JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Jsem průvodčí! (2)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".


    Ve škole mi během května začalo zkouškové období. Vedle Úvodu do historie, Moderních dějin Slovenska či Úvodu do geografie mě však v druhé polovině května čekala i zkouška poněkud jiného rázu. Ve středu 31. května odpoledne jsem se v Čakovicích sešel s mou kolegyní Sašou a Čeňkem, abychom pod jeho dozorem složili zkoušku zatím jen na průvodčího. Vedle papírů s testovými otázkami si pro nás připravil i dvě POPky, na nichž měla probíhat zkouška ze znalosti tarifů a dalších přepravních specifik.

    Test se skládal ze dvou částí - dopravní a přepravní. Druhá jmenovaná tak odpadla při následné zkoušce na vlakvedoucího, ale o tom později. Na přesný počet otázek si již nevzpomínám. Otázky z dopravy se dělily na otázky uzavřené, v nichž jsme měli vybrat jednu správnou odpověď, a otázky otevřené, na něž jsme měli odpovědět ústně. V přepravě jsme vedle pár uzavřených otázek s velmi triviální odpovědí dostali také seznam "požadavků od cestujících", podle nichž jsme měli vydat (a vzápětí stornovat) jízdenky. Kdybychom totiž jízdenky včas nestornovali, museli bychom je doopravdy zaplatit :) 

    Dopravní část se týkala znalosti návěstí a návěstidel, dopravních specifik výkonů společnosti i obsluhy zabezpečovacích zařízení. V podstatě bylo prověřováno i to, co jsme měli umět i jako vlakvedoucí. Popisovali jsme způsoby výpravy vlaků, ukazovali některé ruční návěsti či objasňovali rozdíl mezi zhlavím a záhlavím. Test jsme museli splnit na 80 %, já měl tuším 92 % a ve středu 31. května se tak ze mě stal průvodčí u společnosti KŽC Doprava. Následovalo samozřejmě nějaké to pivo v restauraci U Fausta na nádraží v Čakovicích. 

MÉ PRVNÍ SAMOSTATNÉ SMĚNY

    Hned následující den jsem vyrazil zařídit pár věcí nutných pro výkon mé nové brigády. Navštívil jsem krejčovskou firmu poblíž tramvajového trianglu Zvonařka, kde mi byly vzaty míry pro ušití mé budoucí uniformy (na níž však v říjnu 2023 stále čekám), a také vyhlášené železářství U Rottů, založené rodinou spisovatelky Karoliny Světlé. Zde jsem si koupil atribut všech železničářů, univerzální klíč ke všem vlakům - zkrátka čtyřhran. Velikou shodou okolností jsem se tam potkal se svou kolegyní a taktéž novou průvodčí Sašou. 

    Do plánování červnových směn jsem tak již jako průvodčí mohl promluvit. V plánu práce neboli "šichťáku" jsem zjistil, že mi byly přiděleny dvě směny 2A (ranní druhé pořadí na městské lince S34) a jedna 4 (Pražský motoráček). Následně jsem si napsal ještě o jednu volnou 2A. V červnu mě tak v mezičase mezi zkouškami čekalo první ježdění. 

    Na svou první směnu jsem nastoupil 9. června v šest hodin ráno. To je čas, na který bych z Roztok nezvládl do Prahy dojet, naštěstí jsem si však mohl zařídit náhradní ubytování u příbuzných nedaleko Prahy. Městská linka S34 jezdí, jak jsem již naznačil výše, ve dvou pořadích. Tato pořadí se ještě dále dělí. Vlakvedoucí tak mohou dostat buď ranní směny 1A s nástupem v 5:05 a koncem ve 12:45 a 2A s nástupem v 6:05 a koncem ve 13:45, nebo jednu z odpoledních. Ty se dělí na 1B s nástupem ve 13:05 a koncem ve 20:45 a zkrácenou 2B s nástupem ve 14:05 a koncem již v 19:45. 

    V pátek ráno jsem tak v Čakovicích na nocležně, nacházející se v nádražní budově vyzvedl POPku, náhradní kotouček a také služební telefon pro strojvedoucího. Protože jsem neměl ušitou uniformu, oblékl jsem si bílou košili s ohrnutými rukávy, černé tesilky a kožené oblekové boty. Ideální outifit čekatele na uniformu jsem doplnil červenou rukávovou páskou, upozorňující na nedostatečnou ústrojovou kázeň. 

