REPORTÁŽ: Kolem ČR (4)

Jako každého správného železničního nadšence mě baví vlaky nejen fotit a studovat, ale také s nimi jezdit, poznávat zajímavá místa, zkoušet nové stroje a užívat si atmosféru cestování. Zároveň jsem inspirován původní myšlenkou Klubu železničních cestovatelů (KŽC) - chci projet co nejvíce tratí v ČR.

OSTATNÍ REPORTÁŽE NAJDETE ZDE

    

    Na začátku července 2023 jsem se rozhodl absolvovat legendární cestu kolem ČR vlakem, k níž mě inspiroval instagramový profil Šotoláďa. S Jízdenkou na léto od ČD v kapse jsem během šesti dní plánoval objet Českou republiku, a to za využití ne úplně obvyklých a předvídatelných tras. Zatímco první den jsem se vydal ze svého bydliště v Roztokách u Křivoklátu lokálkami Podkrkonoší a Českého ráje do Pardubic, druhý den mě čekala neobvykle pojatá cesta z Pardubic do Ostravy. Třetí den jsem pak ze slezské metropole zamířil do té moravské. Nyní vám s velkým zpožděním, příznačným pro železnici (haha), přináším reportáž z 12. července 2023, kdy jsem se vydal jižní cestou z Vysočiny na západ Čech.

    Zábavná perlička: Šotoláďa nešel na Instagramu označit (funkci měl vypnutou pro účty, které sám nesledoval), ale zrovna v době mé cesty vyhlásil náhodou na svém profilu soutěž, v níž mu měli sledující napsat, co je na jeho profilu nejvíce zaujalo a inspiroval. Jelikož mě k této cestě inspiroval právě on, napsal jsem mu to a tím jsem vyhrál tři balení vynikajících Cyrilových brambůrek. Soutěž měla být reakcí na úsměvný marketingový přešlap jisté železniční společnosti, už nevím koho přesně - zkrátka šlo také o soutěž o brambůrky. Díky tomu se o mé cestě dozvěděl a později jsme se při předávce brambůrek i osobně seznámili. 

VSTŘÍC DRUHÉ PŮLCE

    Nebudu vám lhát, čtvrtý den své cesty kolem ČR vlakem, tedy ve středu, jsem již poněkud začínal cítit únavu. Venku se ochladilo, zatažené nebe se zbarvilo do šeda a já v půl desáté nasedl v Rapoticích do vlaku Os 4808, který z Brna směřoval do Třebíče. Do jeho čela se postavila "Hydra" 854 009 (v době vydání článku je tato řada již postupně vyřazována z provozu, k velkému smutku železničních fanoušků), soupravu dále tvořil červeno-krémový vůz Bdtn. Cestu jsem trávil právě v přípojném voze, jelikož mě zaujaly původní lavice, které byly pouze přečalouněny. A chtělo se mi hrozně spát.

Nádražíčko v Rapoticích, kde se celkem zastavil čas...

    Údolím říčky Chvojnice vlak dojel do stanice Kralice nad Oslavou. To jsou ty Kralice, kde v 16. století vznikla přičiněním Jednoty bratrské slavná Bible kralická. Stanice se nachází na jižním okraji obce, výpravčím obsazená staniční budova zaujala v této oblasti všudypřítomným nápisem s názvem stanice, složeným ze svítících kostek. 

Interiér přípojného vozu Bdtn zaujme sice přečalouněnými, avšak původními lavicemi.

    Nabrali jsme zde deset minut zpoždění čekáním na křižování s protijedoucím rychlíkem Rožmberk, v jehož čele jsem během průjezdu vlaku stanicí zaregistroval katrového "Brejlovce" 750 710. Zajímavé přírodní scenérie pokračovaly při průjezdu údolím Divoké Oslavy, které je přírodní rezervací, zámek na návrší v dálce pak dával neomylně najevo, že se blížíme do Náměště nad Oslavou, kde jsem v 9:42 vystoupil na zdejším nádraží. Až zpětně a úplnou náhodou jsem se dozvěděl, že Jaroslav Hutka svou slavnou píseň nepojmenoval podle této Náměště, nýbrž podle Náměště na Hané.

    Jelikož jsem zde měl více jak půl hodiny času, prošel jsem se po okolí zdejšího malebného nádraží. Zaujala mě věž funkcionalistického Husova sboru, čnící nad okolní zástavbu, povšiml jsem si však také pamětní desky Emiliána Mrázka. Radiotelegrafista a střelec, který působil u 311. bombardovací perutě RAF, se jako syn přednosty na nádraží narodil, roku 1943 bohužel zahynul v bitvě nad Biskajským zálivem. 

