JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Říjnové loučení (10)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    Ačkoli jsem na začátku října nastoupil do školy, chtěl jsem i víkendy v posledním měsíci sezóny trávit mou oblíbenou prací. Kromě návštěvy Mšena, kterou jsem popsal v minulém díle mi byly přiděleny ještě další tři směny včetně mé nejoblíbenější, nad níž se však vznášelo jisté "ale"...

Náladová fotka z Čakovic je bohužel podmíněna rozbřeskem až po půl osmé, což značí jediné - zima se blíží...

    14. října jsem dorazil do Čakovic na půl osmou, měl jsem totiž opět vyrazit do své domoviny jako doprovod Rakovnického rychlíku. Oproti zvyku z léta jsem se na vlečku vydal ještě za šera, inu podzim se již hlásil o slovo. Byť byla sobota, do Týnce se nevydal Posázavský motoráček - dle požadavku objednavatele skončil jeho provoz již na začátku října. Na vlečce se k odjezdu připravovala souprava zvláštního vlaku, směřující na vlečku depa Kačerov a složená ze dvou osmsetdesítek a "bafíku". O jejich obsluhu se postarali kolegové Aleš a Andy, známý jako železniční youtuber. Zároveň mou pozornost upoutala odstavená "Kasička" 809 232 alias "Hevlínka", kterou KŽC odkoupilo a do opravy je ponechána v korporátním nátěru designu Najbrt 1. 

Motorový vůz M152.0060 získal vzhledem k častému nasazování na Kamenickém motoráčku přezdívku "Šenovka". 

Park vozidel společnosti KŽC Doprava rozšířila na podzim roku 2020 tato "Kasička" 809 232 z depa Veselí nad Moravou.

    Do Kralovic jsem se měl vydat se strojvedoucím Martinem, který vlastní nakladatelství Krokodýl a píše skvělé publikace o železnici, z nichž několik jich mám doma. Ten u KŽC za sezónu 2023 odjel celé dva výkony, v případě prvního se jednalo o Rakovnický rychlík v neděli 30. dubna. Ano, to byl spoj, na němž jsem absolvoval svůj úplně první zácvik. Měli jsme na sebe zkrátka štěstí. Stejně jako v dubnu a při mém zářijovém Rakovnickém rychlíku se měla do čela vlaku postavit opět záložní "Bangle" 740 692. Nebyla to však jediná změna toho dne. 

    V tabelárním jízdním řádu byl rychlík označen jako R 101270, který z hlavního nádraží odjížděl již v 9:03. Důvod byl prostý - vlivem prací na hlavní berounské trati (171) jel Rakovnický rychlík dva říjnové víkendy odklonem po trati 173. Ta spojuje Smíchov s Berounem přes Rudnou u Prahy a i přes nutnost použití nezávislé trakce (což nám nevadí) tak vzniká velmi praktické záložní spojení v případě mimořádností na hlavní trati. Nevýhodou však bylo, že jsem si vzhledem k dřívějšímu odjezdu nestihl na hlavním nádraží dojít pro kávu. No nevadí, to se napraví.

    Na Smíchově jsem ve vlaku přivítal kamaráda z Roztok a pak jsme již mohli vyrazit po odklonové trase. Po příjezdu do Berouna jsme zastavili u čtvrtého nástupiště a já pochopitelně pomohl při objíždění - soupravu jsem rozvěsil a vyčkával, až Martin dokončí objíždění, abych mohl soupravu opět svěsit a provést zkoušku brzdy. 

