REPORTÁŽ: Po krkonošských tratích a lokálkách 2022-07-31

Jako každého správného železničního nadšence mě baví vlaky nejen fotit a studovat, ale také s nimi jezdit, poznávat zajímavá místa, zkoušet nové stroje a užívat si atmosféru cestování. Zároveň jsem inspirován původní myšlenkou Klubu železničních cestovatelů (KŽC) - chci projet co nejvíce tratí v ČR.

OSTATNÍ REPORTÁŽE NAJDETE ZDE

Stejně jako každý rok jsem i na přelomu července a srpna 2022 vyrazil na rodinnou dovolenou do Krkonoš. Od doby, co se hlouběji zajímám o železnice, kloubím chození po horách i s nějakým tím zajímavým vlakovýletem. Zatímco v roce 2020 jsem se věnoval nádraží v Trutnově a v roce loňském projel hlavní tratě v Podkrkonoší, letos jsem šel ještě hlouběji. 

CESTA DO KRKONOŠ (sobota 30. 7. 2022)

   První železniční dobrodružství letošních hor jsem si odbyl již v den, kdy jsme vyráželi na dovolenou. Už od začátku prázdnin jsem prohlašoval, že letos pojedu do Krkonoš vlakem, což jsem také hodlal splnit. V sobotu 30. července jsem vstal již v šest hodin. Vlakem Os 7747, známým z velké části mých výletů, jsem v 6:59 odjel do Rakovníka, kde jsem okamžitě přesedl na R 1203 společnosti ARRIVA Vlaky. Úplnou náhodou jsem při plánování cesty zadal do aplikace Můj vlak cestu z Rakovníka na pražské hlavní nádraží, ačkoli rakovnické rychlíky končí na nádraží Masarykově. Vyběhlo mi řešení s jedním přestupem, které jsem však považoval za pohodlnější. Tuto variantu cesty však ohrozilo křižování ve Stochově, při němž se můj rychlík opozdil přibližně o sedm minut. Naštěstí na mě však Os 25907 v Hostivici, kam přijel z Rudné u Prahy, počkal. Vystoupil jsem z něj až na hlavním nádraží, kam "Orchestrion" dorazil se zpožděním 13 minut. To způsobilo křižování s Pražským motoráčkem ve výhybně Praha-Žvahov, ale také čekání za výhybnou Praha-Vyšehrad. Zpoždění mi nevadilo, na další spoj jsem měl čekat více jak hodinu a takhle se pauza alespoň o něco zkrátila. 

S POHÁDKOVOU POSTAVOU DO NAŠICH NEJVYŠŠÍCH HOR

   Ačkoli venku panovalo nevlídné deštivé počasí, nabízela odjezdová hala největšího pražského nádraží teplý úkryt před nečasem. Za nevýhodu bych tak označil jen velké množství cestujících. V oblasti odjezdových tabulí nebylo k hnutí. S kávou v ruce jsem si začal prohlížet  právě odjezdovou tabuli, na níž mě zaujal Sp 99000. Jde o speciální spoj "Kozel express", který každou sobotu míří do Velkých Popovic do pivovaru Velkopopovický Kozel. Cesta po vlečce, odbočující ze stanice Strančice, je zakončena prohlídkou legendárního pivovaru. 

Na odjezdové tabuli mě zaujala informace o Sp 99000, který v 10:15 odjede do Velkých Popovic. Jedná se totiž o speciální Kozel express, jehož cílovou stanicí je konečná stanice vlečky pivovaru Velkopopovický Kozel (Strančice - Velké Popovice). 

   Já však plánoval odjet na úplně druhou stranu. U třetího nástupiště stály připravené dvě rychlíkové soupravy, odjíždějící v 10:08. V části 3J se na odjezd do Klatov chystal R 770 Berounka, zatímco na nástupišti 3S se připravoval R 925 Krakonoš, směřující do Trutnova. Rychlík, nesoucí jméno bájného strážce hor mi skutečně přijde jako ten nejstylovější způsob dopravy do Krkonoš. Pán hor se navíc na našich kolejích objevuje již od roku 1949! Dříve do Trutnova mířily zejména rychlíky motorové, trasované ponejvíce po trati 040. Mezi lety 1995 a 2000 Krakonoš začínal již v Rakovníku, výkon navíc obsluhovaly nově rekonstruované "Hydry" řady 854, pro které se Krakonoš stal tak trochu testovacím polygonem. V roce 2022 jde o taktový rychlík linky R10, na nějž jsou nasazovány klasické soupravy. Do čela se v Praze staví elektrická lokomotiva, ta však v Hradci Králové odstupuje a nahrazuje ji "Brejlovec". 

   Po příchodu na nástupiště jsem si nejprve prohlédl "Eso" a "Peršing", které již měly po šichtě. Berounku přivezl stroj čísla 362 110, propagující web ČD, zatímco na lince R10 se ukázal "pomalý Peršing" čísla 163 089. Následně jsem opustil bezdešťový prostor a vydal se na severní konec nástupiště zjistit, co že to stojí v čele mého rychlíku. Vedle "Peršingu" 162 036 jsem objevil i vůz, v němž jsem se rozhodl strávit cestu. Velkoprostorový vůz jsem zavrhl okamžitě. Bmz234, kterých bylo řazeno hned několik, působily lákavě díky stahovacím oknům a minimu rekonstrukčních zásahů. Já ovšem hned za lokomotivou objevil produkt mimořádného řazení, které slibovala aplikace Můj vlak. Místo nepovedeného a mnohými nenáviděného vozu ABpee347 nasadily ČD obyčejné AB349. Volba místa k sezení tak byla jasná.

S "webovkou" jsem měl již několikrát tu čest. Není však divu, když jejím hlavním působištěm zůstává mnou hojně využívaný rychlík Berounka. Reklamu na web cd.cz, kterou stroj čísla 362 110 hrdě nese, navrhlo studio Najbrt.  

Pražský "pomalý Peršing" 163 089 dorazil s rychlíkem Krakonoš, který přivezl z Hradce Králové. Nyní jej čeká odpočinek, případně jiný výkon. R 925 Krakonoš totiž převzal jiný stroj. 

"Peršing" 162 036 se postavil do čela R 925 Krakonoš, který na odjezd z pražského hlavního nádraží vyčkával u nástupiště 3S. Před deštěm jsem se po chvíli schoval do vozu AB349, řazeného za lokomotivou.

   Kupé vzhledově odpovídalo klasickému kupéčku v "béčku". Stěny během rekonstrukce dostaly bílé obložení, koženku nahradila látka designu Najbrt 2.2. Cestující, kteří za mnou do kupé přistoupili, začali tento vůz hodnotit. Když jsem se do debaty připojil, ukázalo se, že si ke mně přisedl výpravčí. Cestu jsem tak až do Chlumce nad Cidlinou trávil debatou o železnici, ale i cestování obecně, což bylo velmi fajn.   

   Z Prahy jsme vyrazili klasicky po trati Praha - Kolín, v Poříčanech však Krakonoš odbočil na 15 km dlouhou trať 060 do Nymburka. Přes Poděbrady a Velký Osek, kde rychlík nezastavil, jsme pokračovali po trati 020. V Chlumci vystoupil můj spolucestující a vlak dále pokračoval po úseku, který již znám z minulého roku. 

ZMĚNA TRAKCE

   V Hradci Králové proběhla výměna lokomotivy - "Peršing" vystřídal "Brejlovec 754 030 z trutnovského depa. Příchod mé oblíbené lokomotivy, nosící stále původní zeleno-bílý nátěr, jsem si pochopitelně musel zdokumentovat. Díky prostoji jsem mohl pořídit fotografie z perónu. 