Pohled na městskou zástavbu za nádražím zachycuje věž funkcionalistického Husova sboru.

A ZASE TA ARMÁDA...

    Co se týče provozu na náměšťském nádraží, bylo zde odstaveno několik zdánlivě obyčejných "kotlových" vozů Zas. Až při bližším ohledání jsem zjistil, že stejně jako předchozí den v Loukově mám tu čest s Armádní servisní, příspěvkovou organizací (AS-PO). Z náměšťského nádraží totiž odbočuje sklonově náročná vlečka na zdejší vojenské letiště, které je sídlem 22. základny vrtulníkového letectva. V "kotlech" je tak na letiště dodáváno letecké palivo, vlivem sklonových poměrů jsou přepravy realizovány po částech. 

SVP 60, s nímž pracovníci údržby s licencí strojvedoucího Správy železnic občas projedou nějaké to "čůro".

    Dále mě zaujal odstavený Samočinný vytrhávač pražců (SVP 60) Správy železnic, nemohl jsem si nevšimnout ani "Hydry" 854 202 v čele osobního vlaku do Brna. V 10:28 pak do Náměště dorazil můj další vlak, ďábelský R 666 Rožmberk. Linka R11 je sice od prosince 2025 "rozlomena" na linky R11 a R31, avšak rychlíky jsou vedeny přímými vozy bez nutnosti přestupu v Českých Budějovicích, zůstává tak de facto nejdelší rychlíkovou linkou na české železniční síti. Spojuje Plzeň, České Budějovice, Jihlavu a Brno, přičemž rychlíky urazí trasu, dlouhou 372 km, za více jak šest hodin, po cestě dvakrát úvraťují (v Českých Budějovicích a Jihlavě) a vystřídají hned tři lokomotivy (dvě elektrické a jednu dieselovou). 

Heršpická "Hydra" 854 202 v čele osobního vlaku do Brna po příjezdu do Náměště nad Oslavou. 

    Já Rožmberkem, který byl tehdy ještě rájem pro milovníky "béček", rozhodně nejel poprvé. Premiérová pro mě byla tak jen jízda s vozidlem nezávislé trakce na této lince, kterým je spoj veden mezi Brnem a Jihlavou. Oním vozidlem byl "Brejlovec" 750 709, od roku 2011 náležící depu v Majlontě. Řada 750.7 vznikla v letech 2012 rekonstrukcí "Brejlovců" řady 750 (v tomto případě šlo o stroj čísla 750 259), jejím nejmarkantnějším prvkem bylo dosazení motoru Caterpillar či UIC zásuvek. Část lokomotiv této řady dodnes nosí slušivý nátěr Najbrt 1.2, což je podoba, v jaké si stroje pamatuji z rakovnického depa.

MIMOŘÁDNÁ UDÁLOST A JEDNA KNÍŽKA

    V rychlíku jsem měl strávit téměř dvě hodiny. Usadil jsem se do prázdného kupé v "béčku", kde lavice prošly přečalouněním, avšak stěny zůstaly obložené světle hnědým (asi) dřevem. Sundal jsem si okno a užíval si pohledy na Vysočinu, její rozhlehlé louky, lesy a rybníky. Netrvalo dlouho a projeli jsme poměrně odlehlou stanici Studenec, odkud však odbočuje lokálka do Křižanova. 

    Tato trať byla do roku 1953 hlavovou tratí do Velkého Meziříčí, při výstavbě nové trati z Brna do Havlíčkova Brodu však byla prodloužena vybudováním spojky do stanice Křižanov, nacházející se na nově postavené trati. V únoru 2019 ji proslavilo ujetí motorového vozu 841.2, který s 11 cestujícími a bez strojvedoucího urazil vzdálenost 6 kilometrů, než se zastavil ve Velkém Meziříčí. Tato mimořádná událost inspirovala režiséra Jiřího Havelku k natočení filmu, pojmenovaného příznačně právě Mimořádná událost. 

    Projeli jsme kolem městyse Vladislav a zanedlouho také stejnojmenné opuštěné nádraží, které je řízeno dálkově a žádné vlaky zde nezastavují. To už vlak údolím řeky Jihlavy mířil k Třebíči, kde jsem nikdy předtím nebyl, ale mám doma dětskou knížku o vzniku tohoto města. Peronizované nádraží, reprezentované staniční budovu 16/H, se nachází na pravém břehu řeky Jihlavy právě v místech, odkud je město vyobrazeno ve výše zmíněné knížce. 