BEROUNSKÉ SETKÁNÍ

    Během objíždění za mnou přišla mladá slečna, která se mě ptala, zdali jsem vlakvedoucí a jestli dělám tuto práci brigádně. Zaujalo mě již to, že mě oslovila jako vlakvedoucího (většinová společnost nás bere za průvodčí) a dal jsem se s ní do řeči. Vyprávěla mi, že by chtěla brigádně začít jezdit u ČD, ale že neví, zdali se vyplatí projít tím kurzem a podobně a já celou dobu pátral v paměti, kdo by to mohl být - byla mi totiž povědomá. Když se mě zeptala na mou účast na Pražském studentském summitu, představil jsem se jménem s tím, že jsme se patrně viděli tam. Ukázalo se však, že jsme se seznámili těsně před březnovým zahájením této akce v tramvaji, kde ji upoutala má placka, vyrobená naším společným známým. Já ji však v tu chvíli nepoznal :)

    Cestou do Rakovníka jsme čekáním v Nižboru nabrali zpoždění. To se pak navýšilo i v Roztokách, kde mi byla urychleně předána káva v termohrnku, připravena rodiči (povolání syn...). Urychlení však nebylo nutné, k odjezdu jsme se ještě nějakou dobu neměli a do Rakovníka jsme dorazili s přibližně desetiminutovým zpožděním. 

Lašovické + (zastavení z dopravních důvodů). 

    Po převzetí soupravy hlavních klíčů jsme mohli vyrazit do Kralovic. Tam se chystala také parta mladých lidí, kteří se se mnou dali do řeči s tím, že plánují projít zaniklý úsek trati 162 v dlouhodobé výluce a že se zabývají také organizací dětských táborů. V rámci dopravy dětí na jeden z táborů totiž využili možnost posílení Lužickohorského rychlíku, za což chválili našeho pana majitele Augustu. Poprosili mě proto, abych je vyfotil, jak si užívají jízdu a fotku panu Augustovi následně poslal spolu s pozdravem :)

Dva pohledy na spokojenou partu fanoušků KŽC. Fotografie byly odeslány panu řediteli :)

PODZIMNÍ PLÍSKANICE

    Po příjezdu do Kralovic jsme klasicky objeli soupravu a po odstavení nastal čas vyrazit na oběd. Toho dne bylo takové to podzimní, chladnější, ale stále slunečné počasí. Kralovice však obklopily temné mraky, temnější ještě více, když na ně od jihu posvítilo slunce. Sotva jsem se usadil u stolu v restauraci Bílý Beránek, spustila se průtrž mračen. Když jsem však dojedl, bylo zpátky typické podzimní počasí. 

Martin během objíždění vjel s "Banglí" na železniční přejezd, který jsem předtím já ručně uzavřel.

Kralovické objíždění podruhé. 

    Protože jsem měl tentokrát více času než obvykle, vydal jsem se na procházku po okolí. Natrefil jsem na zaparkovanou Tatru Beta, malý užitkový vůz, sloužící jako typický příklad devadesátkových snah o nastartování konkurenceschopného automobilového průmyslu v ČR. Vůz vznikl zbastlením dílů z několika aut a vzdor logu Tatry byl vymyšlen v plzeňské Škodovce a uvnitř se skrýval motor Hyundai.

Tatra Beta, produkt skomírajícího devadesátkového automobilového průmyslu v ČR. 

Smráká se nad Kralovicemi...

    Když jsem se po vypití kávy v cukrárně U Pešků vracel zpět na nádraží nákladiště se zastávkou, spustil se opět déšť. Jak jsem již zmínil výše, měl jsem více času než obvykle, odjížděli jsme totiž jako vlak R 201271 až v 15:44. Tím se křižování s vlakem Os 7717 přeneslo do Lašovic, v Roztokách totiž tehdy vlivem opravy stanice nebylo možné křižovat. Nikam jsme nespěchali, Martin si v několika zastávkách "cvakl" soupravu, neodradil jej ani déšť. Já se dal do řeči s lidmi, jedoucími do Nižbora. Ukázalo se, že mají chatu v Roztokách a máme i společné známé. V Roztokách pak nastoupili moji rodiče a bratr, které jsem dovezl také do Nižbora, kam vyrazili na večeři. Od mamky jsem dostal čerstvě upečený tvarohový koláček, což mě velmi potěšilo. Inu, hezky se o mě starají :)

Martin nespěchá a soupravu si v zastávce rád vyfotí, aby fotografii následně použil v některé ze svých knih. Činil tak v Čisté...