V Hradci Králové provedl Krakonoš delší prostoj, během nějž jsme se s "Peršingem" rozloučili. 

Během focení "Peršingu" 163 090, který se chystal na cestu do Týniště nad Orlicí, se již připravovala změna trakce hnacího vozidla rychlíku Krakonoš. 

Jsem velmi rád, že motorovou trakci zastoupil tento trutnovský "Brejlovec" čísla 754 030, disponující původním zeleno-bílým nátěrem.  

   I z Hradce Králové vlak pokračoval po tratích, které znám ze svého loňského putování. Šlo o tratě 031 z Pardubic do Jaroměře a 032 z Jaroměře do Trutnova. Z okna jsem měl krásný výhled na Podkrkonoší, a ačkoli venku panovalo deštivé počasí, cestu jsem si užíval - zkrátka "béčko" nic nenahradí. Ve 13:20 jsem vystoupil na hlavním nádraží v Trutnově, které dobře znám. Reprezentuje jej krásná budova, vzniklá podle normálií ÖNWB, které navrhl architekt Carl Schlimp. Kvality stavby ocenili v roce 2008 v soutěži Nejkrásnější nádraží roku, v níž zvítězila. Do haly vedou zdánlivě původní a k budově pasující dřevěné dveře, které se však otevírají automaticky. Moderní řešení působí kontrastně se staničním zabezpečením nádraží - to je pouze primitivní mechanické, výhybky se přestavují ze stavědel, avšak jsou nezávislé na návěstidlech. 

Křižování vlaků na trati 032 často probíhá na nádraží v České Skalici. Ve facebookové skupině, zaměřené na železnici, se jednou pod fotkou s popisem "Křižování v České Skalici" objevil komentář ve znění "Křižování v Golgotě", doprovázený biblickým výjevem ukřižování Krista. Zatímco na zmíněné fotografii byli vyobrazeni dva "Brejlovci", my se setkali s "Hydrou" 854 015. 

 

Strojvedoucí dává znamení k odjezdu a já ze spuštěného okna vozu AB349 fotím prostor nádraží Trutnov střed, kde mě zaujaly odstavené výsypné vozy Falls. 

Roku 2008 oceněnou nádražní budovu v Trutnově navrhl pro společnost ÖNWB architekt Carl Schlimp. 

Na titul z dnes již nevyhlašované soutěže poukazuje tato plaketa, umístěná na zadní straně budovy u vstupu z Úpského nábřeží. 

   Od minulého roku, respektive prosince 2021 se proměnila skladba vozidel, čekajících u nástupišť na odjezd. Trať 045 je nyní úsekem trati 032 a provoz opět zajišťují ČD. GW Train Regio, společnost, která za účelem obnovení provozu na trati 045 vznikla, však z Trutnova nezmizela. "Orchestrion" 810 543 alias "Mandarinka" se chystal odjet na linku do polské Sędzisławi, přičemž jeho vnější vzhled obohatila samolepka, propagující spolupráci GWTR a firmy Koleje Dolnośląskie. 

"Brejlovec" 754 030 na svém domovském nádraží krátce poté, co mě v pořádku dovezl do cíle své cesty. Já však ještě vlakem pokračoval.

"Orchestrion" 810 228 mě odvezl do Svobody nad Úpou. Situace na trati 045 se kompletně změnila, a to včetně číselného označení trati. 

Motoráčky společnosti GW Train Regio z trutnovského nádraží zcela nezmizely, a to díky lince do Sędzisławi, v rámci níž spolupracuje dopravce s firmou Koleje Dolnośląskie. "Orchestrion" 810 543 ostatně dává toto spojenectví hrdě na odiv. 

   Já se na poslední část své cesty do Krkonoš vydal s "Orchestrionem" 810 228, který se vedle polepu RegioMouse honosil i logem Veřejné dopravy Královéhradeckého kraje. Jako Os 5472 vyrazil ve 13:43 do Svobody nad Úpou, kde jsem na nádraží na samém konci někdejší trati 045 ve 13:58 vystoupil. Do Janských Lázní jsem musel využít odvoz autem, jelikož jsem dorazil zrovna do časové mezery autobusů a kvůli špatnému počasí jsem nemohl jít ani pěšky. 

Motoráček dorazil do Svobody nad Úpou. Zatímco já jsem čekal na odvoz do Janských Lázní, můj vlak se vydal zpět do Trutnova.  

PO KRKONOŠSKÝCH TRATÍCH A LOKÁLKÁCH (neděle 31. 7. 2022)

   Cesta do Krkonoš vlakem mi nestačila a proto jsem si další cestu naplánoval hned na druhý den. Měl jsem k tomu jasný důvod. Vstal jsem již v 5:50, v Janských Lázních přeci jen nemám nádraží před domem... Moment, ono tam vlastně není žádné nádraží. Vyrazil jsem tak na náměstí Svobody, odkud v 6:50 odjížděl autobus linky IREDO 410, směřující do Dvora Králové nad Labem. Já se autobusem Iveco Crossway LE LINE 14.5M společnosti AUDIS BUS SPZ 7H5 3054 však svezl pouze na autobusové nádraží ve Svobodě nad Úpou, spojené s nádražím vlakovým. 

Náměstí Svobody v Janských Lázních je pro mě místem, které znám důvěrně již od dětství. Právě v jeho sousedství se nachází autobusové nádraží, tedy výchozí bod této cesty.

Iveco Crossway LE LINE 14.5M SPZ 7H5 3054 slouží u společnosti AUDIS BUS. Ačkoli mířil do Dvora Králové nad Labem, já se s ním pouze "přisunul" do Svobody nad Úpou. 

7H5 3054 v cíli mé cesty na autobusovém nádraží ve Svobodě nad Úpou. Občas se bez autobusu neobejdu... Musím však uznat, že dopravní systém v Královéhradeckém kraji funguje bez chyby. 

SUDOKOPYTNÍCI A PROROCTVÍ TRATI 045 

   U nástupiště již čekala "Rakev" 843 004 s přípojným vozem Btn753. Velké soupravy se na lokálku vrátily ještě za působení GW Train Regio v podobě souprav 854+ABfbrdtn795, po převzetí linek R14A a R14B společností ARRIVA Vlaky však došlo k velké rošádě s motorovými vozy. "Rakve", uvolněné ze zmíněných rychlíkových linek, opanovaly linky v okolí Trutnova. Řídicí vozy Bftn791 vznikly pouze v počtu 11 ks a navíc jsou nasazeny jinde, "Rakev" tak musí ve Svobodě nad Úpou jako první vlak po velmi dlouhé době objíždět. Právě této dříve nepatřičně působící situace jsem byl svědkem. Strojvedoucí přejel ke "šturcu", ručně přestavil výměnu, pak popojel, přestavil další a odjel na zhlaví. Jeho počínání jsem samozřejmě fotil, z focení mě však vyrušila průvodčí s otázkou, zdali to fotím pro sebe. Když jsem řekl, že ano (No jasně, asi to fotím sousedovi...), upozornila mě, že pokud to chci dávat na internet, musím fírovi rozmazat obličej, protože fírové přeci nesnáší focení. Myslel jsem si cosi o sudokopytnících, ale milé paní průvodčí jsem její výrok odkýval a po spojení soupravy nastoupil právě do "Rakve". 

