze jsme již jezdili víceméně normálně, jen v Satalicích jsme při křižování potkávali motoráček M152.0381 (tentokrát měla štěstí kolegyně Saša). O zpříjemnění směny se postaral i budoucí kolega Jarda, který se v lehce pokročilejším věku dal na rekreační strojvůdcování a v rámci mé směny si plnil povinné hodiny zácviku. 

Ani tentokrát jsem "krabičku" nedostal na starosti já...

    Mravenců jsem však neměl dost, proto jsem na nich strávil i čtvrtek 10. a pátek 11. srpna. Čtvrteční ráno se neslo ve znamení klasické 2A s mladým strojvedoucím Michaelem, který pracuje jako řidič metra, zatímco na pátek jsem vyfasoval odpolední 1B. 

    Tato směna mi utkvěla v paměti, jelikož jsem do poslední chvíle netušil, s kým vlastně pojedu. V rozpisu směn strojvedoucích zůstávala šichta až do poslední chvíle volná, než se jí ujal Martin, jinak mistr vozovny ve Střešovicích. Obě tyto směny jsem si právě díky pohodovým strojvedoucím velmi užil, byť šlo "jen" o "mravencování". Vzpomínám třeba na čekání v Satalicích, během nějž doběhl Martin utrhnout hrušky z nádražní hrušně, díky čemuž jsme měli v práci chutnou svačinku :)

10. srpna jsem v Čakovicích zachytil manipulaci našich dvou "krabiček", z nichž mě nejvíce zaujala vyobrazená M152.0535 s oranžovým výstražným pruhem. 

ZPÁTKY NA SEMMERINGU

    V sobotu 12. srpna jsem se vrátil tam, kde jsem začínal, tedy na Pražský Semmering. A samozřejmě jsem neměl směnu s nikým jiným, než s mým osobním strojvedoucím Martinem. A zatímco na Rakovnickém rychlíku se mohli cestující setkat s barovým vozem Bixovna, já se na motoráčku setkával se samými známými. Na Zličíně mě překvapili moji spolužáci Katka a Michal, kteří spolu tvoří pár. Potřebovali se dostat z Řep, kde Michal bydlí, na Smíchov a u přistaveného vlaku spatřili mě. Velmi příjemné setkání :)

Příjemné setkání se spolužáky.

Další ze setkání bylo velmi rychlé, když mě těsně před odjezdem posledního motoráčku na Zličín takto překvapeného zachytil můj kamarád Kryštof, který se vracel z Brna a náhodně mě potkal.

    Navštívit mě přišel i můj bratr, který se v Praze setkal se svou kamarádkou. Společně se přišli svézt při posledním obratu na Zličín. Během pauzy jsme se všichni stavili na pití v řepské Šalandě. Pivo jsem si dát ještě nemohl, na to jsem musel počkat až do Čakovic. Spolu se mnou si na zahrádce čakovické nádražky U Fausta jedno dala i Martinova manželka Zuzka, která se s námi svezla do Čakovic. Martin dorazil poté, co umyl okna a jedno malé si samozřejmě dal také.

    Šichta, kterou jsem absolvoval s kleštičkami, zapomenutými na motoráku kolegou Matoušem, byla poslední před rodinnou dovolenou v Krkonoších. Cesta domů, odkud jsem měl v neděli ráno do Krkonoš odjet, se však zkomplikovala mimořádností (myslím, že porucha trakčního vedení) na trati 171. Bratr, který z Prahy odjížděl o něco dříve, ještě zvládl dojet domů, pro mě již musel být do Berouna vyslán odvoz. Na dovolenou jsme tak nakonec odjeli, já si však naplánoval její přerušení...

Z KRKONOŠ NA NOSTALGII

    Mé prázdninové nadšení pro nostalgické vlaky KŽC skutečně nabralo takových rozměrů, že vedlo i k přerušení mé každoroční dovolené. V pátek 18. srpna jsem v odpoledních hodinách odjel autobusem Arrivy do Prahy, abych druhý den ráno nastoupil na další směnu. V sobotu 19. srpna na mě padl opět Posázavský motoráček se strojvedoucím Honzou, který jinak pracuje na CDP. Kromě něj mi společnost dělal i sčítač Jirka, zaznamenávající skladbu jízdních dokladů. 

