REPORTÁŽ: Podzimní loučení s lokálkou 2022-11-26

Jako každého správného železničního nadšence mě baví vlaky nejen fotit a studovat, ale také s nimi jezdit, poznávat zajímavá místa, zkoušet nové stroje a užívat si atmosféru cestování. Zároveň jsem inspirován původní myšlenkou Klubu železničních cestovatelů (KŽC) - chci projet co nejvíce tratí v ČR.

OSTATNÍ REPORTÁŽE NAJDETE ZDE

Tažení vládnoucí garnitury Středočeského kraje proti lokálním tratím pokračuje i v roce 2022. S příchodem GVD 2022/2023 tak zmizí doprava z další lokálky. Není náhodou, že tento krok přímo následuje loňskou redukci dopravy na této trati, po níž se provoz omezil pouze na víkendy. Po letošní změně GVD utichnou železná kola po 140 letech nadobro. Řeč je o trati 062, respektive jejím úseku z Křince do Městce Králové. Protože jsem poslední listopadovou neděli plánoval strávit v Praze a měl jsem zaplacené ubytování už na noc ze soboty, rozhodl jsem se vyrazit v sobotu dopoledne a před setkáním s kamarády tuto trať projet a rozloučit se. 

    V sobotu 26. listopadu jsem tedy v 9:13 nastoupil v Roztokách do vlaku Os 7736, který s malým zpožděním odjel do Berouna. Na nádraží jsem se náhodou setkal s mým kamarádem Karlem, který mimochodem také pracuje na dráze. Zatímco on mířil do jižních Čech, já v Berouně přestoupil na Os 8829 do Prahy hl. n. Ten z Berouna odjížděl v 9:49, tedy tři minuty po mém pravidelném příjezdu. Jelikož ale vlak z Rakovníka nabral zpoždění pět minut, byl osobní vlak do Prahy nucen vyčkat. Naštěstí...

    Během cesty po hojně diskutované a problémové trati 171 jsem si uvědomil, že takto mé vlakovýlety většinou vůbec nezačínají. Ačkoli mají cestující tuto trať spojenou s mnoha zpožděními, mému vlaku se podařilo sedmiminutovou prodlevu stáhnout na tři minuty. A rozhodně nešlo o poslední zázračně dohnané zpoždění toho dne. 

    Na hlavním nádraží jsem se dlouho nezdržel, pouze jsem prošel Vrchlického sady alias Sherwoodem k zastávce tramvaje Hlavní nádraží, která se však ve skutečnosti nachází v Bolzanově ulici a cesta k ní trvá asi čtyři minuty. Nastoupil jsem do tramvaje 26, která mě popovezla na Olšanské náměstí. Zde jsem si uschoval svou bagáž a zanedlouho jsem vyrazil zpět, avšak tramvaj 15 jsem opustil až na zastávce Masarykovo nádraží, tedy před nejstarším nádražím v Praze (když nepočítáme Brusku). 

NA POSLEDNÍM TERMINÁLOVÉM NÁDRAŽÍ

    Další cestu jsem totiž plánoval podniknout odtud. Na "Masaryčce" jsem si nejprve zakoupil svačinu a kávu, při jejímž pití jsem si prohlížel odjezdovou halu posledního pražského terminálového nádraží. Zaujal mě pohled na konstrukci střechy, překlenující plochu mezi dvěma budovami a tvořící onen terminál, na jehož okraji u šturců zastavují vlaky. Když jsem však svůj zrak sklopil níže, viděl jsem reklamní smog a poněkud "ušmudlaný" mobiliář. Nádraží však čeká brzká rekonstrukce, v rámci níž se již staví moderní budovy podle návrhu věhlasné architektky Zahy Hadid, takže se tento stav jistě zlepší. Při poslechu hlášení jsem si vzpomněl, že dnes hojně rozšířený systém INISS byl poprvé instalován právě na Masarykově nádraží, bohužel však během plošného zavádění jednotného gongu přišel o charakteristickou znělku. Je dobré zmínit, že dnes z Masarykova nádraží odjíždí zejména příměstské vlaky, směřující východně či severně. Rychlíky již z neprůjezdného nádraží téměř neodjíždí, výjimkou je linka R24 do Rakovníka. 

Masarykovo nádraží bohužel nepůsobí příliš příjemným dojmem...

    Můj další vlak byl přistaven na 1. kolej, u níž se nachází vchod do Masarykova salónku. CityElefant 471 031 přijel z Kolína, kam se měl za šest minut znovu vypravit. Už při jeho příjezdu mě upoutalo číslo jednotky, vyvedené na čele netypicky velkým písmem. Jinak šlo o klasický "Ešus" - uvnitř jsem objevil zásuvky na 230 V a pohodlnější (starší) verzi sedaček, čalouněných látkou od firmy Aufeer. Klasický nátěr bohužel utrpěl škody v podobě vandalské aplikace graffiti, přes některá okna pak vůbec nebylo vidět ven. Své místo v "salónu" ve spodním patře vloženého vozu 071 jsem tak po chvíli vyměnil za místo na přístavku u mezivozového přechodu, kde okna poškozena nebyla. Jízdenku jsem si kupovat nemusel, od doby, co dojíždím na vysokou školu do Prahy mám totiž tříměsíční jízdenku na šest vnějších pásem. Jelikož se Nymburk, kam jsem se vlakem Os 5823 vydal, nachází v pátém pásmu, má Lítačka mi stačila. 