"Mravenec" 813 201 se stal vozidlem mé první samostatné směny. Jméno "Klárka", jež jednotka nosí, dostala podle dcery pana majitele KŽC Bohumila Augusty. 

    Když jsem poprvé sám vstoupil mezi cestující se slovy "Dobrý den, poprosím vaše jízdní doklady", byl to zvláštní pocit. Splněný sen. Přechod na druhou stranu barikády, říkal jsem si. Na městské lince není pro vlakvedoucího v porovnání s ostatními výkony společnosti zase tolik práce. U většiny cestujících se jen kontrolují Lítačky či jiné formy časových kupónů. 

    Díky paní, která si poručila třináctipásmovou jízdenku do Českých Budějovic, má tržba toho dne vyskočila překvapivě až na 270 Kč. Je dobré zmínit, že i když většina cestujících pouze ukazuje své předplacené jízdné, v případě prodeje jízdenek platí ve vlaku jiná pravidla nežli v MHD. Osoby nad 65 let bez speciálního průkazu jezdí za polovic, protože tarif PID však takové jízdné zná nyní pouze pro osoby ve věku 60-65 let, vydává se jim poloviční OneTicket (jízdenka SJT). To samé platí pro děti a studenty. 

    S tarifem PID jsem si užil lehčí kiks, když jsem si nebyl jist, zdali obyčejná jízdenka za 30 Kč platí i v MHD. Jako student jsem totiž zvyklý na jízdenky s poznámkou "Neplatí v pásmu P". Na obyčejné jízdenky se však toto omezení, poukazující na absurditu tarifu PID, nevztahuje. Se situací mi pomohl zkušený strojvedoucí Roman, s nímž jsem na své první šichtě absolvoval všechny 4 obraty na Masarykovo nádraží. Ve 13:45 mě vystřídala má novopečená kolegyně Saša a mně nezbývalo než s naším vlakem dojet do centra, odkud jsem následně pokračoval na oslavu na Plzeňsko. 

    Totožnou směnu jsem absolvoval i v pondělí 12. června. Tehdy jsem na "Mravenci" jezdil s mladým strojvedoucím Tomášem. O práci na "Mravencích" bych se také rád zmínil. Jak jistě většina z vás tuší, "Mravenci" vznikli stejně jako všem dobře známé Regionovy přestavbou z motorových vozů řady 810. Vznikly však v ŽOS Zvolen a o něco později, čímž došlo k eliminaci některých nevýhod jednotek řady 814. Z hlediska uživatelského komfortu oceňuji pohodlnější sedadla a klimatizaci, jako vlakvedoucí zase lepší uspořádání interiéru, široký mezivozový přechod či kamery, díky nimž není nutno dávat strojvedoucímu souhlas k odjezdu. Ne že bych tuto činnost nedělal rád, ale na S34 by to po chvíli začalo lézt na nervy. 

S "retrovkou" - "Hydrou" M296.1021, nasazenou na lince S3 do Mladé Boleslavi, jsem se v Čakovicích setkal v pátek 12. června. Vlaky linky S34 odjíždějí ze čtvrté koleje, proto se občas stane, že nedočkavý cestující během křižování rychlíku Arrivy a osobních vlaků ČD do Mladé Boleslavi či Mělníka málem skočí před rozjíždějící se vlak...

    Nejsem však strojvedoucí a proto nemohu mluvit za ně a reflektovat tak jejich pohled na jednotky. V krátkosti bych však řekl, že sto lidí znamená sto názorů a někteří strojvedoucí nemají "Mravence" úplně v oblibě. Za mě jako vlakvedoucího se však jedná o podařenou jednotku. Pokud tedy jede...

STÁLE JEŠTĚ NEJSEM VLAKVEDOUCÍ

    Jako sice hotový, avšak stále jen průvodčí jsem pro KŽC nebyl příliš univerzálním zaměstnancem. Pro zkoušky na vlakvedoucího jsem však neměl v rámci zácviků projeté všechny potřebné výkony. Na sobotu 17. června jsem si proto s kolegou Rafaelem dohodl zácvik na Posázavském motoráčku, který i přes slovo "motoráček" v názvu doprovázejí pouze vlakvedoucí. Vznikla tak zajímavá situace - zacvičoval mě mladší, byť služebně starší kolega. Rafael, známý z kanálu Metrobus byl totiž v té době stále ještě čerstvým maturantem. 