V Třebíči jsem zachytil heršpickou "Hydru" 854 009, která stála v čele vlaku, s nímž jsem se dopravil z Rapotic do Náměště nad Oslavou.

    Tato lokalita tak nabízí výhled na zdejší zámek, který však původně býval klášterem Benediktinů, na kostel svatého Martina poblíž Karlova náměstí, i na hradbu paneláků na severu města. Ve stanici jsem si pak během kratšího pobytu nemohl nevšimnout "Hydry" 854 009, která mě z Rapotic odvezla do Náměště nad Oslavou. Stejně jako ostatní "Hydry", nasazované na trati 240, byla i tato na výkony vystavována depem v Horních Heršpicích.

SLAVNÝ DOPRAVNÍ UZEL

    V 10:50 Rožmberk opustil třebíčské nádraží, čekal nás však ještě průjezd místní částí Borovina. Při stavbě trati v tomto úseku se stavitelé Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) museli vypořádat s hlubokým Libušiným údolím, kterým protéká Stařečský potok. Údolí tak překlenuje 42 metrů vysoký Borovinský most, který nechvalně proslul jako most sebevrahů. Kousek za mostem mě pak zaujal větrný mlýn, v minulosti sloužící k výrobě třísla (prášku z namleté stromové kůry). Zanedlouho vlak vyjel z města a zvlněnou krajinou Vysočiny zamířil ke Krahulovu, kde projel odlehlé nádraží, v jehož blízkosti se nachází jen zemědělský areál s několika sily a vlastním vlečkovým systémem. 

Rozlehlá staniční budova v Okříškách byla vybudována společností StEG při výstavbě trati ze Zastávky u Brna, respektive součásti Českomoravské transverzální dráhy.

    Následující stanicí, kterou rychlík obsloužil, tak byly až Okříšky. Do známého dopravního uzlu přivedla poprvé železnou dráhu již výše zmíněná ÖNWB v rámci výstavby své trati z Vídně do Kolína, respektive do Děčína. Výsledkem činnosti společnosti v této oblasti je dnešní traťový úsek z Okříšek do Jihlavy a zde odbočující trať do Znojma. Původní staniční budova z této éry je přebudována na nádražní restauraci (škoda, že jsem ji nenavštívil...), stanici pak dominuje vedle stojící, rozlehlá staniční budova se dvěma rizality, "rekonstruovaná" s pomocí brizolitu patrně v dobách socialismu. A stejně jako u většiny stanic v oblasti je nápis s názvem stanice složen z typických svítících kostek.

    Zajímavá je její ostrovní poloha, nachází se tak mezi původní tratí ÖNWB (tratí do Znojma) a tratí Rakouské společnosti státní dráhy (StEG), která Okříšky spojila se Zastávkou u Brna, kam trať přivedla StEGem odkoupená Brněnsko-rosická dráha. Tímto dobudováním (podporovaným státem v rámci výstavby Českomoravské transverzálky) vznikla roku 1886 trať z Brna do Jihlavy, dnes označovaná jako trať 240. 

Výpravčí dává návěst Odjezd, jako za starých časů...

    Z Okříšek jsme mohli odjet až po vypravení návěstí Odjezd, tedy výpravkou, a samozřejmě také po vykřižování s protijedoucím Rožmberkem. Povšiml jsem si u budovy stojící žluté Regionovy, která patrně čekala na odjezd do Moravských Budějovic a Znojma, a pak se již rychlík konečně dal do pohybu.

ÚVRAŤ NA JEDNOM NEPŘEHLEDNÉM NÁDRAŽÍ

    Rychlík stoupal údolím řeky Jihlavy, louky střídaly vykácené stráně, zasažené kůrovcovou kalamitou, a název řeky implikoval, že se blížíme do krajského města, největšího v Kraji Vysočina. Jihlava je prvním z milníků na cestě Rožmberku, na zdejším "hlavním" nádraží dochází k úvrati a také výměně vozidla nezávislé trakce za vozidlo trakce závislé, či naopak. Rožmberky přijíždějí k druhému nástupišti na sedmou kolej bokem od staniční budovy, což jsem během cesty v červnu 2022 zjistil málem pozdě. Tentokrát se však žádná dramata nechystala. Přepřah lokomotiv se zvládne za sedm minut, které jsem využil k protažení na nástupišti a zachycení lokomotivy, která se nově postavila do čela rychlíku.