Z PRAHY PO SEVEROZÁPADNÍ DRÁZE

    Vlaky linky S2 míří do Kolína po trati 231, kterou vybudovala a roku 1870, respektive 1873 otevřela společnost Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB). Z Masarykova nádraží tak vlak vyrazil po trati, objíždějící vrch Vítkov, kolem Balabenky pak zamířil na nádraží Praha-Vysočany. Původní budovu, kterou ÖNWB vybudovala společně s Turnovsko-kralupsko-pražskou dráhou (TKPE) na ostrově mezi kolejišti, dnes již neuvidíme. Zchátralá stavba padla roku 2021 za oběť rekonstrukci stanice, demolice byla odůvodněna také její překážející pozicí, bránící rozšiřování kolejiště. Rekonstrukce traťového úseku Praha-Vysočany - Mstětice probíhá dosud, stanice však již disponuje novou "nádražní budovou". Z Vysočan odbočovala také zaniklá trať na legendární těšnovské nádraží, nádhernou novorenesanční stavbu, kterou roku 1984 z vůle komunistické garnitury rozmetaly výbušniny. 

    Z vlaku jsem měl doslova jako na dlani brownfield, který zbyl po dříve prosperujícím areálu ČKD Trakce. Torza budov v budoucnu nahradí nová výstavba a zmizí tak kus naší technické historie. Alespoň se svého využití konečně dočká málo vytížená stanice metra linky B Kolbenova, vybudovaná pro potřeby ČKD, avšak zprovozněná až po jeho uzavření. Z vlaku jsem měl výhled dokonce přímo na tubus metra - ano, koncový úsek linky B je veden po zemi a já tak z okna viděl jak avantgardní stanici Rajská zahrada, tak nepříliš povedenou konečnou Černý most. Tu jsem však spíše jen v dálce zahlédl, zanedlouho jsme totiž přejeli přes dálnici D10 a octli se mezi průmyslovými areály v Horních Počernicích. Přišel jsem tak o skvělý výhled na celou Prahu, který úsek nad Hloubětínem a Černým Mostem nabízel. Na hornopočernickém nádraží vlak zastavil u menší nádražní budovy, v níž dosud koná službu výpravčí - v Praze už jde o poněkud neobvyklý jev. 

    Trať 231 prochází v současné době i rekonstrukcí v úseku Praha-Vysočany - Mstětice. Vlak proto minul soupravu společnosti Elektrizace železnic, využívanou při opravách trakčního vedení. Proměnou však prochází také traťový svršek. Trať vedla poli, výhled mi na chvíli přerušil pás křovin, u nějž jsem si povšiml položeného návěstidla, zabaleného v igelitu a čekajícího na instalaci. Ačkoli nešlo o nějak zajímavé přírodní scenérie, cestu jsem si užíval. I přes podzimní datum a poměrně studeno svítilo slunce, což mé cestování činilo hned příjemnějším. Zanedlouho již vlak projížděl mezi domy ve vesnici Zeleneč a po chvíli také obsloužil místní zastávku. Zaujal mě borový les, nacházející se v jejím sousedství, který však vypadal až podezřele pravidelně a tudíž nepříliš přírodně. 

    V polích před Mstěticemi vlak nakrátko zpomalil, zřejmě vlivem traťového zabezpečení, ale zanedlouho již vjížděl na mstěstické nádraží. Dlouhá stanice, z níž vychází několik vleček, je specifická svou polohou - nese název části obce Zeleneč, v níž však trvale žije pouze 39 obyvatel. V okolí stanice tak najdeme hlavně sklad PHM firmy Čepro, golfové hřiště či velké množství skladů. Jednopatrová nádražní budova menších rozměrů si i přes provedenou rekonstrukci zachovala typické rysy staveb ÖNWB a podobá se tak například budovám na trati 071. Na zhlaví stanice trať protíná železniční přejezd, u nějž se dříve nacházela budova stavědla. Já však zpozoroval pouze jeho ruiny. Mstětice se totiž dostaly do povědomí lidí v roce 2020, kdy z jedné z místních vleček ujely nákladní vozy, které následně vykolejily. Zdemolovaly projíždějící auto a po vykolejení i budovu stavědla. Jelikož zde elektromechanické zabezpečovací zařízení nahradila ESA 44, nedošlo k jeho obnovení. 

Malebnému nádraží ve Mstěticích vévodí typická budova ÖNWB. Stanici proslavila kuriózní nehoda, které padla za oběť budova stavědla.

    I za Mstěticemi jsem z okna vlaku viděl pouze pole, avšak zaujaly mě přes trať a pole vedoucí dráty zvláště vysokého napětí (400 kV), směřující přímo z rozvodny Čechy střed. Ta se nachází u Čelákovic, kde vlak zastavil nedlouho poté, co minul bývalý strážní domek s výstavou zabezpečovacích zařízení na zahradě. Zdařile modernizované stanici vévodí nádražní budova v perfektním stavu, i díky ní se stanice v roce 2019 v posledním ročníku soutěže O nejkrásnější nádraží umístila na krásném 2. místě. Z nádraží odbočují dvě železniční tratě lokálního charakteru. Zmínil jsem strategickou rozvodnu Čechy střed, nacházející se poblíž města Mochov. Právě do Mochova míří trať 233, 4 km dlouhá lokálka toho času bez pravidelné dopravy. U stanice Mochov zastávka z trati odbočuje vlečka do zmíněné rozvodny. Vlaky z trati zmizely v říjnu 2021, společnost KŽC Doprava však sezónní spoje provozovala pouze od roku 2018, přičemž šlo víceméně o experiment bez úspěchu. Pravidelný provoz vlaků ČD byl na trati 233 ukončen v roce 2006. 