...i v Lubné.

    Po objetí v Berouně jsme opět vyrazili po "Rudénce" zpět do Prahy. Cesta byla taková smutná, silně pršelo, sešeřilo se, žádná letní idylka. Tyto chvíle jsem si tak zpříjemnil alespoň diskusí s veselou partou cestujících, z nichž nejhlasitější byl jistý pan konstruktér od Siemensu. Téma diskuse tak bylo jasné. Po příjezdu do Prahy byla již tma. Souhlas k odjezdu jsem dával baterkou, horší však byl následný odvoz soupravy do Čakovic a odstavení na vlečce. Za tmy se to opravdu nedělá snadno...

ZÁSILKA PRO PANA KAPITÁNA

    V neděli 15. října mě čekal můj nejoblíbenější výkon, Lužickohorský rychlík. Na Vršovice jsem dorazil o něco dříve a zanedlouho mi přišla SMS od kolegy Fandy. Převlékl jsem se tedy do pracovní blůzy, jelikož mě požádal, abych po příjezdu soupravového vlaku rozvěsil soupravy rychlíků, což je tradičně úkolem vlakvedoucího od Kokoříňáku. Ale co bych pro něj neudělal... Na sever jsem se měl vydat se strojvedoucím Pavlem, s nímž jsem se již znal z léta. Společnost mi však vedle hospodského Petra měl dělat i můj kamarád, správkař Petr. Opět hodně Petrů a k tomu jeden Pavel... Pan prezident by měl radost :)

    Po krátkém zmatkování se služebním mobilem, do kterého se Pavel nebyl schopen dostat a s vypisováním brzděnky, která měla být a nebyla vypsaná, jsme objeli soupravu, provedli zkoušku brzdy a mohli vyrazit na sever. Po ránu sice svítilo slunce, jinak však bylo poměrně chladno, a to nejen venku, ale i uvnitř v soupravě. 

    Ve Všetatech jsme do služebního/hospodského oddílu naložili kočárek, což je zcela běžná záležitost, k níž je tato část vlaku přímo určena. O něco méně běžné však je, že se začne samovolně pohybovat. Tentokrát byl proto raději vedle vlastní brzdy zajištěn i sudem s pivem, který čekal na naražení v naší vlakové hospodě. Tomu říkám výchova, ještě že to dítě u toho nebylo... Se služebním oddílem, disponujícím přístupem širokými dveřmi byla toho dne obecně legrace. Petr a Petr se smáli, že v České Lípě prý "něco uvidím". Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, práce a lidí bylo poměrně dost, pak jsme ale do Lípy dorazili a já se lehce zhrozil. 

Kdo si na dráze neumí poradit, jako by nebyl...

Přeprava modelového kolejiště připomněla dnes již bohužel nefunkční přepravy vozových zásilek.

    U nástupiště čekala parta lidí s obrovským předmětem o rozměrech cca 3 x 1,7 x 0,7 metru, překrytým fólií, využívanou na ochranu nábytku při malování pokojů. Tento předmět byl s trochou úsilí naložen do služebního/hospodského oddílu a následně měl být přepraven do Prahy se zajížďkou do Šluknovského výběžku. Ukázalo se, že jde o modelové kolejiště, jehož přepravu si objednal pan kapitán paroplavby (Modří už vědí...).

VLAKVEDOUCÍ BEZ VLAKU

    Jinak cesta probíhala obvyklým způsobem. V Rybništi jsem se rozhodl zachytit příjezd vlaku z Rumburka, na nějž vždy Lužickohorský rychlík několik minut čekal, aby se s ním vykřižoval. Překvapila mě rakovnická Regionova 814 158 alias "Policajtka", která je patrně tou na sever zapůjčenou jednotkou, o níž jsem si přečetl v Dráze 1/2024. A pak už by následoval nejzajímavější a můj nejoblíbenější úsek cesty, kdyby...