    Šlo totiž o unikátní prototypovou "Princeznu" 263 001, pokřtěnou jako "Máša". Střídavá varianta lokomotiv série x6x z plzeňské Škodovky byla technologickou špičkou své řady, svou šanci však nedostala a vedle dvou prototypů vznikla pouze desetikusová série, převedená po rozdělení ČSFR na Slovensko. Lokomotivy řady 263 jako atypická vozidla v současné době již nejsou v provozu - "Máša" je v červnu 2026 nabízena k prodeji, "Dáša" v retro nátěru putovala z plzeňského depa do sbírek CHV Lužná u Rakovníka a je deponována v táborském depu.

Nádraží Jihlava město v této podobě již neexistuje. Díky Bohu.

    V 11:40 rychlík opustil Jihlavu. Tento úsek jsem již znal - zastavení na dnes radikálně rekonstruovaném, tehdy nevzhledném nádraží Jihlava město, průjezd údolím řeky Jihlavy a kouzelnými lukami s pasoucími se stády krav, elektromechanicky zabezpečená a výpravčím obsazená výhybna Spělov, typická architektura budov Českomoravské transverzální dráhy (nacházeli jsme se na úseku trati z Jihlavy do Veselí nad Lužnicí, uvedeném do provozu roku 1887), avšak oproti červnu 2022 o něco kratší cesta. Ve 12:15 jsem jsem totiž vystoupil v Horní Cerekvi a má cesta s Rožmberkem pro tento den prozatím skončila.

Staniční budova v Batelově reprezentuje typickou architekturu Českomoravské transverzální dráhy.

ANOREKTICKÉ KUŘE

    Staniční budova v Horní Cerekvi svými rozměry plně odpovídá významu dopravního uzlu, kterým se stanice stala roku 1888 po zprovoznění spojovací trati z Tábora. Právě trať 224 měla být mým dalším úkolem toho dne, nejdřív však bylo nutné se najíst. Nebudu lhát, po třech dnech ve vlacích, s minimem spánku a nadto s poměrně těžkou krosnou jsem toho začínal mít tak akorát. Dokonce jsem na chvíli zalitoval, že jsem v Rožmberku nezůstal a nevypravil se na jeho konečnou přímo, náladu jsem si tak zkusil zlepšit alespoň obědem. Měl jsem na to přesně hodinu a čtyři minuty. Dlužno dodat, že i cestu Rožmberkem jsem si zpříjemnil nějakou tou pochutinou. Protože je na této lince k dispozici ČD Minibar, neváhal jsem a zakoupil jsem si mé oblíbené Jerky, tedy sušené maso, v tomto případě krůtí.

Pohled na zadní stranu staniční budovy v Horní Cerekvi.

    Jenže jak je zvykem, ani v Horní Cerekvi není nádraží umístěno vůbec po ruce. Nachází se v jižní části obce a od zástavby je odděleno soustavou rybníků. Já se tak okolo nich vydal Březinovou ulicí na náměstí T. G. Masaryka, kde se měla nacházet restaurace s "poetickým" názvem U Suchánků. Spěchal jsem, když tu náhle z obecního rozhlasu spustil Verdiho Sbor židů. Říkám si, taková vznosná melodie, to bude nějaké veledůležité hlášení. Omyl, pouze oznamovali, že v obci proběhne výkup kožek.

Náměstí T. G. Masaryka v Horní Cerekvi. V nedaleké Třešti, na níž mě upozornilo dopravní značení na náměstí, se narodil slavný ekonom Josef Alois Schumpeter, propagátor teorie kreativní destrukce.

    Restaurace byla příjemná, vyzdobená mysliveckými trofejemi a s úslužnou obsluhou. Objednal jsem si jeden Gambrinus a z hotovek jsem si vybral smažené obalované kuře s bramborovou kaší. To se nejdříve poměrně dlouho připravovalo a já zoufale spřádal plány úprku na zastávku Hříběcí, kde bych přinejhorším mohl chytit vlak do Tábora, protože tam pojede o pár minut později (zastávka se však nachází u silnice asi jeden a půl kilometru západně od cerekevského náměstí, takže bych si reálně moc nepomohl...), a ani když mi jídlo donesli, radost jsem neměl.

    To kuře, co mi donesli, to nebylo ve strouhance obalené kuře. To byly snad jen obalené kosti. Opravdu, nebylo tam téměř žádné maso. Jídlo, nebo jeho pozůstatky, jsem snědl a asi dvacet minut před odjezdem vlaku do Tábora jsem vyhlásil úprk na nádraží, dlouhý více jak kilometr. Naštěstí jsem to stihl...