    "Mochovanku" vybudovala Rakouská společnost místních drah (ÖLEG), stejně jako druhou z tratí, spojující Čelákovice a Neratovice. Při stavbě trati 074 vybudovala ÖLEG druhé nádraží, spojené kolejí s nádražím ÖNWB. Později došlo k zaústění lokálek přímo na "hlavní" nádraží a lokálková stanice přestala být využívána, ačkoli její budova dodnes stojí. Při příjezdu jsem si všiml "Orchestrionu", který přijel právě z Neratovic a na kusé koleji čekal na svůj další výkon. 

    Městem jsme přejeli do místní části Jiřina, kde vlak obsloužil stejnojmennou moderní zastávku. Ačkoli jsme byli stále ve městě, připadal jsem si spíše jako na vesnici - zastávka se nachází ve vilové čtvrti. Zanedlouho vlak přejel po mostě přes Labe a vjel do bezpochyby nejkrásnějšího úseku na trati. Regulací toku řeky Labe vznikla řada slepých ramen a mokřadů, což spolu s loukami, remízky a nakonec také jehličnatým lesem tvořilo krásné prostředí, kontrastující s typicky polabskými rozlehlými poli. Před Lysou nad Labem jsme minuli u lesa umístěné výběhy pro koně a zakrátko se mi otevřel výhled na zdejší zámek. Nádražní budovu lyseckého nádraží, na němž začíná pravobřežní trať 072, vedoucí do Ústí nad Labem, jsem si však prohlédnout nemohl. Zaclonil mi ji odstavený CityElefant, celkově bych toto nádraží pro velké množství jednotek řady 471 označil za jakýsi pavilon slonů. Nahrává tomu i trať 232, pouze 5 km dlouhá hlavová odbočka do Milovic. S tratí bez nácestných zastávek má SŽ velké plány, chce ji prodloužit a u Všejan propojit s tratí 071. Tzv. Všejanská spojka má být součástí V. tranzitního koridoru, tedy uvažovaného přímého spojení Prahy s Libercem. 

    Trať 232 odbočuje vlevo na nymburském zhlaví stanice, vlak tak okolo odbočky projel a pokračoval opět poli směrem k Nymburku. Obsloužil zastávku Ostrá, umístěnou poblíž stejnojmenné vesnice u odpočinkového místa. Tomu vévodí betonový monument s vytesaným nápisem "Ostrá". Ještě v prostoru zastávky se můj vlak potkal s dlouhým nákladním vlakem, při rozjezdu jsem si pak u nedalekého železničního přejezdu povšiml typického strážního domku se zabedněnými okny. Následující zastávka Stratov se nacházela pouze kilometr daleko a jelikož šlo o rovný úsek trati, troufám si tvrdit, že je z jedné zastávky vidět na druhou. I Stratov je umístěn v polích u železničního přejezdu nedaleko od stejnojmenné vesnice. 

PO STOPÁCH BOHUMILA HRABALA...

    Následující nádraží proslavila filmová role, v níž se však přímo tato stanice neobjevila a byl použit pouze její název. Když napovím, že šlo o oscarový film, jistě už tušíte, že mluvím o filmu, napsaném podle knihy Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky. Že své slavné dílo zasadil na dráhu, není náhoda. Spisovatel začal po uzavření vysokých škol v roce 1939 pracovat nejprve jako staniční dělník a později se přihlásil i do kurzu na výpravčího. Jako elév působil v Dobrovici na trati 071, zkoušky měl složit právě v Kostomlatech. Leč nesložil. Práce na dráze jej i tak silně ovlivnila a dopomohla k napsání nejen zmíněných Ostře sledovaných vlaků.

Pohled na část staniční budovy v Kostomlatech nad Labem zobrazuje také pamětní desku, připomínající působení neúspěšného výpravčího Bohumila Hrabala ve stanici. 

     Rozlehlá nádražní budova prošla opravou, výměnou oken a také osazením pamětní desky, upozorňující na Hrabalovo profesní působení ve stanici. Zaujaly mě také odstavené autovozy, ložené nikoli pro oblast typickými vozy Škoda, nýbrž luxusními Mercedesy. Po obsloužení zastávky s velmi vtipným názvem Kamenné Zboží vlak zastavil v Nymburku. Já na hlavním nádraží vystoupil ve 12:48 a stejně jako můj vlak, čekající na odjezd do Kolína až do 13:01, jsem i já plánoval v Nymburku delší pauzu. 

Do Nymburka mě dovezl CityElefant 471 031,...

...který disponuje nezvykle velkým číslem na čele elektrického vozu.

... A ZNÁMÝCH FILMŮ

    Podobně jako v létě v Jihlavě jsem se i tentokrát vydal na průzkum okolí. V Nymburce jsem sice již přestupoval při mé srpnové cestě z Krkonoš, ale ve městě jsem nikdy nebyl a znal jsem jej pouze z televize. Ano, prostředí města Nymburka posloužilo jako kulisy mých oblíbených filmů Hodinový manžel a Manžel na hodinu a také seriálu Trpaslík. Právě nymburská filmová místa jsem se mimo jiné vydal hledat. Od nádraží jsem do centra města vyrazil po frekventované Palackého třídě. Přešel jsem přes vodní příkop a začal zjišťovat, kde že se nachází dům č.p. 43. V rohovém domě totiž v seriálu Trpaslík provozovali manželé Staňkovi (Michal Suchánek a Marika Procházková) své provaznictví. Když jsem se koukl na internet s tím, že už u něj brzy musím být, uvědomil jsem si, že stojím přímo před ním. Na rohu Palackého a Dlouhé třídy ve skutečnosti sídlí obchod se zdravou výživou a cukrárna, i tak je ale dům jasně identifikovatelný. Malebné uličky mě zavedly až na Kostelní náměstí, pojmenované podle monumentálního gotického kostela sv. Jiljí. Zaujaly mě však také domečky jako vystřižené z návsi vesnice či zajímavá budova okresního soudu. 