Potkávačka s rakovnickou "policajtkou", tedy Regionovou 814 158 v Rybništi.

    Kdyby nebyl Lužickohorský rychlík vlivem výluky ukončen v Krásné Lípě. Já tak přišel o mikulášovické pomocné stavědlo i krátkodobé řízení provozu v dopravně D3 Panský, dostal jsem však na starosti doprovod náhradní autobusové dopravy. Ano, stal jsem se vlakvedoucím bez vlaku. Po příjezdu do Krásné Lípy byla souprava odstavena na jedné ze zadních kolejí. Protože Lužickohorským rychlíkem vyrazil také jeden kolega strojvedoucí, o sunutí se s Pavlem postaral on a já tak nemusel zdržovat odjezd NAD.

Odstavování soupravy v Krásné Lípě.

Posádka vlaku po odstavení soupravy mohla vyrazit na oběd do Rumburka.

    O zajištění náhradní dopravy se postarala společnost JAMI BUS, sídlící v pražských Kbelích jen necelé tři kilometry vzdušnou čarou od naší čakovické vlečky. Já s bílými autobusy společnosti měl již v minulosti tu čest, jedná se totiž o jedinou společnost, provozující celoroční autobusovou dopravu mezi Prahou a Pecí pod Sněžkou. A jak známo, Krkonoše mám velmi rád a často tam jezdím.

Stal se ze mě vlakvedoucí bez vlaku, který si do Mikulášovic musel udělat výlet autobusem. Ale jak pěkným...

    Soupravu Lužickohorského rychlíku tak pro tři cestující nahradil Mercedes-Benz Tourismo 17 RHD SPZ 7AI 8987, za jehož volantem seděl pohodář Jirka, pracující u společnosti také jako dispečer. V nácestných zastávkách NAD, které jsme ještě "dozdobovali" výlukovým jízdním řádem přivazovaným mašličkou ke kandelábru, nikdo další nenastoupil. Já si tak alespoň svůj oblíbený kraj mohl prohlédnout i z jiného pohledu, než z vlaku. Po příjezdu na mikulášovické dolní, které, jak již víte, se v Mikulkách vůbec nenachází, jsme se vrátili zpět do středu města. Na parkovišti jsme odstavili autobus a vyrazili na oběd do restaurace U Vladařů. 

Náš autobus v Mikulášovicích po boku NAD ČD, kterou zajišťoval SOR CN12 SPZ 2TF 5808, náležící společnosti MENCL GROUP. Řidič právě čerpal povinný odpočinek. Doslova. 

Nový pohled na známou železniční stanici.

    Po obědě jsme autobusem opět dojeli na dolní nádraží, kde jsem se skočil rozloučit s výpravčí s tím, že se potkáme v příští sezóně a vyčkával na příchod cestujících. Přišel jen jeden, přičemž neměl jízdenku. Já mu tedy, sedící na sedačce luxusního zájezdového autobusu, vyjel z POPky jízdenku. Vskutku nezvyklý obraz. Po příjezdu do Krásné Lípy jsem si převzal soupravu, nasunutou zpět k nástupišti a zároveň se znovu setkal s partou, která během pauzy vyrazila na oběd vlakem do Rumburka. 

Během cesty zpět jsem náš autobus zachytil v zastávce Staré Křečany, Brtníky, nám., nacházející se v blízkosti domova pro osoby se zdravotním postižením.

Vlakvedoucí získal svůj vlak zpět :)

    Protože byla souprava přibližně tři hodiny odstavena a venku nebylo úplně nejtepleji, došlo ke znatelnému ochlazení interiéru. Požádal jsem proto Pavla, aby zapojil topný kabel, jelikož to jako vlakvedoucí neumím a upřímně po tom ani netoužím, myslím, že dokonce ani dělat nesmím. Po odjezdu z Krásné Lípy následovaly lehké zmatky, jelikož Pavel sice kabel zapojil, na lokomotivě však nezapnul topný alternátor. Na všem jsme se však zanedlouho dohodli a po zbytek cesty krásně topili. Já během své kariéry vlakvedoucího zapínal topení úplně poprvé (mimo zácviku), inu jezdil jsem hlavně od května a pak hlavně v létě. 