Na prázdném nákladišti se zastávkou ve Svobodě nad Úpou čekal jen přípojný vůz Btn753,...

..."Rakev" 843 004 jej totiž právě komplikovaně objížděla. Dokumentace procesu, vzniklého rošádou s motorovými vozy v trutnovském depu, se nesetkala s pochopením aktivní průvodčí. 

Původní budova společnosti ÖNWB zůstala poněkud na okraji zájmu... 

Souprava je kompletní, můžeme vyrazit!

   Stejně jako nedávno s "Kvatrem", jel jsem toho dne s "Rakví" poprvé v životě. V interiéru jsem objevil pohodlné sedačky se sklopnými sedáky, čalouněné látkou designu Najbrt 2.2 a osvětlení zářivkami, které lze individuálně ovládat vypínači nad okny. Okna je pak možné zakrýt síťovými roletami. K dispozici jsem měl i vyklápěcí košík na odpadky, nacházející se pod miniaturním odkládacím stolkem a také archaické zásuvky na 230 V. Ty jsem však nevyzkoušel. 

Interiér "Rakve" mě při mé první jízdě nepřekvapil, nepostrádal jsem však nic potřebného.

   Sp 1383 se na cestu do Hradce Králové vydal v 7:21 a Svobodu nad Úpou samozřejmě nemohl opustit jinak, nežli po legendární trati 045. S příchodem ČD a přeznačením na úsek trati 032 zmizely z jízdních řádů i některé stanice, například nákladiště se zastávkou Kalná Voda. Ve staničce, disponující dodnes zchátralou nádražní budovou, bylo odstaveno alespoň větší množství vozů, čekajících na nakládku dřeva. Jízda po 10 km dlouhé trati je však i přes řadu změn stále zajímavým zážitkem. Vlak čelí řadě zpomalení a míjí nemalé množství "pískáčků", což spolu s výhledem na vrcholky Krkonoš tvoří neopakovatelnou atmosféru. 

POSLEDNÍ DÍLEK DO SKLÁDAČKY

   V 7:36 jsem vystoupil na hlavním trutnovském nádraží. Vedle vycházejícího slunce mi hlavně odstavené stroje vykouzlily úsměv na tváři. V čele soupravy Krakonoše, čekající na odjezd do Prahy, stál "Brejlovec" 754 061. Stejně jako několik dalších "čtyřek" nosí trutnovský stroj unikátní a jinde neaplikovaný nátěr - jedná se o kombinaci červené a bílé, která je sice neobvyklá na "Brejlovcích", avšak zcela běžná bývala na starších "Bardotkách". Největší radost mi však udělala "Bangle" 742 148, která si do dnešních dnů zachovala unikátní nátěr z počátků ČD Cargo, kombinující typické dva odstíny modré a heslo Cokoliv Kamkoliv s původním logem ČD. Během půlhodinové pauzy jsem si také vypil ranní kávu, prohlédl si znovu zdejší nádražní budovu a ze vzkazu na dřevěném sloupu zjistil, že "Taichman je gay". Deset minut před odjezdem byla na třetí kolej přistavena "Rakev" 843 030, tvořící s přípojným vozem Btn753 soupravu Sp 1804. S ním jsem se měl v 8:09 vypravit dále po trati 040. "Rakev", nosící korporátní nátěr designu Najbrt 2 se od té předchozí z Sp 1383 lišila pouze sedadly, čalouněnými látkou od firmy Aufeer.

Náladová fotka z trutnovského hlavního nádraží zobrazuje vedle "Rakve" také vycházejícím sluncem osvěcený "Orchestrion" 810 545.

Vozy BDtax782 beru jako pravou železniční nostalgii - v dětství jsem se s nimi pravidelně setkával na trati 174. 

"Brejlovec" 754 061 se dočkal zajímavé červeno-bílé barevné kombinace, typické spíše pro "Bardotky".

Na "Bangli" 742 148 mě nadchl korporátní nátěr ČD Cargo, zajímavě zkřížený s logem ČD.

"Rakev" mě provázela i na mé další cestě, se strojem čísla 843 030 jsem se totiž vydal po dosud neprojetém úseku trati 040.

"Rakev" 843 030 se lišila pouze sedačkami s modernějšími potahy od firmy Aufeer.

   Na cestu se můj další spoj vydal na minutu přesně. Nejprve jsme projeli okolo trutnovského depa, které je dodnes domovem zajímavých strojů. Zpozoroval jsem například neprovozního zeleno-bílého "Brejlovce" 754 022, který do Trutnova přešel z Českých Budějovic. Provozní stroje zastoupila další "čtyřka" čísla 754 048, nosící již korporátní nátěr designu Najbrt 2, nějaký ten "Orchestrion", "Hydra" a v neposlední řadě i konkurenční "Orchestrion" od GW Train Regio. Na trať 040, spojující Chlumec nad Cidlinou a Trutnov jsem se velmi těšil. Už během mé loňské návštěvy Krkonoš jsem si trať oblíbil, avšak kvůli výluce jsme s bratrem vlakem projeli pouze úsek Chlumec nad Cidlinou - Kunčice nad Labem. Má letošní cesta vedla ke zjištění, že mi zůstal skryt ten nejzajímavější úsek trati. Vlak po definitivním opuštění areálu nádraží překonal řeku Úpu po mostě, společném s tratí 045 a pokračoval dále městem. Trutnov je, ač se to nezdá, poměrně velké město, takže průjezd zastavěnou oblastí nějakou tu chvíli trval. V lukách za Trutnovem se mi naskytl úžasný pohled na Černou horu, symbol mé oblíbené části Krkonoš, bdící nad Janskými Lázněmi. Rozsáhlý horský masiv činí dobře rozpoznatelným budova stejnojmenného vysílače, takže vím, že jsem se ve svém pozorování rozhodně nespletl. Někteří méně inteligentní turisté si vysílač pro jeho tvar dokonce pletou s Ještědem. Co na tom, že minimálně ten kopec má úplně jiný tvar... 

POHÁDKOVÉ NÁDRAŽÍ 

   Kochal jsem se úžasnou krkonošskou přírodou, do níž společnost ÖNWB umně vpletla svou trať. Část spěšných vlaků zastavuje v zastávce Vlčice, umístěné u rybníka Dalibor více jak kilometr daleko od centra stejnojmenné obce. V okolí zastávky se nachází ohrady pro koně, cestující se mohou schovat do patrně původní zděné boudičky. Vesnici Vlčice proslavil majitel domu č.p. 221, vášnivý "chalupář" Václav Havel. Bývalý statek, nacházející se v oblasti ZSJ Hrádeček pod zříceninou hradu Břecštejn, sloužil za totality jako centrum disentu, k Havlovi pak neodmyslitelně patřil i v době jeho prezidentování. V prosinci 2011 tam také zemřel. 