Obchod se zdravou výživou na rohu Dlouhé a Palackého třídy se v seriálu Trpaslík proměnil na provaznictví rodiny Staňkových. 

Gotický kostel sv. Jiljí se nachází na Kostelním náměstí a jde vskutku o monumentální stavbu.

Jsem stále ještě ve městě?

Na Kostelním náměstí se nachází také zajímavá novorenesanční budova okresního soudu.

    Kostelní ulicí jsem přešel na hlavní náměstí, náměstí Přemyslovců. Hned na první pohled mě upoutala renesanční městská radnice, v níž měl v Trpaslíkovi svou advokátní kancelář Martin Hofmann, ztvárňující postavu právníka Vladimíra Novotného. Náměstí jsem si prošel, nafotil si zajímavé budovy ze všech období a povšiml si také ukazatele, navádějícího nymburské mimo jiné i k železniční poliklinice. Podle mapy jsem měl někde na náměstí trojúhelníkového tvaru najít také dřevěnou lavičku Bohumila Hrabala, ať jsem však náměstí procházel, jak jsem chtěl, nemohl jsem lavičku se sochou slavného spisovatele najít. Nějakou chvíli mi trvalo zjistit, že je patrně na zimu uklízena. 

Jednou z nejzajímavějších budov na nymburském náměstí je bezpochyby renesanční městská radnice. I ta se objevila v Trpaslíkovi. 

V Nymburku mají železniční polikliniku, což mě pochopitelně zaujalo :)

Tento snímek náměstí Přemyslovců nabízí pohled na nymburský vánoční stromeček či na obchodní dům Cíl, pozůstatek socialismu. Někde mezi věžovými hodinami a dřevěnou ohrádkou by se měla nacházet Hrabalova lavička, na zimu bohužel uklizená. 

V zajímavé budově sídlí nymburská pobočka České spořitelny,...

...budova Komerční banky se chlubí pouze reliéfem zdobeným vchodem.

    Zklamaný z nesetkání s mým oblíbeným spisovatelem jsem se vydal ulicemi Soudní a Na Fortně k Labi. Z upraveného nábřeží jsem měl výhled jak na silniční most, tak na známé nymburské zdymadlo. Mou pozornost si však získal hlavně kouzelný historický domeček Stará rybárna. V přízemí stavby, v níž se podle pověsti měla roku 1310 ukrývat královna Eliška Přemyslovna, se nacházela restaurace, respektive výdejní okénko, kde jsem si zakoupil výborný svařák. Stačilo pár kroků a došel jsem k legendárním cihlovým městským hradbám, které se objevily v seriálu Cirkus Humberto, avšak já je znám hlavně z filmu Manžel na hodinu. Právě u nich dostal Bolek Polívka infarkt poté, co ze Slovenska dorazila jeho dávno zapomenutá manželka, představovaná Zdenou Studénkovou. Park s mnoha lavičkami, nacházející se pod nimi je velmi příjemným místem, já si však toužil užít i výhled přímo z hradeb, proto jsem po moderním ocelovém schodišti vylezl do jedné z věží a ze střílny pozoroval okolí - stejně jako strážci města ve středověku. 

Z nábřeží jsem zachytil pohled na známé nymburské zdymadlo.

Do historického domečku Stará rybárna, kde jsem si zakoupil svařák, měla podle pověsti připlout na loďce Eliška Přemyslovna. 

Středověké opevnění Nymburka se objevilo také v několika filmech či seriálech. Do věží je možné vystoupat po moderním ocelovém schodišti. Přilehlý park se ve filmu Manžel na hodinu stal dějištěm infarktu Bolka Polívky.

    Bylo však už po půl druhé a já se tak začal pomalu přesouvat zpět na nádraží. Ulicí Na Rejdišti a po Palackého třídě jsem na nádraží bývalé ÖNWB dorazil zanedlouho. Zakoupil jsem si svačinu a jízdenku na můj následující spoj. Po vstupu na nástupiště jsem nejprve zaregistroval informaci, že rychlíky linky R22 jsou nahrazeny v části své trasy náhradní autobusovou dopravou. To mě lehce znejistilo - důvodem byla výluka na trati 071 (Nymburk - Mladá Boleslav), po jejíž části jsem se měl nyní vydat. Když jsem však zjistil, že jde pouze o výluku v úseku Dobrovice - Mladá Boleslav, vydal jsem se v klidu ke svému dalšímu vlaku. 

MÁ ŽELEZNIČNÍ NOSTALGIE 

    Nyní přišel čas na zásadní část mé cesty, tedy na rozlučkovou jízdu s linkou S25. Přesunul jsem se ke třetímu nástupišti, kam ve 13:50 dorazil můj další vlak. Je dobré zmínit, že nymburské nádraží je uspořádáno podobně jako například nádraží v Roudnici nad Labem, jsou zde tedy úrovňově přístupné koleje, označené jako nástupiště 1/číslo koleje, následované nástupišti 2 a 3, přístupnými podchodem. Vlak Os 15609 tak odjížděl z nástupiště 3, koleje 14. 

    Velmi mě upoutalo, že na jednu z posledních jízd po trati 062 nasadili velmi stylový "Orchestrion" 810 165, který dosud nosí notně ošlehané červeno-krémové schéma. To doplnil podobně notně ošlehaný a křivě nalepený polep RegioMouse, který se běžně aplikuje spíše na vozidla v korporátním nátěru. I uvnitř mě přivítala pravá železniční nostalgie z dob mého dětství - obložení z falešného dřeva (na přepážce mezi oddíly atypického vzoru), jednoduchá vyklápěcí okna, modernizované lavice s vysokými opěradly... Interiér vlaku byl vcelku zaplněn, z většiny šlo patrně o železniční fanoušky, kteří se, stejně jako já, přišli rozloučit. Zaslechl jsem dokonce i němčinu. Motoráček opustil nymburské nádraží ve 14:04, přičemž projel okolo zajímavé "Uhelky" 123 026, na níž je dosud zachován původní zeleno-zelený nátěr. 

