NAJBRT a laky strojů ČD (1 - Elektrické lokomotivy)

V listopadu uplynulo již 12 let od doby, kdy ČD začaly, poprvé ve své historii, zavádět korporátní design. Ten byl vytvořen grafickým studiem Najbrt. Jméno majitele studia Aleše Najbrta se tak stalo synonymem pro tuto malou revoluci, ale také trnem v oku některým konzervativním šotoušům. Plno fanoušků železnice velmi těžce neslo narůstající počet strojů v novém stylu, zejména pokud šlo o kousek s lakem nějakým způsobem zajímavým. Dodnes jsou mezi šotouši vynášeny do nebe "Orchestriony" a "Hydry" v červeno-krémovém designu, "Peršingy" v zeleno-žlutém zbarvení, běžném za totality, nebo trutnovské "Brejlovce". Je ovšem tento korporátní styl skutečně tak špatný?

Nemyslím si. České dráhy se v době jeho zavedení stále potýkaly se stíny minulosti. Ačkoli k zavedení korporátního designu došlo skoro 20 let po sametové revoluci, ještě v devadesátých letech a počátkem 21. století nebyly ČD schopné odstranit image "dopravy pro chudinu". Monopolní postavení na trhu bez konkurence (pokud nepočítáme lokálkové vlaštovky jako Viamont Regio, později GW Train Regio nebo Železnice Desná, většinou s podobnou technikou jako tehdejší ČD) vedlo k nezájmu cokoli zlepšovat. Probíhaly sice diskuse o koupi nových vysokorychlostních jednotek Pendolino, ovšem na koridorových tratích bylo stále možné potkat východoněmecké vozy Y a na lokálkách jezdily prakticky výhradně "Orchestriony", které sice občas střídaly barevné kombinace červené a žluté/krémové, ovšem uvnitř se musel cestující stále spokojit s "půlzádovými" koženkovými lavicemi z počátku 70. let. Zavedení Najbrtu tak vidím jako jeden z prvních kroků, který musel národní dopravce udělat ke zlepšení své image. Jednalo se o jasný krok, že se ČD stávají moderní společností, která dbá na svou identitu-její součástí musí být i jednotný nátěr strojů, podle něhož jsou jasně rozpoznatelné. 

Kritika se snáší také na fakt, že design je postaven na dominanci modré barvy. Myslím, že je to logický krok. Národní dopravce v současné době vypravuje spoje do Německa, Rakouska, Maďarska, Polska a na Slovensko. Modré vlaky jsou jasně rozpoznatelné a nepletou se se stroji "červených" DB nebo ÖBB, ZSSK a jejich korporátní styl Blonski sází také na červenou. A na argumenty, že není vlak dobře vidět za šera, protože design není tvořen výraznými barvami, opáčím následující: Vlak má přeci poziční světla a houkačku a lidé mají mozek. Tento argument je na inteligenční úrovni úředníků z FMD, kteří v 80. letech přišli s nařízením natírat vlaky "výstražným pruhem", který poté totálně rozbíjel jejich design. 

Nebudu však jen chválit. Nyní bych rád rozebral mé pochybnosti spojené s korporátním designem Najbrt. Aby byl popisovaný problém jasnější, použiji jako příklad několik různých lokomotiv/jednotek/vozů, nastíním příběh jejich starého laku a vyjádřím svůj názor na vzhled stroje po aplikaci designu Najbrt. U některých strojů totiž nebyl příliš brán v potaz jejich design a tak jeho kombinace s Najbrtem nedopadla příliš povedeně. 

Elektrické lokomotivy (ELOK)

"Krysa" (150.2, 151): Začnu u lokomotivy s velmi výrazným designem, které ovšem aplikace korporátního nátěru příliš neprospěla. "Krysy" jsou charakteristické zkosenými skly, přimhouřenými světly a celkovou mohutností, jejich vzhled je velmi kladně hodnocen i mezi zahraničními odborníky. Lokomotivy E499.2, vyráběné od roku 1978, samozřejmě neunikly jednotnému barevnému řešení strojů ČSD a jako stejnosměrné stroje získaly tu nejméně atraktivní variantu-byly "oblečeny" do nevábné vagonové zeleně, přičemž od světel nahoru pokračoval nátěr krémový. Nebylo to kupodivu tak tragické, ačkoli bylo barevné schéma doplňováno o různé výstražné pruhy. V roce 1988 přišlo nové nařízení, podle nějž například stroje E499.2018 nebo E499.2016 získaly celozelený (barva však byla světlejší) nátěr s 600 mm širokým, sytě žlutým pruhem. Toto řešení naštěstí nevydrželo příliš dlouho a po sametové revoluci dostaly lokomotivy 150 původní barevné řešení, avšak již s modifikovanými barvami.