    Jinak jsme pokračovali do Prahy bez komplikací. Už v Praze nastoupil pan kapitán, který si přišel vyzvednout své modelové kolejiště. Zjistil však, že je příliš velké a nedá jej do auta, kterým přijel... 

PRAŽÁKEM TO ZAČALO, PRAŽÁKEM TO KONČÍ...

    Poté, co jsem se 28. října jel jako cestující rozloučit s Rakovnickým rychlíkem zajíždějícím do Kralovic, jsem 29. října, tedy poslední den letní sezóny roku 2023, měl odjet svůj poslední výkon. Vrátil jsem se tam, kde jsem začínal, tedy na Pražský motoráček. Ten jako jediný spoj KŽC toho dne nekončil, jezdí totiž každý víkend celoročně s výjimkou vánočních svátků. Nemusel jsem tak alespoň řešit vypouštění vody z nádrží na WC, nutné před zimním odstavením. 

    Ježdění v říjnu bylo již poněkud smutné. Venku nebylo tak krásné počasí, cestující sice jezdili, ale to kouzlo tomu zkrátka chybělo. Na posledním Pražáku se nám se strojvedoucím Kubou navíc děly všemožné lapálie. Začalo to, když jsme vyrazili poprvé z hlavního nádraží na Zličín. Ve vlaku Os 7750 jeli asi tři cestující, z nichž první jsem kontroloval podivně vypadající ženštinu. Neměla lístek, proto jsem si již v POPce připravoval devadesátiminutovou jízdenku za 40 Kč (důvod za chvíli vysvětlím), a ona zmateným hlasem pravila: "Já nemám peníze a myslela jsem, že to je vlak bez průvodčího." Asi bych byl zlý, ale lekl jsem se černých konců jejích prstů, kyselého zápachu odkazujícího na užívání drog a také propisky, kterou si chaoticky cosi podtrhávala v kapesní Bibli. Řekl jsem jí, že ji výjimečně nechám jet zadarmo. Nechtěl jsem riskovat, že mě pobodá nebo něco podobného, to bych raději zaplatil pokutu revizorovi. To však nebylo vše. 

    Do oddílu jsem raději moc nechodil, prohlédnout si ji skočil i Kuba a můj dojem jen potvrdil. Začali jsme se bát. Cestou na stanoviště jsem navíc objevil u dveří od služebního oddílu červený útržek látky. Dělal jsem si legraci, že je to kus praporku, Kuba však na Zličíně zjistil, co to je. Poté, co na nás zvenku paní smažková zakřičela, že moc děkuje, šel Kuba prohlédnout oddíl znovu. Vrátil se zděšený, jelikož objevil kousky oblečení, které ze sebe paní smažková ztrhala. Jeden z nich byl i onen "praporek". V rukavicích jsem tak oddíl uklidil a modlil se, že se tento incident již nebude opakovat.

    Mou poslední směnu však komplikovala také čím dál větší destrukce společného nádraží. Z toho na konci října již zbylo pouze zličínské zhlaví spolu se spojovací kolejí na smíchovské nádraží. Proto také ta devadesátiminutová jízdenka. Že je něco jinak, šlo poznat již podle vjezdu vlaku na smíchovské nádraží. Pro vlaky, směřující na Pražský Semmering vzniklo u osmé koleje provizorní nástupiště 3, vybudované z panelů a přístupné po svažité ploše, vzniklé rozkopáním části stávajícího třetího nástupiště. 

Provizorní nástupiště 3, kolej osmá aneb Nová realita smíchovského nádraží.