Motoráček 810 165 pro mě byl návratem do dětství, kdy podobné stroje pravidelně jezdily po trati 174.

    Vlaky linky S25, spojující Nymburk a Městec Králové, se na samotnou trať 062 dostávají poměrně krkolomně. Nejprve zamíří do Velelib na trati 071 (Nymburk - Mladá Boleslav). Nádraží, jehož staniční budovu střeží dva vzrostlé stromy, jsem již navštívil v srpnu. I tak mě ale cesta po známém úseku překvapila něčím novým. V polích mezi Nymburkem a Veleliby se totiž nachází vlastně falešná dvojkolejka, vzniklá výstavbou dráhy Veleliby - Nymburk město, o níž se postarala společnost České obchodní dráhy (BCB). Díky této spojce je možno projet na trať 060 bez nutnosti úvrati na hlavním nymburském nádraží.

Staniční budovu ve Velelibech jsem si mohl po opadání listí ze stromů konečně prohlédnout. 

    Vzezření velelibského nádraží korespondovalo s podzimní krajinou všude okolo a holými poli - oba zmíněné mohutné stromy byly opadané a já si tak mohl budovu konečně prohlédnout. Ve Velelibech vlaky linky S25 nenajedou na inkriminovanou trať 062, pouze zde odbočí na trať 061, spojující Nymburk, respektive Veleliby s Jičínem. Ano, jedná se o tu trať, po níž jsem měl při mé srpnové cestě z Krkonoš logicky dojet do Nymburka, avšak myslel si to pouze průvodčí, který mi vydal špatnou jízdenku právě na tuto trať.

KDE BERE INSPIRACI VISACÍ ZÁMEK     

    Na trať 061, kterou stejně jako velelibské nádraží vybudovala společnost České obchodní dráhy (BCB), vlak odbočil na zhlaví stanice nedaleko vesnice s vtipným názvem Všechlapy. Tu pak následně objížděl. Při průjezdu nekonečnými poli (ano, tratě v Polabí jsou občas dosti nevděčným námětem na psaní reportáží...) se sympatický průvodčí přišel zeptat, zdali někdo plánuje vystoupit v zastávce Jíkev. Protože se však tato zastávka, disponující zajímavou budovou, nachází v polích celé 2 kilometry od stejnojmenné vesnice, byla otázka zodpovězena negativně a my tak Jíkev projeli. 

    Zanedlouho trať opustila pole a my najednou projížděli vesnicí. Šlo o obec Oskořínek, v jejímž sousedství se nachází ještě vesnice se zavádějícím názvem Hrubý Jeseník. Jelikož jsem fanoušek kapely Visací zámek, slyšel jsem o této vesnici na jejich posledním albu "Anarchie a totál chaos", kde je jí věnována celá píseň "Hrubý Jeseník". Název Oskořínek nese také místní zastávka, která však v minulosti bývala čtyřkolejnou stanicí. Bývalá stanice tak dostala typickou přízemní budovu BCB, která v nedávné době prošla poměrně zdařilou rekonstrukcí. Na hnědé omítce se vyjímá pamětní deska železničáře Václava Náchodského, padlého za okupace.

Staniční budova v Oskořínku prošla zdařilou rekonstrukcí. Podobné přízemní budovy byly typické pro tratě Českých obchodních drah (BCB). 

    Za Oskořínkem se vlak vrátil do polí, mimo vší rovinu jsem však měl výhled alespoň na vrch Chotuc u Křince. Právě tam se vlak blížil. Minuli jsme lokalitu Podchotucký mlýn, v níž se nachází statek (bývalý vodní mlýn) a několik ohrad pro koně. Městys Křinec nás zanedlouho přivítal průmyslovými a skladovými areály. Před vjezdem do stanice vlak přejel přes řeku Mrlinu po ocelovém mostě, vedle nějž se nacházel ještě jeden most pro vlečku do areálu ZZN Polabí. Za mostem následoval železniční přejezd, krytý mechanickými závorami a pak už motoráček okolo oranžové budovy stavědla II. vjížděl do stanice Křinec. 

STANICE, KDE SE ZASTAVIL ČAS 

    Projeli jsme okolo řady uhlím ložených vozů Es, odstavených na manipulační koleji a zastavili u nádražní budovy, vedle níž se nachází dřevěná budova skladiště alias magacín i s nákladovou rampou. Protože bylo teprve 14:22 a na další cestu měl vlak vyrazit až ve 14:29, využil jsem prostoj k pořízení fotografií nejen motoráčku, ale také prostředí křineckého nádraží. Z rampy zmíněného magacínu jsem zachytil "Orchestrion", který vedle nápisu RegioMouse nosí také přezdívku "Cvrček", mé pozornosti neušla však ani vodárna a výtopna, nacházející se na druhé straně kolejiště. Abych získal lepší záběry, přes koleje jsem stejně jako většina fotografů přešel. Počínal jsem si opatrně, jak je u mě obvyklé, avšak nečekal jsem příjezd žádného vlaku. Ovšem to jsem se zmýlil. Když jsem pořizoval první fotografii, dorazil do Křince vlak Os 15812 z Jičína, vedený Regionovou 814 128. Měl jsem notnou dávku štěstí, protože jsem o jeho příjezdu opravdu vůbec nevěděl. 