    Vedle toho, že zácvik se konal také na stanovišti strojvedoucího, bylo mimořádné i řazení vlaku. Z důvodu blíže nespecifikované poruchy na "Kredenci" byl na spěšný vlak nasazen "Orchestrion" M152.0656 (ten se žlutým pruhem) s "Bafíkem". Poprvé jsem si tak projel populární Posázavský Pacifik, krásnou trať vedoucí úžasnými přírodními scenériemi. 

I obyčejná "osmsetdesítka" dokáže být v podání KŽC zajímavá. Polomáčený nátěr vozu M152.0656 byl vylepšen žlutým výstražným pruhem. 

    Nejzajímavějším momentem tohoto zácviku bylo bezpochyby setkání s cestující, která zařizovala lístky pro větší skupinu lidí. Část z nich trpěla blíže nespecifikovanou zdravotní indispozicí, vyžadující si přítomnost asistenčních psů, jedoucích pro svůj status zdarma. Jízdenky jsme však vydali všem dospělým i dětem ve skupině a také zbývajícím neasistenčním psům, což nakonec čítalo nějakých dvacet jízdenek. Jelikož šlo o pásmové jízdenky tarifu PID, které nelze vydat jako skupinové, tiskla se každá jízdenka zvlášť. Museli jsme vyměnit kotouček v POPce, paní nás totiž poprosila, abychom lístky vydali na jednom papíře bez trhání, aby si z nich mohla udělat šálu. Je to prý její každoroční zvyk. Naše snaha byla odměněna fotkou s "paní s šálou". 

Šála...

    V Týnci nad Sázavou, kde Posázavský motoráček nelogicky končí svou cestu (byť dříve zajížděl až do Čerčan) jsem si vyzkoušel provedení obratu soupravy během dvanácti minut. K mé velké smůle jsem si náhradní soupravu tvořenou "Orchestrionem" a "Bafíkem" poněkud oblíbil, bohužel jsem se však na ni v sezóně 2023 již nesvezl (spojler!). Po návratu do Čakovic nás čekalo ještě jedno objetí a uklizení soupravy na vlečku v Avii, za odměnu jsme si pak s Rafaelem došli na vydatný oběd do nedalekého Globusu. 


To je teprve nostalgie... Tedy až na europeróny a modré zábradlí. A také chybí ty zástupy cestujících.

PRVNÍ NOSTALGIE

    Nebylo to sice na Posázaváku a s "Bafíkem", ale s motorákem řady 810 jsem se mimořádně svezl ještě jednou a to hned na mé první směně na nostalgickém vlaku. V neděli 25. června, kdy jsem měl den před svou poslední zkouškou na vysoké, jsem se vydal s dlouholetým strojvedoucím u KŽC Alešem na Pražský Semmering. Po trati s úžasnými výhledy, o níž mnoho cestujících říká, že snad ani není v Praze, je trasován jediný celoroční nostalgický vlak společnosti. 

    Zatímco většina spojů společnosti začíná na pražském hlavním nádraží a jejich soupravy jsou z Čakovic naváženy jako Sv, odjíždí Pražák z Čakovic již jako Os 7759 směřující právě na hlavní nádraží. Nástup na směnu 4 je určen na 7:35 a není nutné hlásit se na vlečce - při jízdě s motorákem odpadá sunutí a proto většina vlakvedoucích nastupuje až ve stanici. Já však tenkrát aktivně přišel až na vlečku, kde jsem, připraven na svezení s "Kredencem", objevil letitý motoráček zamčený a strojvedoucího Aleše na "Orchestrionu".

Pražský motoráček s neobvyklým vozidlem na své konečné. Kdybych dostal stovku pokaždé, když někdo na nádraží Praha-Zličín shání metro Zličín...

    Teplý letní den jsem si zprvu příliš neužíval, jelikož jsem zjistil, že jsem doma, odkud jsem ve 4:30 odjížděl, zapomněl sluneční brýle. Dalším nepřekvapivým zjištěním totiž bylo, že mé oči nejsou ze setkání s dopoledním sluncem nadšené. Je dobré zmínit, že cestou metrem jsem potkal svého kolegu Matouše, který mi předal mnou již dříve sháněný návěstní terčík. 