REGIONOVOU VYSOČINOU DO JIŽNÍCH ČECH

    Když jsem tedy dorazil na nádraží, čekala na mě modro-bílá Regionova 814 152, nasazená na vlaku Os 18415, který z Horní Cerekve odjížděl ve 13:19. Příliš mě tak nepotěšil jen fakt, že se poprvé za mou cestu setkám s náhradní autobusovou dopravou, naštěstí však jen na krátkém úseku mezi Chýnovem a konečnou stanicí, tedy Táborem.

    Ihned po nástupu do vlaku jsem si stáhnul okno, nemohl mi tak uniknout výpravčí, dávající návěst Odjezd mému vlaku, šednoucí obloha, ani staniční hlášení. V Horní Cerekvi se tehdy používal systém ČD Speaker, který je... Zvláštní. Jednoduše fungující systém sází na hlášení, namluvené pro konkrétní vlaky přímo výpravčími z daných provozních obvodů SŽ, čímž vlastně jen supluje živé hlášení a mnoho jiných funkcí neumožňuje. Dnes spíše mizí, i v Horní Cerekvi byl roku 2025 nahrazen systémem INISS.

    Za stanicí vlak táhlým obloukem odbočil vpravo, město objel a pokračoval k zastávce Hříběcí, kam jsem v nouzi plánoval vyrazit (třebaže bych si tím asi moc nepomohl). Zastávka se nachází v polích u železničního přejezdu, je tvořena plechovou boudou a bývalým strážním domkem typické architektury Českomoravské transverzální dráhy, a samozřejmě leží poměrně daleko od stejnojmenné části města Horní Cerekev.

    Vlak projížděl příjemnou krajinou Křemešnické vrchoviny, louky střídaly povětšinou jehličnaté lesy, na mnoha místech zasažené kůrovcovou kalamitou. Klikatící se trať míjí u Nové Bukové rybník Samson, vidět však z vlaku není a jeho přítomnost tak připomíná pouze bývalý strážní domek u přejezdu P6333, který je nazván právě U Samsona. Trať se zde kříží s lesní cestou. V minulosti patrně objekt sloužil i jako závorářské stanoviště, samozřejmostí je typická cihlová fasáda staveb ČMTD.

    Další zastávkou byla Nová Buková, umístěná taktéž u přejezdu a více jak kilometr od centra stejnojmenné obce. Zapamatoval jsem si ji díky ceduli, upozorňující vedle nadmořské výšky 668 m n. m. na místo, kudy prochází hlavní evropské rozvodí Labe - Dunaj. Všechny toky na sever od tohoto místa tak přes Labe odtékají do Severního moře, ty na jih naopak do moře Černého, kam se vlévá Dunaj.

DOBRÁ DÁLKOVINA

    Po příjezdu do stanice Dobrá Voda u Pelhřimova, kterou reprezentovala přízemní budova s jedním rizalitem z neomítnutých červených cihel, jsem si uvědomil, že výpravčího bych zde hledal marně. Provoz na trati je řízen dálkově ze stanice Pelhřimov, a to již od září 2007! První stanicí, ovládanou z Pelhřimova, pak byla již roku 2006 právě Dobrá Voda. Staré časy zde připomínalo opuštěné stavědlo, stanice bohužel působila poněkud zanedbaně, bůhvíjaká péče patrně nebyla věnována ani prostoru nástupišť. Nedaleko stanice se nachází další, tentokrát bezejmenný rybník, a ani zástavba obce Dobrá Voda tentokrát není od stanice příliš vzdálená. 

Staniční budova v Dobré Vodě u Pelhřimova. Tato stanice byla jako první na této trati již roku 2006 dálkově řízena z Pelhřimova. Snímek upraven pomocí Google Gemini

    Mě v této části cesty začal stresovat stav baterie v mobilu. Dnes již zpětně nechápu, jak jsem tuto cestu mohl absolvovat bez powerbanky. Zkrátka a dobře, čas strávený v Rožmberku bez zásuvek a přílišný spoleh na zásuvky v Regionově vedl k tomu, že jsem si baterii musel dost šetřit. Spoiler: mobil se mi vybil kolem Tábora. Zanedlouho jsme projeli zastávku s milým názvem Zajíčkov, nacházející se za obloukem, kde se trať stáčí kolem dalšího z rybníků a pokračovali zalesněnou krajinou, kde stráně kolem trati porostly jeřabiny, do zastávky Rynárec, kterou jsme taktéž projeli. Pak to již nebylo vůbec daleko do Pelhřimova.