Regionova 814 128 dorazila do Křince z Jičína a zanedlouho pokračovala do Nymburka.

    Zpoza kolejiště jsem si mohl pořádně prohlédnout také staniční budovu. Šlo znovu o přízemní budovu typického stylu společnosti BCB, oproti té oskořínecké však neprošla zásadní rekonstrukcí. Vypadá tak o něco přirozeněji a tudíž lépe. Pobavila mě původní střecha pokrytá mechem. Chvíli před odjezdem jsem se vrátil k motoráčku a dal se do řeči s panem průvodčím. Bavili jsme se o osudu nasazeného motoráčku - Středočeský kraj je totiž odmítl v této červeno-krémové podobě objednávat. Průvodčí také otevřenými dveřmi nahlédl do interiéru opuštěného magacínu a vyzval k tomu i mě. Zaujala mě hlavně původní "integrovaná" váha decimálka, podobná jako v našem roztockém magacínu. 

Typickou staniční budovu BCB v relativně původní podobě jsem si mohl prohlédnout během prostoje v Křinci. 

810 165 v Křinci. Povšimněte si nápisu RegioMouse, který byl navržen pro vlaky, opatřené korporátním nátěrem Najbrt. Na červeno-krémových motoráčcích se nápisy běžně neobjevují. 

Snímek motoráčku jsem pořídil i z rampy opuštěného magacínu,...

...do jehož interiéru jsem měl možnost v krátkosti nahlédnout. Povšimněte si integrované váhy decimálky.

    Ve 14:29 vlak pokračoval v cestě. Zaujala mě betonová budova stavědla I., nacházející se na jičínském zhlaví stanice. Obě stavědla jsou obsazena výhybkáři (dozorci výhybek), kteří ručně přestavují výhybky. Ty jsou nezávislé na mechanických vjezdových návěstidlech, odjezdová ve stanici vůbec nenajdeme. Motoráček projížděl teď již mírně zvlněnou krajinou, pole místy narušoval nějaký remízek, přejeli jsme také po dvou mostech přes potok. Stále jsme jeli po trati 061, pak jsme však v polích minuli mechanickou předzvěst a vjeli do lesa. Ačkoli byly stromy opadané, měl tento známý úsek stále své kouzlo. Minuli jsme totiž dvouramenné návěstidlo, signalizující oběma rameny šikmo rychlost 40 km/h pro vjezd do odbočky. Tou odbočkou byla odbočka Obora, legendární dopravna, v níž začíná trať 062. Odbočka se nachází v lese na "území nikoho" a nevede k ní ani pořádná cesta. Její kouzlo vedle toho umocňuje také fakt, jak se na odbočce zastavil čas - dozorce výhybek ovládá v malém domečku mechanická návěstidla, ručně přestavuje výhybky a také spouští mechanické závory, kryjící přejezd na trati 061. 

STO ČTYŘICET LET TRADICE NEPOMOHLO 

    Motoráček tak konečně projížděl po trati 062, z jejíž části v prosinci 2022 zmizí veškerá železniční doprava. Trať, která roku 2021 oslavila své 140. narozeniny, vznikla jako místní dráha Křinec - Městec Králové, včleněná následně do sítě BCB. Vyloučení se však týká pouze tohoto nejstaršího úseku, trať 062 totiž pokračuje do Chlumce nad Cidlinou. Druhý úsek vznikl až roku 1901 a měl o něco více štěstí. Jak jsem již zmínil výše, v prosinci roku 2021 byly vlaky v úseku Křinec - Městec Králové zredukovány pouze na víkendové spoje, o rok později následuje úplný konec vlaků. Z Chlumce nad Cidlinou naproti tomu do Městce Králové zajíždělo v GVD 2021/2022 deset párů vlaků ve všední dny a šest o víkendy, přičemž některé z nich přijížděly až ze Staré Paky. Nabízí se otázka, zdali úspěch druhého z úseků zajistila jeho vytíženost, či pouze prostá příslušnost ke Královéhradeckému kraji...  

    První část cesty po trati 062 znamenala paralelní jízdu s místní komunikací, lemovanou vzrostlými topoly i jinými stromy. Zanedlouho vlak zastavil v zastávce Svídnice, vzdálené necelý kilometr od stejnojmenné vesnice. U hřbitova umístěná zastávka disponuje pouze oranžovou boudičkou, zajíždí k ní však dokonce i autobus. Nastoupil zde jeden cestující, na nějž ve vlaku čekali jeho kamarádi, přičemž se bavili o tom, že se šli projet, než vlaky na tomto úseku trati zruší. 

Zastávka Svídnice se nachází poblíž místního hřbitova a má i vlastní autobusovou zastávku.

NA NÁVŠTĚVĚ U CZERNINŮ

    Vlak nyní zamířil do Dymokur, disponujících nákladištěm se zastávkou, které se nachází na kraji vesnice. Před stanicí mě zaujal les, na jehož okraji trať vedla. Byl takový jiný, upravený... Důvod jsem zjistil brzy. Zámek Dymokury je totiž sídlem šlechtického rodu Czerninů, vlastní jej Ing. Tomáš Czernin, senátor za obvod Jičín a také zemědělec a lesník. O své lesy se tak příkladně stará a je to na nich na první pohled vidět. Hrabě Děpold Černín, předek současného majitele zámku, se roku 1902 zasadil o stavbu zaniklé řepařské drážky, směřující do místního cukrovaru. 

    Zanedlouho motoráček zastavil ve zdejší zastávce a bývalé stanici. Staniční budova se dnes nachází v soukromých rukou a její majitel se o ni příkladně stará - byla zachována dřevěná veranda na boku budovy i původní členitá fasáda, která díky kombinaci červené a bílé omítky působí opravdu kouzelně. Její obyvatele však už projíždějící vlaky dlouho rušit nebudou... Pro cestující je určena antivandal boudička vedle původní staniční budovy, která nahradila mnohem vzhlednější dřevěný přístřešek. 