    Do čela vlaku se postavil "horší" motoráček M262.1183, celá směna se však nesla v poklidném duchu. Bylo velmi hezké, slunečné počasí a já ani chvíli nelitoval, že jsem dovolenou přerušil. Honza měl jedinou nevýhodu, a to tu, že si všechno chtěl dělat sám. Musel jsem ho tak přemluvit, že v Týnci mu pomohu s "urváním" a svěšením soupravy i se zkouškou brzdy. Po návratu do Čakovic jsme museli po objetí soupravy nějakou dobu čekat, došlo totiž k "ucpání" vlečky vytahováním soupravy zvláštního svatebního vlaku, do jehož čela se měla postavit ve stanici vyčkávající "Bardotka" 751 149. Mé oblíbené lokomotivě společnosti Správa Ústecké dráhy jsem to však odpustil. Před vjezdem na vlečku mi pak Honza ukázal, jak se na "Kredenci" mění páska v rychloměru. 

Jaký že je rok?

Takhle to vypadá uvnitř rychloměru na "Kredenci". Na papírovou pásku se zaznamenává rychlostní křivka.

LUŽIČÁK PODRUHÉ

    Skutečný vrchol víkendu však nastal v neděli 20. srpna, kdy jsem měl odjet svůj druhý Lužickohorský rychlík. Ze svého nejoblíbenějšího spoje jsem byl tentokrát poněkud nervózní, jelikož jsem jako strojvedoucího dostal pana Hrušku, legendu české železnice, odborníka na legislativu, majitele společnosti CityRail a zástupce ředitele KŽC Doprava. 

    Po příjezdu soupravového vlaku si pan Hruška soupravy sám rozvěsil. O odvěšení před objížděním jsem se již postaral já, stejně tak o zkoušku brzdy. V 8:46 byl čas odjezdu a ze mě pomalu opadal prvotní stres. Vše jsem se snažil dělat minimálně na 200 % a troufám si říci, že se mi dařilo. 

    Do paměti se mi však 20. srpen vryl ještě z jednoho důvodu. Před odjezdem z Rybniště, kde rychlík 7 minut čeká na křižování, za mnou přišla cestující, mířící do Mikulášovic. Konverzace probíhala asi takto:

• Cestující: Prosím vás, pane průvodčí, co se stane s věcmi, co spadnou do záchodu?
• Petr: No, spadnou na koleje... Vám tam něco spadlo? (zhrozí se)
• C: No, mobil...

    Snažil jsem se nemyslet na to, jak se této paní podařilo nechat spadnout mobil do záchodové mísy a následně na koleje někde mezi Jedlovou a Chřibskou, a spíše přemýšlel, jak jí pomoct. S hospodským Petrem jsme jí vymluvili nápad na vyslání traťovky, ona se tak s nastalou situací nějak smířila a my se jen v duchu smáli této nezáviděníhodné situaci. V Mikulášovicích na středu vystoupila a tím tato věc pro mě skončila. Alespoň zdánlivě...

Ani tentokrát nechyběl tradiční snímek soupravy Lužickohorského rychlíku, který pořizuji v Krásné Lípě, kde vlak koná delší prostoj. 

    Já měl v tu chvíli v hlavě spíše manipulaci v Mikulášovicích na dolním, respektive abych při ní vše udělal správně. V rezervovaném kupé jsem totiž ráno vedle praporku našel také vysílačku, kterou jsem měl využít ke komunikaci při posunu. Znovu jsem si opakoval všechny postupy, navíc jsem piloval závazná slovní znění, zanedlouho odříkaná do vysílačky. Chtěl jsem být připraven a to se mi, myslím, opět povedlo.

    Po vystoupení všech cestujících mi pan Hruška řekl: "Vezmi si vysílačku a můžeme jezdit". Já se tedy přesunul na představek vozu na konci soupravy a po rozsvícení bílé na trpaslíkovi jsem do vysílačky odříkal: "Posunový díl od vlaku 1275 v Mikulášovicích dolním nádraží z německého zhlaví na třetí kolej posun dovolen." Následně jsem v pravidelných intervalech uváděl frázi "Posunuj", aby pan Hruška věděl, že se můžeme bezpečně pohybovat. 

    Postup další manipulace jsem podrobně rozebral zde, tak jen doplním, že i následné sunutí na zhlaví po objetí soupravy proběhlo bez obtíží a já mohl po zastavení u perónu vyběhnout k pomocnému stavědlu, abych na návěstidle S5 rozsvítil návěst Posun dovolen. Posunovou cestu na kolej 5a jsem si postavil během objíždění a teď již nic nebránilo vjezdu soupravy a následnému vrácení výhybky a výkolejky do základní polohy. 