   Ve straší reportáži jsem zmínil svůj seznam měst s vtipnými názvy, kam bezpochyby patří město Pilníkov. Právě tam vlak z Vlčic mířil a já se na místní nádraží, nosící tento až cimrmanovský název, velmi těšil. Loni jsem jej kvůli výluce nemohl navštívit, rozhodně se však vyplatilo počkat. Souprava vlaku zastavila na nádraží a spolu s ní se zastavil i čas. Nádražní budova, která se dochovala v téměř původní podobě, působí jako z pohádky. Carl Schlimp navrhl budovu velmi malou, pro svou nevelkou plochu, ale dvoupatrové uspořádání tak působí jako domeček na muří nožce, či domeček u tří koťátek. Ani okolí nádraží se (zatím) nedotkla rekonstrukční iniciativa SŽ a jakékoli moderní zásahy tu mají červenou. U plůtku mezi nástupištěm a nádražní budovou se vyjímají květiny, k průchodům v plůtku jasně odkazují velké směrové cedule nad nimi, tvořící jakési "dveře". Atmosféru starých časů podporují mechanická návěstidla (vjezdová i odjezdová), která výpravčí ovládá pomocí ústředního stavědla. K ruce má i výhybkáře, který v reflexní vestě vychází z boudičky St. II na hostinském zhlaví a ručně spouští dvoje mechanické závory. Další se nacházejí na opačné straně stanice a ovládají se pod přístřeškem u nádražní budovy (nevím, zdali výpravčím, či dalším výhybkářem). Ano, Pilníkov je oním ostrovem železniční nostalgie se vším všudy. 

Ráj železniční nostalgie, kde se zastavil čas, oficiálně objeven. Pilníkov zaujme pitoreskní nádražní budovou, avšak také udržovanými záhonky či archaickými zábradlími.

Povšimněte si prosím mechanického návěstidla...

NEČEKANÝ OBJEV

   Vlak však krásnou krajinou pokračoval dále a najednou jsme zastavili na zastávce Chotěvice. Jak jsem již zmínil výše, některé spěšné vlaky se neomezují jen na nádraží, ale obslouží i obyčejné zastávky. Chotěvice však nejsou zdaleka obyčejné. Už při příjezdu do stanice mě upoutaly krásné mechanické závory s předzváněčem, které ovládá závorářka právě na zastávce Chotěvice! Ano, zastávka skutečně disponuje přízemní budovou, v níž sídlí závorář a jedná se tak o jedno z posledních závorářských stanovišť v síti SŽ. Pracoviště tvoří tři ovládací mechanismy závor, umístěné před budovou a kryté proskleným plechovým přístřeškem. Upřímně jsem netušil, že ještě nějací závoráři vůbec existují a ačkoli je toto povolání odsouzeno k zániku, je fascinující vidět je ještě v akci. Atmosféru místa pak dotvořily staré dřevěné toalety, na nichž se již podepsal zub času a trávou porostlá plocha nástupiště, kterou zakončují staré "patníky" s železnými trubkami. Tohle já prostě můžu...

Za skly přístřešku se opravdu ukrývá závorářka (!), Chotěvice totiž patří mezi jedno z posledních závorářských stanovišť. 

   Trať se za Chotěvicemi stočila na sever a kopírovala tok Labe. Tedy Labe... Vlak projížděl proti proudu nepříliš širokého, mělkého potoka, kolem nějž se rozprostíraly rozlehlé a velmi příjemně působící louky. Na Labi leží město Hostinné, kam vlak nyní mířil. Při mé loňské železniční anabázi jsem z Hostinného viděl pouze autobusové nádraží, letos jsem ještě před příjezdem do města zahlédl rozlehlý areál firmy KRPA, do nějž ústily hned dvě vlečky. Hostinné je totiž městem papíru, vedle trati se proto nacházely také velké sklady klád i dřevní štěpky - ano, připomněl jsem si, že se papír vyrábí ze dřeva. Nakládka dřeva však probíhá i v prostoru nádraží, reprezentovaného budovou ÖNWB střední velikosti s opukovou fasádou. Vedle budovy jsem si neopomněl povšimnout ani pohledné paní výpravčí.

Pohled na nádraží v Hostinném budiž důkazem na podporu mého tvrzení, že titul nejkrásnější nádraží mají vedle Trutnova a Ostroměře nosit všechna nádraží na trati 040. Carl Schlimp odvedl skvělou práci...

   V prostoru nákladiště mě pak zaujala zrušená čerpací stanice PHM, umístěná pod přístřeškem. Město se 4300 obyvateli však vedle nepříliš strategicky umístěného nádraží disponuje ještě zastávkou Hostinné město, k níž vlak zamířil právě podél "potoka" Labe. Řeku jsme překonali po ocelovém mostě, zastávka se tak nachází na pravém břehu. Měl jsem však výborný výhled na bývalou továrnu, umístěnou na břehu levém. Její dominantou je bezpochyby krásný vysoký komín, postavený stejně jako zbytky fabriky z červených cihel. 

POZOR, PADAJÍ KAMENY!

   Za Hostinným se Labe od trati odvinulo a vlak příjemnou krajinou pokračoval dále. Projel zastávku Prosečné a zastavil až v Klášterské Lhotě. Zastávku sice reprezentovala moderní antivandal boudička, jinak však šlo o velmi romantickou staničku, umístěnou u bývalého strážního domku. Dům je dnes již opuštěn, v přilehlém výběhu je tak alespoň chováno stádo koz, které se v době mé návštěvy zrovna líně páslo ve stínu pod stromem. Pomalu jsem se blížil na konec úseku, neprojetého kvůli výluce v loňském roce. 

   Před Kunčicemi mě upoutal rozlehlý areál známé vápenky, jejíž provoz závisí také na dráze. Tou dráhou myslím dráhu lanovou, dopravující vápenec z lomu v Černém Dole právě do kunčické vápenky. Průmyslová lanovka je unikátní svou délkou přes 8 km, ale i svým stářím - v provozu je od roku 1963 a ještě více jak deset let je plánováno její zachování. Vlak lanovou dráhu podjel v oblastí její konečné stanice, přičemž jej před potenciálními odletujícími kameny chránily natažené sítě. Zatímco lanovka se stará o přísun surovin, pro konečnou distribuci vápence slouží mimo jiné vlečka z roku 1963. Ta, dnes již poněkud zarostlá, vede souběžně s tratí 040 z vápenky až na kunčické nádraží a já na ní tak měl z vlaku dobrý výhled. Neopomněl jsem si však všimnout ani návěstidel staršího typu, nacházejících se před vjezdem do stanice Kunčice nad Labem. 

   Stanici reprezentuje majestátní nádražní budova, kterou musel architekt Carl Schlimp na základě požadavků v plánech operativně zvětšit. Charakterizuje ji typická fasáda z červených cihel s kamennými doplňky a já ji považuji za jednu z mých nejoblíbenějších nádražních budov vůbec. Nádraží jsem navštívil v minulém roce hned dvakrát, poprvé při přestupu na NAD do Trutnova, den poté jsem pak do Kunčic a zpět vyrazil motoráčkem po odbočné trati 044 z Vrchlabí. 

I budova v Kunčicích nad Labem patří mezi to nejlepší, co dvorní architekt ÖNWB Carl Schlimp zanechal na našem území. 

   Motoráček čísla 810 228 byl přistaven i letos, aby se po příjezdu mého vlaku vydal jako Os 25708 na čtyři kilometry dlouhou cestu do Vrchlabí. Cestující o příjezdech a odjezdech vlaků nebyli zpraveni hlasem z IS, nýbrž hlasem paní výpravčí, která po chvíli dala odjezd i nám. "Rakvi" se však v Kunčicích patrně líbilo a nechtěla pryč, protože její rozjezd byl pružný asi jako běh suchozemské želvy, a byl navíc doplněn skřeky, podobnými nářkům kočky s přibouchnutým ocasem... Já si tak alespoň v klidu prohlédl areál místní traťové distance, kde mě zaujal hlavně fotogrammetrický stroj FS 3, vzniklý přestavbou z klasického motoráku řady 810. 