Staniční budova v Dymokurech byla odprodána do soukromých rukou, což odpovídá jejímu stavu. Povšimněte si na boku umístěné dřevěné verandy. 

Cestující se před nečasem mohou ukrýt do antivandal boudičky, která však nahradila vzhlednější dřevěný přístřešek. Fotograf v pozadí velmi dobře ví, že jde o jeden z posledních vlaků na trati 062. V Dymokurech se jich nashromáždilo více. 

    V minulosti šlo o vytíženou stanici, zásobující přilehlý cukrovar. Dnes z toho všeho zbyla jen manipulační kolej, budova skladiště a síť vleček do areálu cukrovaru, který však již vzal za své a byl přeměněn na uhelné sklady. Dochoval se pouze cihlový komín, všechny ostatní budovy byly srovnány se zemí. Za Dymokury vlak podjel silnici I/32 a pokračoval do zastávky Činěves. Během cesty zvlněnými poli jsem měl výhled na nedaleký Pustý rybník, vodní dílo protáhlého tvaru, táhnoucí se paralelně s tratí. Zastávku Činěves, umístěnou u železničního přejezdu na kraji lesa, jsme pro nezájem cestujících projeli (není divu, od stejnojmenné obce je vzdálena 2 km). Na úrovni zastávky se nachází hráz Pustého rybníka, který však následuje podobně protáhlý Jakubský rybník. 

    I když vlak zajel do lesa, měl jsem díky spadanému listí výhled na tento rybník. Viděl jsem tak, že je částečně vypuštěný, pravděpodobně po výlovu. Cesta mezi opadanými stromy měla zajímavou atmosféru. Přidalo tomu i počasí - nebe mělo šedou barvu, foukal studený vítr, místy vysvitlo odpolední podzimní slunce. Nebylo však nepříjemně, a to ani poté, co vlak z lesa vyjel a okolo samoty v polích pokračoval až do Městce Králové, kde jsem ve 14:51 vystoupil. Při příjezdu do stanice mě zaujal areál ZZN, vybavený vedle sila i vlastní vlečkou. 

MALEBNÉ MĚSTEČKO MĚSTEC

    Vyfotil jsem si znovu kouzelný motoráček čísla 810 165 alias "Cvrčka", který se v 15:03 jako Os 15608 vydal zpět do Křince a Nymburka. Tomu jsem však již nepřihlížel, neboť jsem se malebnou ulicí Svatojánská vydal do centra Městce Králové. Na náměstí Republiky jsem si prohlédl bustu Františka Palackého a následně jsem zamířil do Kavárny & cukrárny Na Radnici. Přivítal mě úslužný vedoucí, patrně i majitel kavárny, přičemž mi vedle kávy nabídl také obloženou bagetu ke svačině, kterou poté odešel připravit. V kavárně jsem tak příjemně strávil více jako hodinovou pauzu, která mě v Městci čekala. Když jsem dojedl, vydal jsem se Tyršovou ulicí zpět na nádraží, přičemž jsem minul zmíněný areál sila. 

"Cvrček" dorazil do Městce Králové. Jsem velmi rád, že na jednu z posledních jízd podařilo nasadit tento pro mě nostalgický stroj. Červeno-krémovým motoráčkům jinak bohužel není přáno...

"Cvrček" se v 15:03 vydal zpět do Nymburka. Linka S25 měla to štěstí, že ji do historie odvezl také tento motoráček. Nasazení zajímavého vozidla na rozlučkové spoje se podařilo i na lince S46 v říjnu 2021... 

Na náměstí Republiky jsem si neopomněl prohlédnout bustu Františka Palackého. 

  

Hodinovou pauzu jsem strávil v této skvělé kavárně Na Radnici, jejíž návštěvu mohu jen doporučit.  

    Po návratu na nádraží jsem si pořádně prohlédl zdejší nádražní budovu. Opět jsem jasně identifikoval styl společnosti BCB, který nezmizel ani po nedávno provedené rekonstrukci. Mnohdy sice nadávám na aplikaci barevně se nehodící omítky, jasně oranžová však z nějakého důvodu na lokálkové nádraží dobře pasuje. Bylo zachováno původní provedení názvu stanice, vyvedené jako součást fasády. Při rekonstrukci sice zmizela dřevěná okna, dnes však budova působí jednoznačně lépe. Zaujaly mě dvojité lavičky původního nádražního stylu s kroucenými opěradly, které se nacházejí například v pražském Sherwoodu a dříve jsem se s nimi setkával i u nás v Roztokách. Potěšilo mě, že při rekonstrukci nebyly dosazeny moderní unifikované lavičky bez nápadu. 

Nádraží v Městci Králové reprezentuje taktéž přízemní budova typického stylu společnosti BCB, která během nedávné rekonstrukce dostala oranžovou fasádu. Ta jejímu stylu však překvapivě vůbec neškodí a vypadá velmi hezky, napomáhají tomu i původní nápisy, vsazené do fasády. 

To víte, rekonstrukce... 

    Když jsem se posadil na zmíněnou lavičku, slyšel jsem z pootevřeného okna dopravní kanceláře dialog dvou drážních zaměstnanců. Napadlo mě, že se v dopravní kanceláři nachází výpravčí a dozorce výhybek, jelikož když jsem se rozhlédl po stanici, viděl jsem mechanicky ovládané výhybky a nikde žádná odjezdová návěstidla. Když tedy výpravčí v 15:51 vyšla z dopravní kanceláře, aby zkontrolovala příjezd vlaku Os 5714, zeptal jsem se jí. Ochotně mi odpověděla, že tu žádného výhybkáře nemá a výhybky chodí stavět sama. Inu, kde nic není, nemá se co pokazit. 