Moderní staniční budova na pelhřimovském nádraží byla postavena v osmdesátých letech. Snímek upraven pomocí Google Gemini

    Okresní město s nejslavnějším neexistujícím krematoriem, nazývané lokálně "Pejr" a známé také jako město rekordů a kuriozit (ty sbírá zde sídlící Agentura Dobrý Den) je dnes součástí Kraje Vysočina, v původním krajském uspořádání však náleželo k Jihočeskému kraji. Já atmosféru "Pejru" bohužel neměl čas nasát, a ani z vlaku jsem toho příliš neviděl. Nádraží, jemuž vévodí staniční budova z osmdesátých let a odkud je dálkově řízen provoz na trati 224, se nachází na jižním okraji města v průmyslové zóně poměrně daleko od centra. Inu, je pak otázkou, jak hojně je využívané...

    Původní staniční budova byla zbourána v osmdesátých letech, architekturu ČMTD tak připomíná pouze jedna zeď násilně dostavěného nádražního skladu a také dochovaná vodárna. Z obvodu stanice odbočuje několik vleček. Poté, co vlak vyjel z nádraží, se táhlým obloukem stočil od města a vrátil se do příjemné krajiny Vysočiny. Projeli jsme zastávku Vlásenice a zamířili do stanice s poněkud povědomým názvem. Zastavili jsme totiž ve stanici Nová Cerekev.

I staniční budova v Nové Cerekvi reprezentuje typickou architekturu ČMTD. Přízemní budovy s jedním rizalitem byly budovány v menších stanicích.

    Kuriózní památkou v tomto městysu je od nádraží více jak 600 metrů vzdálená stavba, vybudovaná dle normálií ČMTD - jde totiž o čerpací stanici, čerpající vodu z Cerekvického potoka do vodojemu na nádraží. To se samo o sobě nachází na severním okraji městyse, reprezentuje jej přízemní budova typické architektury a nachází se zde také vlečka, s jejímž správcem jsem se náhodně seznámil v Lužickohorském rychlíku, když jsem jej jednou v sezóně 2025 doprovázel.

Křižování v Nové Cerekvi, spojené s výměnou vlakových čet.

    Proběhlo zde také křižování se žluto-zelenou Regionovou 814 123, během nějž došlo k výměně vlakových čet - vlakvedoucí prostě přestoupili do protijedoucích jednotek, což na vlacích Českých drah nebývá úplně běžné, tuto situaci znám spíše od soukromých dopravců. Já jsem na sobě začal pociťovat, že po obědě, pivu a úprku na nádraží jsem poněkud ospalý. Jakože ještě více než poněkud. Vnímal jsem tak napůl a chtělo se mi hrozně spát. 

    Vlak mezitím přejel po mostě přes silnici I/19 a zastavil v bývalé stanici Leskovice, kde došlo k omítnutí fasády přízemního domku č. p. 37 žlutou omítkou, nachází se zde také zděná sýpka. Až zpětně jsem se dozvěděl o tragédii této obce, která byla na konci války vypálena komandem SS, 25 obyvatel bylo zavražděno. Obec byla později uměle obnovena, dnes je tak tvořena z většiny téměř stejnými domy. 

JEDNA ZPACKANÁ REKONSTRUKCE

    Poté, co vlak přejel po několika kamenných viaduktech, zastavil ve stanici Pacov. Stanici, nacházející se na jihovýchodním okraji menšího města, dominovala patrová budova typické architektury ČMTD, známá například z dříve významnějších stanic Záhoří, Žichovice či Batelov - zkrátka patro, střecha s dřevěným podbitím a štítovým oknem, na boku pak nalepené stavědlo. 

Staniční budova v Pacově v době, kdy vypadala sice zanedbaně, avšak alespoň trochu původně... Bonusem jsou prověšené, patrně anténní kabely, natažené přímo z okna do okna.

    Budova, byť zanedbaná, bohužel prošla mezi říjnem 2024 a začátkem roku 2026 rekonstrukcí, při níž došlo k přestavbě střechy, ubourání dřevěného štítu, vyzdění podbití, likvidaci stavědla a nahrazení jej kovovým krytím, ale hlavně - omítnutí charakteristické fasády a jejímu natření křiklavě oranžovou barvou. Na mediální blamáž zareagoval krátce po nástupu do funkce i nový generální ředitel Správy železnic, Ing. Tomáš Tóth, který se omluvil a slíbil nápravu. Barva fasády se sice změnila, o většinu charakteristických prvků však budova i tak nenávratně přišla...