   Spěšný vlak obsloužil i zastávku v Horní Branné, která se stala námětem jedné z variací vtipu o Petru Fialovi a cestě do Kyjeva. S přibližně pětiminutovým zpožděním následně chvíli před devátou dorazil do Martinic v Krkonoších, kde se měl vykřižovat s Sp 1803. Já však na památkově chráněném nádraží vystoupil. 

Urážku Horní Branné ocení zejména obyvatelé Jilemnice :P

   Mým cílem totiž vedle projetí posledního úseku trati 040 byla také návštěva trati 042. Další z horských lokálek odbočuje právě z Martinic v Krkonoších, odkud se údolím Jizery vine až do zimního střediska Rokytnice nad Jizerou. Je tu však jeden problém. Většina vlaků končí svou cestu 2 km před konečnou stanicí v Jablonci nad Jizerou, případně v Jilemnici, podle které je trať přezdívána "Jilemnička". Do samotné Rokytnice nad Jizerou zajíždí pouze jeden pár vlaků o víkendech a svátcích, který navíc Martinice opouští v poměrně brzké době... Právě proto se mi při mé loňské návštěvě Martinic (při níž na trati 042 zcela mimořádně operovala Regionova) zdála tato trať v celé své délce taková nedostupná. 

VZHŮRU NA VRŠKY!     

   Letos jsem se však rozhodl toto dogma zlomit. Urychleně jsem přeskočil do "Orchestrionu" 810 572, který jako Os 15504 zanedlouho s mírným zpožděním vyrazil směr Rokytnice nad Jizerou. Absurdní příběh o jediném spoji, obsluhujícím trať v celé její délce, nabral s mojí návštěvou ještě absurdnějších rozměrů. Vedle mého motoráčku totiž na odjezd čekal "Hurvínek" M131.1541 firmy Puš s.r.o., který zrovna v den mé návštěvy obsloužil v rámci "1. víkendu s Hurvínkem" dva historické vlaky do Rokytnice nad Jizerou... Já mám tedy štěstí :P

   Po nástupu jsem si nejprve prohlédl interiér mého motoráčku, o příliš velké překvapení však nešlo. Modrý "Orchestrion" prošel výměnou obložení stěn, jinak jsem se ale dočkal klasického modernizovaného interiéru včetně typických lavic s vysokými opěradly. Překvapilo mě, že motoráček byl při odjezdu z Martinic slušně zaplněn. V nácestných stanicích navíc probíhala hojná výměna cestujících, takže kromě finální fáze cesty jich neubývalo.

   Památkově chráněné nádraží jsme definitivně opustili projetím okolo mechanického návěstidla a předzvěsti. V lukách za Martinicemi se mi otevřel úžasný výhled na Krkonoše a já tak neodolal a kochal se tímto pohledem. Louky po chvíli vystřídal typicky krkonošský jehličnatý les a následně i město Jilemnice. Nádraží se nachází na jižním okraji města nedaleko garáží autobusů a vedle osobního provozu na něm probíhá i nakládka dřeva. 

   Můj vlak podnikl v Jilemnici prostoj, dlouhý 9 minut. Měl jsem tak čas prohlédnout si nádraží jinak, než jen z okna vlaku, nafotit nějaké stylové fotky motoráčku a v neposlední řadě se pečlivě podívat i na místní nádražní budovu, vzniknuvší podle návrhu jilemnického stavitele Josefa Pošepného. 

Před vstupem na dirigovaný úsek trati 042 nás čekal devítiminutový prostoj na nádraží v Jilemnici, který jsem využil k pořízení snímků "Orchestrionu" 810 572. 

Podobu staničních budov na trati 042 navrhl architekt Josef Pošepný, v Jilemnici však prošla opravou omítky a o svou původní podobu tak přišla. Výpravčí diriguje provoz v úseku Jilemnice - Rokytnice nad Jizerou. 

   Z malé, částečně jednopatrové budovy s bočním přístřeškem pro cestující k mému překvapení vystoupila výpravčí. Žil jsem v domnění, že je tato trať provozována podle předpisu D3. Pravdu jsem měl, ovšem dirigujícím dispečerem je právě jilemnický výpravčí, který také telefonicky zabezpečuje úsek z Martinic. Stanice využívá zabezpečení pomocí RZZ TEST 10. To dosud počítá s ručním přestavováním výhybek, ačkoli klíče jsou již uzamčeny v pomocných stavědlech. 

ZA PONIKELSKOU BÁBOU

   V 9:13 výpravčí povolila vlaku odjezd a my tak mohli pokračovat hlouběji do nitra Krkonoš. Trať vedla okolo celé Jilemnice a jelikož jsme se navíc nacházeli poměrně vysoko vzhledem k městu, měl jsem na něj dobrý výhled. Za Jilemnicí výhledy pokračovaly, jen město vystřídaly vrcholky Krkonoš a krásná příroda. Pod Jilemnici spadá také obec Hrabačov, disponující dopravnou D3. Ta se nachází u silnice I/14 a zároveň v bezprostřední blízkosti areálu firmy Devro, zabývající se výrobou potravinářských obalů. S dopravnou D3 jej spojuje vlečka, kterou firma dodnes využívá, o nákladní dopravu tak na horské lokálce i díky této společnosti není nouze. Na vzhledu staniční budovy se podílel opět stavitel Pošepný, budova tak vypadá víceméně stejně, jako ta jilemnická, jen neprošla rekonstrukcí - odhalíme tak původní dřevěná okna i prosklený dřevěný přístřešek, budova však postupně chátrá. Rozlehlé nákladiště patrně dosud slouží jak pro nakládku dřeva, tak jako uhelné sklady. 

Dopravna D3 Hrabačov nadále disponuje staniční budovou v relativně původní podobě, její stav však nepůsobí příliš uspokojivě. Z dopravny vychází vlečka do areálu firmy Devro. 

   Trať i nadále vedla souběžně se silnicí I/14, spojující Liberec se Svitavami. Mnohokrát jsme tento úsek projížděli autem, většinou při výletech do Jizerských hor, které jsme podnikali právě během našich krkonošských dovolených. Trati jsem si tak všímal například v okolí Víchové nad Jizerou. Do vesnice se tak lze dostat také vlakem, přičemž zastávka se nachází nad vesnicí u nezabezpečeného železničního přejezdu a je vybavena přízemním domkem, obloženým eternitem. Zmíněných přejezdů vlak projížděl v této části cesto povícero, přičemž vždy zpomalil a troubením rozháněl případné nepozorné chodce.

   Zmiňoval jsem řeku Jizeru, k prvnímu setkání s ní však došlo až poblíž jejího soutoku s říčkou Jizerkou. U Horní Sytové vlak přejel po ocelovém mostě právě přes známou řeku. Následně obsloužil zastávku ve vesnici, která se zároveň nachází v nejnižším bodě trati. Stoupání údolím Jizery považuji za nejzajímavější a nejromantičtější úsek trati, ačkoli jej již znám - od silnice I/14 jsme se totiž neodpojili, rozdělil nás pouze tok Jizery. Zatímco auta jezdila po levém břehu, motoráček stoupal proti proudu řeky po břehu pravém. Viděl jsem okolní skály a les, který lokálku obklopoval a cestu jsem si v této fázi velmi užíval. 