    Po výstupu a nástupu cestujících jsme vyrazili na berounské zhlaví, kde jsme na výtažné koleji mezi MeetFactory a Musoleem - obojí je spojeno s díly Davida Černého - přešli na druhé stanoviště a po rozsvícení návěsti Posun dovolen projeli po spojce na společné nádraží. Před bývalým výhybkářským stanovištěm, dnes dopravní kanceláří jsme opět přešli na druhé stanoviště a poté, co nám výpravčí ručně postavil vlakovou cestu, na skupinovém návěstidle LZ rozsvítil volno a výpravkou dal návěst Odjezd, jsme mohli pokračovat nahoru. Ze společného nádraží se tak de facto stala úvraťová dopravna - všechny tři koleje jsou totiž zakončeny neproměnným návěstidlem, dávajícím návěst Stůj, které následuje modrý kosočtverec, tedy Posun zakázán a šturcem lehké stavby. 

Výtažná kolej mezi díly Davida Černého a s výhledem na "Bardotku" Retroloku - strojvedoucím snadno a rychle (i když jste pilot...). 

Úvraťové společné nádraží. Povšimněte si výpravčího, stavějícího vlakovou cestu. 

Křižování na úvraťovém nádraží. Povšimněte si násilně ukončených kolejí i prostoru za nimi...

    Vedle obligátního "přetlačování se" s Cyklohráčkem mi v paměti z této nepříliš užité šichty utkvěly v paměti ještě dva momenty. Při třetím obratu se porouchalo skupinové návěstidlo LZ, a jelikož nešlo přestavit na návěst Volno, odjížděli jsme na ručně sepsaný rozkaz. A myslím, že to bylo již při posledním obratu, nastoupil na Cibulce herec Matěj Hádek s manželkou a malým dítětem, přičemž mi pomáhal s nakládáním kočárku do služebního oddílu "Kredence", což není vůbec jednoduchý proces. Dojel s námi až na Smíchov. Po příjezdu do Čakovic jsem se rozhodl oslavit, či spíše zapít konec sezóny, zkrátka pivo jako vždy po Pražáku. Přidal se ke mně výpravčí Vojta, jemuž právě skončila šichta a pivo si s námi U Fausta dala i bývalá paní přednostová z Čakovic. Na hlavní nádraží jsem se i tentokrát nechal dovézt Kokořínským rychlíkem, který doprovázela kolegyně Saša. Byla to fajn sezóna. Jsem rád, že jsem do toho šel!

ŠKOLENÍ NA KONEC

    Aby se nám nestýskalo zas až tak moc, naplánoval pan ředitel Augusta na 9. a 10. listopadu školení pro strojvedoucí i vlakvedoucí. Já si zvolil páteční termín a ráno se s kolegy Fandou, Denisem a Rafaelem vydal "panťákem" do Lysé nad Labem, kde si nás na nádraží vyzvedl pan Augusta firemní Karosou a my byli dopraveni na místo školení. V rámci přednášek panů Augusty a Hrušky padlo několik perliček, o které bych se níže rád podělil.

Ing. Autor Prezentace, nová paní Columbová.

Výpravčí, pozor na poruchu výpravky!

Stanice Aš a stanice Eš... Ať žije kreativita :)

Smutná pohádka o traťovém dispečerovi, co svým "Hmm." způsobil nehodu.

Sice ne na NAD, ale naší Karosy jsem se nakonec dočkal... Karosa C934E.1351 SPZ AKA 02-25 v Lysé nad Labem před odjezdem ze školení.

    A tak po deseti dílech má série Jak jsem se stal vlakvedoucím prozatím končí. Popisuje mou cestu k práci, kterou považuji za splněný sen. Doufám, že jste si čtení všech dílů užili a pokud jste je ještě nečetli, najdete je zde. Myslím však, že u deseti částí nezůstane. Už od ledna vím, že pokud se nepřihodí nic neobvyklého, na Velký pátek a velikonoční neděli mě budete moci poprvé potkat zpátky v akci :)