    Tuto malou plastovou pomůcku zavedly v roce 2010 ČD jako reakci na zrušení povinného nošení čepic vlakvedoucími. Ze strachu z možné výpravy "mávajícím cestujícím v bílé košili a tmavých kalhotách" byly po vzoru DB, ÖBB či ZSSK zavedeny malé oboustranné kulaté terčíky s výstupkem pro zavěšení. Jejich oboustrannost spočívá v oranžové ploše s bílým kruhem, kterou je spolu s máváním rukou dávána návěst Pohotovi k odjezdu a ploše zelené s bílým kruhem, kterou je spolu s obkreslením písmena T rukou dávána návěst Souhlas k odjezdu. Vedle ČD používá terčíky například i dopravce ARRIVA Vlaky a předpisy KŽC Doprava jeho použití při výpravě vlaku také znají, ovšem vlakvedoucí je nefasují (a vlastně je jinak ani nelze získat). Pokud si ho však vlakvedoucí nějak sežene, případně použije ten od svého druhého zaměstnavatele, může jej používat. 

    Čtyři obraty probíhaly až na absenci slunečních brýlí pohodově. S Alešem jsem si dobře popovídal, během pauz jsem si v horkém interiéru motoráčku naposledy opakoval látku na zkoušku z Přehledu moderních světových dějin (okolo areálu mé školy jsem navíc toho dne několikrát projel) a také jsem konečně prodal nějaké jízdenky. Na Pražáku se totiž přeci jen objevili i turisté, kteří nemají pražské Lítačky, platné i pro vlaky na území Prahy. 

Bez brýlí, ale spokojen :)

    A neprodával jsem jen pražské jízdenky za 30 Kč. Jak jsem již zmínil výše, pokud se na vlaku objevil důchodce nad 65 let, dítě či student bez předplatného, prodal jsem mu zlevněný OneTicket, který je v takovém případě levnější než jízdenka za 30 Kč. Pro výše zmíněné skupiny totiž sleva na krátkodobém jízdném není poskytována a jediní, kdo si tak mohou koupit zelenou jízdenku za 15 Kč, jsou lidé ve věku 60 - 65 let. OneTicket neboli Státní jednotný tarif naproti tomu poskytuje slevu 50 % všem, je však o něco dražší - proto se vyplatí pouze těmto zvýhodněným skupinám.

    Bavilo mě i ježdění s "Orchestrionem". Proti "Kredenci" působil jeho interiér mnohem světlejším dojmem, při cestě na stanoviště jsem se nemusel proplétat okolo motoru a dokonce jsem se nemusel ani starat o správné uzavření dveří - motoráčky řady 810 již mají uzavírání centrální. Vzpomínal jsem, jak jsem před dvěma roky jezdil s touto M152.0656 na Podřipsku a ani ve snu mě nenapadlo, že u KŽC budu jednou pracovat. Jen plyšové potahy lavic nahradila původní koženka.

    Po návratu do Čakovic, zametení interiéru a odstavení na vlečku jsem se tentokrát bez návštěvy hospody vypravil domů. Pivo jsem si odpustil, jelikož jsem potřeboval čistou hlavu na poslední zopakování učiva před zkouškou z PMSD. Druhý den jsem mohl slavit. Vedle známky A ze zkoušky mi zároveň začaly i prázdniny. Prázdniny plné vláčků.

    Na svůj svátek, tedy 29. června, jsem odjel ještě jednu 2A. Se strojvedoucím Zdendou jsem si užil příjemné čtyři obraty na Masaryčku, při nichž jsem kupříkladu kontroloval seniora, jehož kupón na Lítačce mi zobrazil platnost do 31. července 2146. Dostali jsme také za úkol průběžně dobíjet přenosný GPS modul, vyžádaný objednavatelem dopravy pro sledování polohy vozidla. Nezapomněli jsme ani otestovat jeho silný magnet pro upevnění ve vozidle. Já si svou "pracovní dobu" navíc o jeden obrat prodloužil, na nocležně jsem si totiž zapomněl tašku s věcmi a projel se tak do Čakovic ještě jednou jako cestující :)

GPS modul drží!

Snad se pan senior dožije konce platnosti svého kupónu 65+...

    Takhle nějak probíhaly mé první výkony, stále však šlo jen o výkony pro průvodčího. V červenci se to mělo změnit. Doufám, že Vás mé příhody z dráhy baví a inspirují. Pokud ano, počkejte si na pokračování z července letošního roku! 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Vzali mě! (1)

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Pracovně do své domoviny (6)