JAK VYTRHNOUT VELRYBĚ STOLIČKU

   Z auta znám i nepříliš široký kamenný most, na jehož konci silnici protíná železniční přejezd. Při cestách do Jizerských hor jsme několikrát právě zde opustili hlavní silnici a okolo nedaleké ruiny továrny pokračovali do Roprachtic a Vysokého nad Jizerou. Část mé oblíbené trasy jsem si tak nyní prohlížel z jiné perspektivy. Novinkou však pro mě bylo nádraží v Poniklé, u níž se nachází zmíněný kamenný most. Vesnice, kterou proslavily Krkonošské pohádky ("Povídala ponikelská bába kořenářka, která to má zase od svý báby..."), disponuje hned dvěma stanicemi. Dopravnu D3 Poniklá najdeme poblíž části Přívlaka na jihu obce a cestující se zde setká s typizovanou staniční budovou, představenou výše. Ta ponikelská dostala novou střechu i okna a zdá se, že opravou prochází i fasáda. Příjemným detailem je pak zachovalá dřevěná veranda. Poblíž stanice najdeme také sklad dřevozpracující firmy, nacházející se na kraji nákladiště. 

Staniční budova v Poniklé patrně prochází opravou, potěší zachovalý přístřešek i ozdobné prvky fasády.

   Samotnou vesnici Poniklá však trať míjí, vlaky tak paralelně se silnicí I/14 na protějším břehu pokračují údolím Jizery až do stanice Poniklá zastávka. Najdeme ji poblíž osady Jilem a hodí se hlavně turistům, bažícím po procházkách krásnou přírodou Jizerských hor. V této fázi cesty jsem začal debatovat se spolucestujícím, který na rozdíl od většiny cestujících patřil k místním obyvatelům. Bavili jsme se o železnici a vlak mezitím mířil k Hradsku. Projížděl hlubokým skalním zářezem, který nahradil původně plánovaný Maříkovský tunel. V zářezu podjel starý kamenný most (vystavěný spolu s tratí), aby následně sám po jednom přejel. Rozkročený ocelový most posloužil k překonání meandrující Jizery, ale také silnice I/14. 

   Kousek za přejezdem přes místní komunikaci pak motoráček vjel do jediného tunelu na trati, pojmenovaného podle nedaleké vesničky Hradský. Zajímalo by mě, kolik cestujících ve vlaku vědělo, že most i tunel u Hradska se objevil ve slavné komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku. Vzhledem k tomu, že během cesty docházelo k celkem hojné výměně cestujících, vůbec bych se nedivil, kdyby nějaký bystrý filmový nadšenec opravdu ve vlaku seděl. 

JABLONEČEK NENÍ JABLONEC

   První setkání s městem Jablonec nad Jizerou proběhlo, když vlak projel zastávku Jablonec nad Jizerou-Hradsko. Přejetím dalšího rozkročeného ocelového mostu, který se právě objevil ve zmíněném snímku, jsme se opět ocitli na pravém břehu Jizery, přičemž silnice zaujímala nadále svou obligátní pozici na levém břehu. Před vjezdem do Jablonce vlak řeku překonal naposledy a po chvíli zastavil v dopravně D3 Jablonec nad Jizerou. 

   Stanice působila velmi příjemným dojmem. Vévodí jí obydlená typizovaná budova, jejíž obyvatelé si patrně hýčkají u budovy odstavenou zelenou Škodu 120. Zaujal mě dřevěný magacín a čerpací stanice PHM, ale také stará ruční výkolejka. 

Nájemníci se o staniční budovu v Jablonci nad Jizerou neboli tak řečeném Jablonečku starají a na jejím stavu to jde poznat. Povšimněte si zachovalé Škody 120, odstavené u budovy. 

   Je dobré zmínit, že kromě mého spoje končí všechny ostatní vlaky právě v dopravně D3 v Jablonci nad Jizerou, kterému ale místní přezdívají Jabloneček. Důvod se skrývá v odlišení od "většího" Jablonce nad Nisou, jak mi vysvětlil ochotný vlakvedoucí. Do řeči jsme se dali, když jsem se k jeho překvapení vydal na konečnou do Rokytnice nad Jizerou.

PŘÍŠTĚ MOŽNÁ METREM...

   V 9:49 jsem vystoupil v koncové dopravně D3 Rokytnice nad Jizerou. Stanice, do níž zajíždí pouhé dva vlaky týdně (samozřejmě kromě dne mé návštěvy...), působí zvláštním dojmem. Jde o místo víceméně uprostřed lesů, daleko od stejnojmenného zimního střediska, disponující zchátralou dvoupatrovou nádražní budovou, dřevěným magacínem a nákladišti. Kolejiště tak pokračuje ještě asi 200 metrů, než je zakončeno šturcem. 

Motoráček dorazil do Rokytnice nad Jizerou, často tu však k vidění nebývá.

Hrstku cestujících dnes vítá zchátralá dvoupatrová budova, na její záchraně se však prý jíž pracuje.

Povšimněte si stylových detailů - stále funkčních hodin, dlažby či zachovalého dřevěného přístřešku, pod nímž na vlak v komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku čekali herci Tomáš Holý, Jana Preissová a František Němec.

Tady se zastavil čas...

Pohled na konec stanice zobrazuje nákladiště i "šturc", kterým je zakončena celá trať 042. 

   Bizarnost místa podporuje také zdejší výtopna, vybudovaná během stavby trati. Jejími nájemníky jsou totiž tramvaje. Ano, tramvaje T3 v barevném schématu ostravského DPO. Parta snílků totiž přišla před několika lety s nápadem, že horskou lokálku rozjezdí díky vysloužilým tramvajím, které přestaví na plyn a nahradí s nimi motoráky - nejprve jen na (skoro) vyloučeném úseku mezi Jablonečkem a Rokytnicí, později trať dokonce prodlouží až pod sjezdovky. Že má projekt Krkonošské metro překážky technické i legislativní tato partička zřejmě nevidí, nemluvě o odporu mnoha zainteresovaných osob. Některé nápady zkrátka působí zajímavě, ale... Nejsou. 

Remíza poněkud změnila nájemníky. Ano, tohle někdo opravdu myslí vážně... 

Důvod akvizice tramvají právě z Ostravy spočívá v konstrukci jejich podvozků, řada ostravských tramvajových tratí totiž vznikla z bývalých železnic. 

   Cestu zpět do Martinic jsem podnikl s vlakem Os 15505, který Rokytnici opustil v 10:07. Po dobu této cesty se nestalo nic zvláštního kromě křižování s "Hurvínkem" M131.1541, které proběhlo v Jablonečku. Jelikož šlo o křižování v dopravně D3, navíc na trati, kde běžně neprobíhá, ptal jsem se vlakvedoucího na jeho průběh. Sdělil mi, že o postavení vlakových cest se postará personál z vlaku firmy Puš s.r.o. Celou cestu jsem si hezky zrekapituloval a v 11:01 vystoupil opět v památkově chráněných Martinicích.

Výše zmíněnou archaickou výkolejku jsem zpozoroval v Jablonečku,...

...kde proběhlo také křižování s "Hurvínkem" M131.1541. Motoráček mířil také do Rokytnice, a to zrovna v den mé návštěvy. 

VŽDY OBJEVÍM NĚCO NOVÉHO

   Po návratu z průzkumu trati 042 mě čekala cesta po hlavní trati 040, která je mi z loňska již dobře známá. I tak jsem ale z cesty získal několik nových postřehů. Je dobré zmínit, že jsem pro svou cestu využil vlak Sp 1808, který dorazil z Trutnova a z Martinic odjížděl v 11:04. K mé velké radosti v jeho čele stála "Rakev" 843 008, která dosud nosí původní červeno-krémové barevné schéma. Po vykřižování s protijedoucím vlakem Sp 1807, který tu čekal již sedm minut, se spoj vydal na cestu do Velkého Oseka, já jej však plánoval opustit dříve. 