"RAKVE" NA LOKÁLCE

    Zmíněný vlak, který v 15:51 dorazil ze Staré Paky, v Městci Králové skončil svou cestu. Já se plánoval vydat v 16:05 opačným směrem s Os 5717, jehož cílová stanice byla také Stará Paka. Přemýšlel jsem, jaký stroj bude na lince S26 nasazen, tipoval jsem Regionovu či motoráček řady 810, to, co přijelo, jsem však nečekal. Spoj obsluhovala "Rakev" čísla 843 009. Děje se tak patrně od velké reorganizace vozidel po převzetí rychlíkových linek R14A+B společností ARRIVA Vlaky. 

"Rakev" 843 009 dorazila do Městce Králové ze Staré Paky, kam se zanedlouho znovu rozjela. Nasazení "velkého" motoráku na lokálce mě překvapilo. 

    Nastoupil jsem tedy dovnitř "Rakve", nosící korporátní nátěr Najbrt 2. Uvnitř jsem objevil sedačky, čalouněné látkou designu Najbrt 2, takže jsem se pohodlně usadil a po chvíli strávené venku, bičován studeným větrem, jsem si užíval topení vlaku. Ještě před mým odjezdem z Městce se již začalo stmívat. Když jsem z okna před odjezdem pozoroval nádraží, zjistil jsem, že tím druhým hlasem v kanceláři byl střídající výpravčí - paní výpravčí měla zrovna padla. 

    V 16:05 se "Rakev" vydala na cestu po druhém úseku trati 062, který vznikl až v roce 1901 jako soukromá místní dráha. Tomu také odpovídal jiný styl nádražních budov. Jelikož se postupně stmívalo, mám z této cesty jen pár postřehů. Nejprve jsme rovinatou krajinou zamířili do Běrunic, kde mě zaujal zdejší kostel Narození Panny Marie, ale také stanice, nacházející se mezi Běrunicemi a obcí Velké Výkleky. Bývalé nákladiště se zastávkou reprezentuje oprýskaná staniční budova typického lokálkového stylu. Podél místní silnice jsme pokračovali do Slibovic, kde jsme projeli u železničního přejezdu umístěnou zastávku a zastavili jsme až na kraji Lovčic v zastávce Lovčice obec. 

    Její název ji má odlišovat od zrušené železniční stanice, nacházející se o přibližně 800 m blíže Městci Králové. Zastávka vznikla až roku 1929, ke zrušení stanice však došlo až někdy před rokem 2000. Zajímavé je, že název Lovčice nosila poté nějakou dobu zastávka Slibovice, otevřená v 90. letech. Za Lovčicemi se trať přimkla k silnici II/611 a zanedlouho se spojila s hlavní tratí 020, vedoucí mezi Velkým Osekem, Hradcem Králové a Chocní. Do Chlumce nad Cidlinou tak vlak dorazil po hlavní dvoukolejné trati. Jelikož již byl ten správný čas vrátit se zpátky do Prahy, v Chlumci jsem v 16:24 vystoupil. 

VZPOMÍNKA NA KRKONOŠE

    Na ztemnělém nádraží jsem rozhodně nebyl sám, mnoho lidí totiž čekalo na spoj R 924 Krakonoš, který v 16:28 zamířil do Prahy. Většina lidí má tento spoj spjatý s Krkonoši, avšak Prahu spojuje i s Nymburkem či právě s Chlumcem nad Cidlinou. Asi není třeba zmiňovat, že rychlík dorazil z Trutnova. Vybral jsem si místo v prázdném kupé ve voze Bmz234. Vůz po převzetí od ÖBB prošel přečalouněním křesel látkou designu Najbrt 2, avšak například stolky či obklady zůstaly v původní podobě, evokující 70. léta. Nepotěšilo mě nepraktické umístění zásuvek na 230 V ve výšce vedle oken. 

Při cestě s rychlíkem Krakonoš jsem si mohl vyzkoušet mé oblíbené vozy Bmz v jejich téměř původní podobě. Vůz Bmz234 prošel pouze kosmetickými opravami křesel. 

    Během cesty se kupé zčásti zaplnilo. Ačkoli jsme někde za Nymburkem nějakou dobu stáli, na pražské hlavní nádraží jsme navzdory pravidelnému příjezdu v 17:49 dorazili již v 17:44! Já jsem následně znovu prošel Sherwoodem a tramvají se dopravil na Olšanské náměstí, kde jsem se shledal s kamarády. 

CO DODAT ZÁVĚREM?

    Neplánovanou změnu programu jsem využil ke svému prospěchu. Projel jsem si lokálku, na níž se po změně grafikonu již nepodívám, což mě také přivedlo do míst, kde bych se asi běžně nevyskytl. Vedle vlakového zážitku jsem tak objevil hned dvě krásná česká města, jejich návštěvu jsem navíc spojil jak s návštěvou památek, tak částečně i gastroturistikou. Během podzimního putování, které opět vyšlo přesně podle mého plánu, jsem ujel 259 kilometrů. 

Sken použitých jízdenek je tentokrát poněkud neobvyklý. Z Roztok do Nymburka jsem jel na Lítačku, kde mám předplacených šest vnějších pásem, jízdenku z Městce Králové do Prahy, vydanou průvodčím ve vlaku Os 5717, mi zase poškodil podnapilý kamarád z Moravy. 

    Děkuji za pozornost. Budu rád, když se se mnou o případné připomínky, nápady, nebo zážitky z cest podělíte dole v komentářích.