    V Pacově nastoupilo větší množství lidí, mimo jiné jistá osoba, která bude mít na další vývoj příběhu značný vliv. To jsem však v té době ještě nevěděl. Vlak projížděl údolím Pacovského potoka, projel zastávku Šimpach a mě z ospalosti vytrhl až příjezd do stanice Obrataň. Ta je samozřejmě známá halvně díky zde končící úzkorozchodné trati z Jindřichova Hradce, spadající pod JHMD. Dnes bychom z druhé strany budovy opět mohli potkat úzkorozchodné vláčky, tehdy však bylo léto 2023 a to znamená jediné - byl to necelý rok od zásadních finančních problémů společnosti JHMD, vedoucích v říjnu 2022 k zastavení provozu. Ty vyřešil až odkup unitární dráhy společností Gepard Express, SE na podzim roku 2025. 

Obrataňské nádraží se směrovou cedulí, navádějící cestující na nástupiště úzkorozchodné dráhy v době, kdy tam žádné úzkorozchodné vlaky již více jak tři čtvrtě roku nejezdily...

    Trať se za Obrataní na několika místech přimknula k silnici I/19, směrově však vedla víceméně paralelně s ní. U Poříně mě zaujalo hluboké údolí, které vlak překonal po dalším kamenném viaduktu, zapamatoval jsem si také čtyři daňky, které vlak málem srazil. Dlužno dodat, že zastávka Poříň byla při rekonstrukci mírně posunuta, moderní nástupiště se tak již nenachází u původní přízemní staniční budovy. Pak již netrvalo dlouho a vlak přijel do Chýnova.

Momentka, pořízená během přestupu na NAD v Chýnově.

JEDINÁ NÁHRADNÍ AUTOBUSOVÁ

    Svou cestu jsem plánoval tak, abych se maximálně vyhnul náhradní autobusové dopravě. Byl jsem tak rád, že v případě trati 224 šlo jen o krátký úsek mezi městečkem Chýnov a nedalekým Táborem. Na chýnovském nádraží jsem tak krátce po půl třetí přestoupil do autobusu, který mě zanedlouho vysadil před táborským nádražím. A zde jsem se dal do řeči s Májou, která nastoupila v Pacově, kde byla navštívit přátele, vedoucí na airsoftovém táboře, a stejně jako já mířila do Plzně.

    Z Tábora jsme tedy společně shodně pokračovali vlakem Sp 2090/2070, který z Tábora odjížděl v 15:07. Nasazeno bylo "Kvatro" 842 006, počasí se lehce kazilo a já, protože jsem tuto trať již znal, jsem tuto cestu věnoval povídání s Májou. Navíc se ukázalo, že její maminka tehdy pracovala také jako vlakvedoucí, jen u ČD. Dlužno dodat, že já v té době začínal v KŽC Doprava. Samozřejmě jsem povyprávěl o mé cestě kolem ČR i o mé oblíbené trati 201, kterou jsem projel hned několikrát. Avšak oproti zbytku mých cest po této trati jsem tentokrát nevystoupil v Písku. Přes Putim jsme po spojce, vybudované taktéž v rámci výstavby ČMTD pokračovali do Ražic, kde jsme byli z mně neznámého důvodu po rozjezdu znovu zastaveni výpravčím, a následně jsme už po trati 190 pokračovali do Strakonic, tedy na konečnou vlaku. Tehdy jsem netušil, že na konci srpna tohoto roku se právě s Máji partou podívám do této oblasti znovu díky vodácké výpravě na Otavu. 

    Ve Strakonicích jsme vystoupili v 16:34. Mě zaujal motorový vůz 841 268 v rozpracovaném nátěru IDPK, nasazený na lince do Volar. GW Train Regio se s těmito motoráky v létě 2023 chystal na jejich nasazení na linkách P11 a P23 z Horažďovic předměstí do Klatov, respektive z Klatov do Domažlic, kde měla společnost převzít provoz od Českých drah v prosinci 2023. Vyčkali jsme do 16:53, kdy do Strakonic dorazil vlak R 664 Rožmberk, kterým jsme plánovali vyrazit na jeho konečnou do Plzně. Pro pořádek dlužno dodat, že na mé cestě šlo o vlak s pořadovým číslem 28. A ano, vrátil jsem se do Rožmberku, jehož trasu jsem opustil v Horní Cerekvi. Trasou myslím trasu linky, stejný spoj se mi opravdu chytit nepodařilo. Zajížďkou přes Tábor a Písek jsem se vyhnul Jindřichovu Hradci, Veselí nad Lužnicí a Českým Budějovicím.