Na nádraží v Martinicích stále používají tyto archaické a pomalu mizející plechové směrovky.

Za hlavní motiv náladového snímku památkově chráněného nádraží v Martinicích jsem zvolil dosud funkční mechanická návěstidla - snímek vyobrazuje návěstidlo vjezdové, odjezdové i seřaďovací.  

   Červenou "Rakev" jsem však po chvíli nakrátko proklel, když jsem zjistil, že archaicky vypadající zásuvky na 230 V nefungují. Potřeboval jsem si dobít mobil, což se mi bohužel nepodařilo. Naštěstí mi záložní přístroj pro pořizování fotografického materiálu vydržel tak dlouho, jak jen byl potřeba, na kvalitu zážitku z cesty tak nefunkční zásuvka neměla až takový vliv. 

   Vlak nedlouho po obsloužení stanice Roztoky u Jilemnice pro nezájem cestujících projel zastávku se zajímavým názvem Tample, kterou jsem při mé minulé cestě považoval za obyčejnou zastávku. Do roku 2012 však šlo o závorářské stanoviště, spojené s pokladnou. Psané jízdenky se vydávaly pouze do roku 2005, následná automatizace závor pak vedla ke kompletnímu opuštění malebné staničky. 

   Následné zastavení ve staropackém dopravním uzlu bylo spojeno s osmiminutovým prostojem, který jsem využil ke zdokumentování "Rakve" 843 008, čekající na odjezd na páté koleji nádraží ve Staré Pace. Jelikož je rozlehlé nádraží společným hned pro tři železniční tratě (030, 040, 064), mohl jsem si prohlédnout další stroje. 

Při cestě z Martinic jsem měl štěstí na červeno-krémovou "Rakev" 843 008, kterou jsem mohl takto zachytit během prostoje ve Staré Pace.

   Zaujalo mě Desiro 642 336/642 836 společnosti ARRIVA Vlaky, obsluhující spoj linky L3. Arriva jej totiž opatřila velmi zdařilým reklamním polepem Křišťálového údolí, propagujícím sklářskou tradici regionu. Na odjezd čekal rychlík linky R14A, spojující Pardubice a Liberec a také "Orchestrion", obsluhující linku do Lomnice nad Popelkou. Po dvouletém angažmá Arrivy se totiž na malebnou lokálku vrátily motoráčky Českých drah. Arriva však nezůstala škodná, získala totiž právě zmíněnou linku L3 z Liberce do Jaroměře. 

REKONSTRUKCE?

   Během mé loňské cesty jsem byl nadšen z nádražní budovy v Nové Pace, disponující neomítnutou fasádou ze skládaných kamenů, dřevěným přístřeškem pro cestující a také ústředním stavědlem s květináči za okny. Po letošním příjezdu do stanice, vybavené stále mechanickými návěstidly, jsem se však zděsil. Budova prošla rekonstrukcí. Bezpochyby prokoukla, došlo k očištění fasády i pískovcových prvků, zmizel však stylový dřevěný přístřešek. Ten nahradil přístřešek nový, taktéž dřevěný, ovšem s plechovou střechou a stylově vůbec nezapadající. Navíc byl oproti svému asymetrickému předchůdci umístěn symetricky před opravenou budovu, kterou tím naprosto zhyzdil. Pousmál jsem se i vybudování rádoby bezbariérového vstupu do čekárny. SŽ by se opravdu měla občas zamyslet, jestli na sílu instalované prefabrikované prvky (ano, budova dostala i nové lavičky a hodiny) jsou opravdu nezbytně nutné... 

Nádražní budova v Nové Pace prošla během roku poměrně výraznou vizuální proměnou. Posuďte sami, který z pohledů na tutéž stavbu se vám líbí více... (nahoře rok 2021, dole rok 2022) 

   Novopackým tunelem a táhlými oblouky vlak sklesal až k Lázním Bělohrad, kde jsem si mohl prohlédnout další, tentokrát již starší zářez SŽ spočívající v naprosté degradaci vzhledu nádražní budovy aplikací křiklavě zelené omítky (ta však navazovala na devastaci původní fasády v 50. letech). Poslední stanicí před Ostroměří, kde jsem plánoval vystoupit, byla Šárovcova Lhota. Můj vlak ji běžně projíždí, mě však toto nákladiště se zastávkou zaujalo také svým příběhem - i zde působil závorář, a to až do roku 2020. Samozřejmostí nákladiště je jeho vybavení krycími návěstidly, před nedávnou dobou ještě mechanickými. 

Z HOR ROVINOU

   Dopravní uzel v Ostroměři, kde slouží můj kamarád Pavel, jsem si z vlaku prohlédl již loni. V 11:56 jsem tu však úplně poprvé vystoupil. Upoutala mě zdejší nádražní budova, oceněná roku 2007 v prvním ročníku soutěže Nejkrásnější nádraží roku. Při příjezdu do stanice jsem si pak neopomněl povšimnout ani vlečky firmy JARO CS, zabývající se chemickou likvidací vegetace v okolí tratí. Společnost ve zdejších dílnách opravuje své postřikovací "Muvky". 

Dopravnímu uzlu v Ostroměři hrdě vévodí majestátní budova, vítězka prvního ročníku soutěže Nejkrásnější nádraží roku. 

   Podle plánu jsem přestoupil do vlaku Os 5507, který měl z Ostroměře odjíždět ve 12:01, dorazil však s mírným zpožděním. Před mým odjezdem zde došlo k velkému křižování, Sp 1383 do Velkého Oseka uvolnil cestu vlaku Sp 1809 do Trutnova, můj vlak pak musel uvolnit úsek trati 041 do Turnova vlaku Os 5508. 

Momentka z křižování v Ostroměři a čekání na můj další vlak zachycuje spěšný vlak do Velkého Oseka (červeno-krémová 843 008), spěšný vlak do Trutnova (843 030) a také osobní vlak do Turnova (Regionova). 

Aby se cestující během dvojitého křižování ve vlacích dobře orientoval, má vedle obrazovky informačního systému k dispozici také tyto směrovky. Povšimněte si doplňkových tabulek "spěšný". 

   Následně jsem se vydal vstříc zdejší rovinaté krajině, z níž jsem však měl dobrý výhled na Podkrkonoší i Krkonoše. Vlak obsloužil zastávku a bývalé nákladiště Dobrá Voda u Hořic, disponující dvojitou antivandal boudičkou oddělenou od kolejiště původním archaickým zábradlím. Do samotných Hořic v Podkrkonoší jsme dorazili záhy, nedlouho poté, co jsme podjeli most silnice I/35. 

   O podkrkonošském městečku jsem slyšel mnohokrát, a to zejména vždy, když vychutnávám své oblíbené Hořické trubičky, osobně jsem ho však navštívil poprvé. Jen místo známých památek - Sochařského parku u sv. Gotharda, Masarykovy věže samostatnosti či garáže, z níž to jumpoval Svarta - jsem si stihl prohlédnout pouze hořické nádraží. Stejně jako celý úsek trati 041 Hradec Králové - Ostroměř jej roku 1881 otevřela společnost České obchodní dráhy (BCB), zaměřující se na výstavbu místních drah. Příjemnou stanici reprezentuje velká nádražní budova s nezbytným dřevěným přístřeškem. Starosvětské atmosféře napomáhá původní váha, umístěná u dveří dopravní kanceláře a také velké množství květin, pěstovaných na záhoncích u budovy. Při rozsáhlé rekonstrukci roku 2010 došlo vedle oprav budovy k zásadní úpravě uspořádání kolejiště, zmizela tak zajímavost v podobě absence průběžné koleje. Ve stanici dodnes chybí odjezdová návěstidla. 