    S panem Hruškou jsem následně vyrazil na oběd k Bílému jakovi. Ještě předtím Petr konstatoval, že se nám soupravu podařilo na manipulační kolej uklidit v rekordním čase. Já za sebe bych doplnil, že to rozhodně nebylo záměrné a už vůbec ne na úkor bezpečnosti! Bylo mi jen řečeno, že jsem na rozsvícení bílé nemusel tak spěchat, ale už nebylo co pokazit, tak jsem to risknul. Jinak jsem prošel bez problémů :)

    Před odjezdem z Mikulášovic jsme se s panem Hruškou dohodli, že v Panském zavolá vysílačkou protijedoucímu vlaku společnosti trilex a tím mu dovolí vjezd do dopravny. Červený praporek, který je trvale uložen v kupé pro vlakvedoucího, tak i tentokrát zůstal nevyužit. 

Křižování v dopravně D3 Panský se i tentokrát obešlo bez zapojení mé osoby jako vlakvedoucího. Jednotka řady 642 Siemens Desiro je nasazena na sezónním vlaku TL 20977 linky T2 z Rumburka do Mikulášovic dolního nádraží.

    Na dolním nádraží nastoupila opět paní s mobilem v záchodu s tím, že se jej vypraví hledat. Snažili jsme se jí to rozmluvit, ale ona na tom trvala. Nakonec vystoupila v Jedlové a rovnou šla říct výpravčímu, že se vypraví do úseku ve směru Chřibská. Měl by jí to zakázat, ale těžko říci, jak reagoval. Večer jsem se koukal na ČD Mimořádnosti a na trati 080 žádná srážka vlaku s osobou hlášena nebyla, tak to asi dopadlo dobře.

    Vedle party veselých a hlučných mladíků, kteří obsadili hospodu, nastoupil cestou zpět ve Starých Splavech také tak sedmnáctiletý kluk, na němž bylo vidět, že vlakem příliš často necestuje. Podal mi OneTicket do Ústí nad Labem, vydaný automatem Arrivy. Zdůrazňuji, že to bylo cestou zpět do Prahy. V hlavě jsem si začal analyzovat trasu. Pak to pokračovalo nějak takto:

• Petr: Vy jedete do Ústí?
• Cestující: No, je na tom něco špatně? (zhrozí se)
• P: Na vašem místě bych nastoupil do vlaku, co jede na druhou stranu...
• C: Ty vole, já jsem debil... To na tu kalbu dorazim Bůh ví kdy... 

    Situaci jsem naštěstí vyřešil, když jsem nebohého cestujícího vysadil v nejbližší nácestné stanici a instruoval ho, kam má nastoupit. Jen mě mrzí, že když odhlédnu od faktu, že naše vlaky vypadají úplně jinak než Arriva (dobře, vlakem asi nejezdí), tak ten chlapec ani nevěděl, na kterou stranu má jet. To jsou dneska lidi... 

    Po dobu cesty do Prahy se již nic neobvyklého nestalo, jen se mi udělalo lehce nevolno z horka, což jsem však účinně vyřešil vychlazeným nealko pivem. Před Vršovicemi jsem provedl úkony před předáním soupravy (zavření oken, zhasnutí zářivek...) a poté ji předal kolegovi Adamovi, který toho dne jel do Mšena. A měl jsem hotovo. Druhý den ráno jsem se vydal zpět do Krkonoš za rodinou. Nakonec to byl moc fajn den, a to jsem se bál :)

V Bakově nad Jizerou se mi poprvé naskytla možnost vyfotit si motoráček 810 181, který od ČD odkoupila Zubrnická museální železnice. Na zadním stanovišti cestující železničář, který mi ochotně rozsvítil bílá světla, se ukázal jako můj kolega od KŽC. Jelikož však jezdí hlavně linky v Ústeckém kraji, neznal jsem ho. 

    20. srpna jsem měl také svou poslední srpnovou šichtu. Konec měsíce jsem trávil na vodě s kamarády a proto jsem si již o další směny nežádal. Do práce jsem se vrátil na začátku září, kdy jsem ještě neměl školu, protože fakulty UK začínají až v říjnu. Doufám, že jste si čtení srpnových příhod užili stejně jako všech předchozích, a pokud jste je ještě nečetli, naleznete je zde.