Zachycen s krosnou a pojízdným otvírákem na pivo - stolky v motorových vozech 841.2 společnosti GW Train Regio jsou jimi na požadavek Plzeňského kraje skutečně vybaveny. A nejsou rozhodně jediné... A dokonce i karimatka zespodu krosny své využití během cesty najde.

    Vzal jsem zavděk mému jinak nepříliš oblíbenému vozu Bbdgmee236, nadto jeho podivné velkoprostorovo-kupé části, kde byla tam alespoň ta zásuvka (v "Kvatru" ty letité také nefungují...). Já si tak mohl konečně dobít mobil. Po příjezdu do Plzně v 17:57 jsem si musel vyfotit červeno-krémového "Plecháče" 242 214, který se postavil do čela našeho vlaku, a potom byl jen čas jít se ubytovat.

"Plecháč" 242 214 zastavil na deváté koleji plzeňského nádraží. To se vyznačuje kusou kolejí.

SPOJENÍ DVOU MÝCH ZÁLIB

    V Plzni bylo krásně, třebaže nás během cesty Rožmberkem chytila průtrž mračen. Protože jsme se chtěli projít, na Sady Pětatřicátníků jsme z nádraží vyrazili pěšky. Při pohledu na synagogu jsem si řekl, že jsem doma. Kdo čte můj blog déle a poctivě totiž ví, že se již od roku 2021 každý rok v září účastním Modelu amerického kongresu, který se koná právě v Plzni. Tato akce má v mém srdci zvláštní místo a proto beru Plzeň jako další z mých domovů :)

Pohled na plzeňskou Velkou synagogu ze zastávky Sady Pětatřicátníků je jedním z mých nejoblíbenějších plzeňských zastavení. Škoda jen toho reklamního smogu.

    S Modelem souviselo i mé ubytování. Tramvají jsem se ze Sadů přesunul na příští zastávku, Pod Záhorskem, která se nachází u kolejí Bolevecká. Já si dohodl ubytování na koleji plzeňské Lékařské fakulty UK, kde jsou ubytováni právě i účastníci a organizátoři mého oblíbeného projektu (já se od roku 2024 již také řadím mezi organizátory). 

    Ubytování bylo spojeno se dvěma dobrými zprávami - cena ubytování klesla z 500 Kč na 150 Kč poté, co se ukázalo, že jsem student (kolejní paní si v peněžence všimla mého ISICu), a také jsem dostal ten samý pokoj, na kterém jsem byl ubytován, když jsem se Modelu účastnil poprvé - tehdy se jmenoval ještě Český model amerického kongresu se zkratkou ČMAK (dnes nosí zkratku AmKon). Šlo o pokoj v prvním patře.

   

    S Májou jsme se dohodli, že ještě nepojede domů do Blovic a že si zajdeme na pivo do mého oblíbeného podniku, studentského klubu Pivoňka v Riegrově ulici. Večer se však protáhl, my vyrazili ještě na jídlo do stylové americké restaurace ACW Saloon v ulici Kollárově (o jejíž existenci jsem po dvou letech simulace amerického kongresu z nějakého důvodu neměl tušení, od té doby tam však chodím), tam se však ukázalo, že Máje ujel poslední vlak...

    To se však dalo rychle vyřešit. Ze dvou postelí na mém pokoji byla zabrána pouze jedna, takže jsme se dohodli, že přespí u mě. Byl tu ale jeden háček, nebyla ubytovaná. Protože jsem však poznal přísnost kolejních paní na oficiálně neubytované (zlaté karlovkovské koleje a vstup na ISIC v Praze...), a protože jsem si dobře pamatoval na mé akrobatické kreace z mého prvního ČMAKu 2021 poté, co jsem se chtěl dostat dovnitř a zapomněl občanku (nebo tak nějak, už nevím přesně), poradil jsem jí a Mája prostě po hromosvodu vylezla na stříšku, kryjící přízemní vchod do jedné z chodeb. Odtud přelezla na balkónek, který se nacházel hned u dveří od mého pokoje. Kdybyste to někdo plánoval vyzkoušet, ode mě to nemáte :)

UJETÁ VZDÁLENOST - 361 KM ; ČAS VE VLAKU - 7 HODIN (přesně); PIV - 5 (asi)

    Děkuji za pozornost. Budu rád, když se se mnou o případné připomínky, nápady, nebo zážitky z cest podělíte dole v komentářích.