Rozlehlá nádražní budova se nachází v Hořicích v Podkrkonoší. Povšimněte si historické váhy a také rostlin na záhoncích před budovou. Jen ty túje vypadají trochu hřbitovně... 

   Poté, co jsme uvolnili trať nákladnímu vlaku v čele s "Brejlovci" 750 235 a 750 287 od ČD Cargo, mohla Regionova pokračovat ku Hradci Králové. Projeli jsme zastávku Jeřice a zastavili až v Třebověticích. Bývalé nádraží reprezentuje neudržovaná budova se zabedněnými okny. V mnohem hezčí zastávce vlak zastavil záhy. U železničního přejezdu poblíž vesnice Cerekvice nad Bystřicí se totiž nachází budova zastávky, která působí jako z pohádky. Její mimořádný vzhled utváří zvláštně konstruovaná střecha, kulatá okénka, ale hlavně dva jónské sloupy, které podpírají střechu. 

Budova bývalého nádraží v Třebověticích má svá nejlepší léta bohužel již za sebou.

   Hned za zastávkou projel vlak okolo předzvěsti, která ohlašovala blížící se nádraží v Hněvčevsi. Stanice má zajímavý příběh, a to teď nemluvím o odbočné trati 046 do Smiřic, která je od prosince roku 2004 bez osobní dopravy. Byla totiž vybudována až v devadesátých letech a důvodem nebyla odbočka zmíněné trati (oficiálně začínala na později zrušeném nádraží Sadová), nýbrž předávkové kolejiště firmy Čepro. Na důkladně oplocené vlečce jsem si mohl prohlédnout kotlové vozy firmy VTG, ale také jeden vůz Hbbillns. Nad nádražím se klene lávka, propojující smiřické nástupiště s moderní budovou "jednotového" stylu, která je dosud obsazena výpravčím. Zabezpečovací zařízení TEST 13 je spojeno s elektromagnetickými zámky, umístěnými na nástupišti před dopravní kanceláří. 

"Jednotová" nádražní budova v Hněvčevsi vznikla až v devadesátých letech. 

Jelikož vede hněvčeveská vlečka do skladu PHM, musí být dobře zabezpečena plotem. Viděl jsem zde kotle firmy VTG,... 

...ale také tento Hbbillns. 

Trať Hněvčeves - Smiřice, která v současné době postrádá pravidelnou dopravu, odbočuje vpravo ve směru Turnov. Pro přístup na oddělené nástupiště byla vybudována přechodová lávka.

   Při odjezdu ze stanice jsem si všiml původní nádražní budovy, umístěné u odbočky trati 046. Jak jsem však již výše zmiňoval, trať původně vycházela ze stanice Sadová. Dnešní stav nákladiště se zastávkou je právě výsledkem vybudování nového nádraží Hněvčeves, viděl jsem tak jen opuštěnou a zanedbanou budovu s dřevěným přístavkem. Ze stanice odbočovaly dvě vlečky, nyní je používána jen jedna, jako nákladiště také disponuje manipulační kolejí. Všiml jsem si také přilehlého oploceného pozemku, v němž byl vedle řady haraburdí odstaven modrý Žuk, pozoruhodná malá dodávka pocházející z Polska. Na konci vesnice vlak ještě projel okolo fotbalového hřiště, kde se zrovna hrál fotbalový zápas. 

Nákladiště se zastávkou Sadová vzniklo poté, co bylo někdejší počáteční nádraží trati 046 (Sadová - Hněvčeves - Smiřice) zrušeno pro nadbytečnost po vybudování toho hněvčeveského. 

   Rozlehlé lány Východolabské tabule, kterými vlak projížděl, nepatří mezi nejzajímavější přírodní scenérie. Slunečné počasí však dopomohlo k vytvoření idylické letní atmosféry a tak mě i tato fáze cesty velmi bavila. Stačilo jen otevřít okno a nechat do interiéru vlaku proudit čerstvý vzduch. 

   Zastávku Dohalice vlak neobsloužil, projel ji pro nezájem cestujících a zastavil až na zastávce v Dlouhých Dvorech. Odtud pak pokračoval do Všestar, kde nás přivítalo malebné nádraží, disponující přízemní budovou, velmi podobnou té v nz Sadová. Stín v letním horku výpravčímu poskytuje mohutná lípa, tyčící se vedle staniční budovy. 

Ve stínu lípy - názvem díla spisovatele Svatopluka Čecha by se dalo popsat i toto malebné nádražíčko ve Všestarech.

   V tuto chvíli se již vlak nacházel v poslední fázi své cesty. Přes Plotiště nad Labem, kde trať podjíždí dálnici D11, jsme dojeli až na předměstí Hradce Králové. Vedle zástavby vlak míjel také areály skladů, zaujal mě zejména sklad piva. A zanedlouho, ve 12:53, jsem opět vystupoval na funkcionalistickém nádraží v Hradci Králové. 

   Zbytek cesty už pro mě nebyl nijak zajímavý, trať 032 jsem ostatně projel den před tímto výletem. Poté, co jsem si v hradeckém PONTu u velmi příjemné (akorát že vůbec) prodavačky zakoupil svačinu a pití, vydal jsem se vlakem Sp 1386 ve 13:04 zpět do Svobody nad Úpou. Zahříván odpoledním sluncem jsem část cesty zpět dokonce prospal - ano, vstával jsem již před šestou ranní. Ve 14:35 jsem spěšný vlak, vedený "Rakví" ve Svobodě nad Úpou opustil a autobusem linky IREDO 410 jsem zanedlouho odjel zpět do Janských Lázní. 

CO DODAT NA ZÁVĚR?

   Již v úvodu jsem zmiňoval, že jsou Krkonoše mou srdcovou záležitostí již od dětství. Jsem velmi rád, že jsem svůj zájem rozšířil i na zdejší tratě, které jsou díky kombinaci přírodních scenérií, nasazovaných vozidel a technických památek skutečným klenotem české železniční sítě. Navíc se zde Královéhradecký a Liberecký kraj o železniční dopravu stará a má zájem, aby vlaky jezdily, což je v porovnání se Středočeským krajem příjemná změna. Podařilo se mi najít pohádkové nádraží, prohlédnout si scenérie z mého oblíbeného filmu, ale největší radost mi udělalo, že jsem obligátní cestu autem na hory vyměnil konečně za cestu vlakem. Všechno mi vyšlo, jak jsem si naplánoval. Při výpravě na hory jsem vlakem ujel 295 kilometrů, při mém poznávání krkonošských tratí to bylo 239 kilometrů. A to jsem ještě neskončil. Neoficiální pokračování příště ;)

Sken použitých jízdenek z cesty do Krkonoš. Chybí lístek z Hostivic na pražské hlavní nádraží, musel jsem si jej koupit on-line, jelikož mi jej při provozu 0/0-S nestihl strojvedoucí prodat. 

Zde je pak kompletní sbírka jízdenek z nedělní výpravy, a to včetně jízdenek autobusových. 

Děkuji za pozornost. Budu rád, když se se mnou o případné připomínky, nápady, nebo zážitky z cest podělíte dole v komentářích.