Tzv. banán byl nejzdařilejší barevnou kombinací pro "Krysy". Krémová barva dokonale ladila s hráškovou zelení, která sahala opět nad poziční světla. Kombinace navíc nebyla tak agresivní jako v 70. a 80. letech. K atraktivnímu designu ladily také reklamní nátěry, propagující ČEZ, Poštovní spořitelnu nebo EC/IC Českých drah. Lokomotiva 151 006, označená jako E499.2006, dodnes nosí velmi zdařilou reklamu na Dopravní fakultu Jana Pernera v Pardubicích. Lokomotiva E499.2023, poslední rekonstrukce na řadu 151 (vznikla po nehodě ve Studénce v roce 2008), nese retro nátěr. Tím je právě první verze barevného schématu, ovšem doplněná o oranžový výstražný pruh a naopak ochuzená o logo ČD. S jeho umístěním se však dosti laborovalo.                                                                                                                                                                 

V době vzniku 151 023 se již rozjelo "převlékání Krys" do Najbrtu. Nebyla to však úplně špatná zpráva, jelikož se zatím jednalo o verzi Najbrt 1, známou jako "lichoběžníky". Měnila se barva rámu, původně totiž byl bílý, což nepůsobilo příliš harmonicky, naštěstí došlo k nahrazení tmavě šedou. Samotné lichoběžníky pasovaly ke tvaru lokomotivy. V provozu se pak měnila velikost loga ČD a také panel kolem světel se dočkal změny barvy-z bílé na modrou.                                Lokomotivám bohužel příliš neprospěla radikální změna Najbrtu. Přechod na verzi Najbrt 2 znamenal konec lichoběžníků a zavedení nové kombinace pruhů-podobně jako na vagónech. Rám dostal tmavě modrou barvu, na úrovni světel se nově táhl bílý pruh, bílé byly i rámy předních skel, a část od světel nahoru dostala

světle modrou barvu. Loga ČD byla vyvedena také bíle. V této kombinaci lze lokomotivy 150.2 a 151 potkat dosud. Vždy, když je fotím, si pokládám otázku, zda se mi to líbí, či ne. Vadí mi ona "pruhovitost", která designu těchto lokomotiv uškodila již na konci 80. let. Také zásadně nesouhlasím s nahrazením  originálních červených tabulek s číslem stroje prostým černým nápisem, vzhledu lokomotivy to velmi škodí. 

Finální verdikt? "Pruhovitost" Najbrtu 2 se opravdu příliš nehodí k těmto lokomotivám. Na druhou stranu, její design je natolik nadčasový a zajímavý, že mu možná ani nepříliš citlivě zvolené schéma nedovede příliš ublížit. 

Aktuální varianta nátěru, bez tabulek, lokomotiva 151 007.

"Peršing" (162, 163): Výroba stejnosměrných lokomotiv E499.3 započala roku 1984, přičemž byly vybaveny moderní tyristorovou pulzní regulací výkonu. Jejich vnější vzhled však oproti starším "Krysám" postrádal nějaký charakteristický rys. Kromě toho, že stejnou skříň jako "Peršing" získaly další čtyři řady elektrických lokomotiv, se podle mě jedná o obyčejnou "krabici" bez nápadu, nadto s vysokým aerodynamickým odporem. Do provozu pak stejnosměrné "Peršingy" vyjely, stejně jako jejich předchůdkyně, v neatraktivní tmavě zelené, která musela být doplněna 600 mm širokým výstražným pruhem. Ten byl pochopitelně tvořen sytě žlutou signální barvou, nehodící se k celkové barvě skříně. V této kombinaci, která nebyla vůbec přizpůsobena designu lokomotivy, ale pouze plnila předpisy FMD, vydržely některé "Peršingy" dodnes. Dva stroje (163 030 a 163 093) se zbavily neatraktivního laku tím, že se změnily na pojízdnou reklamu na firmu ČEZ. 

Když byl na jaře roku 2009 na Hlavním nádraží představen korporátní design Najbrt, stála během akce modelem právě lokomotiva 163 257. S lichoběžníky a bílým čelem, které doplňovala červená tabulka a obligátní logo ČD, působila lokomotiva s "krabicoidní" skříní konečně atraktivně a moderně. Když se korporátní nátěr změnil z verze 1 na verzi 2 s podélným bílým pruhem na úrovni světel, designu lokomotivy to neuškodilo. K hranaté skříni podélný pruh pasuje, podtrhuje specifický design skříně a lokomotiva díky tomu reprezentuje svého majitele jako moderního dopravce, což se o předchozí kreaci vskutku říci nedalo. Jen škoda, že i  "Peršingy" utrpěly ránu v podobě postupného odstraňování červených tabulek s čísly. Prosté napsání čísla černou barvou na bílý pruh bere lokomotivám jejich typický prvek, korporátní design tím přichází o kontrastní prvek a působí pak strnuleji. 

Všechny stroje řady 163 ve službách ČD však korporátní design nedostaly. Stroje 163 062 a 163 078 z Děčína nebo 163 081 z Bohumína dodnes nosí barevné schéma "ČD zeleno-žluté". Stav tohoto nátěru však zpravidla není příliš dobrý a lokomotivy vypadají jako v devadesátých letech, když se ČD "plácaly" v existenčních problémech. Unikátní nátěr nosí stroj 163 234, na němž je staré schéma, ale žlutá signální je nahrazena krémovou. Pod a nad tímto výstražným pruhem se nachází tenčí, světle zelené pruhy. Několik strojů zůstalo dodnes také v první variantě designu Najbrt s lichoběžníky, které by podle mě měly zůstat zachovány jako "retro lokomotivy". Z dílny studia Najbrt pochází také velmi zdařilý nátěr reklamních lokomotiv 162 011 (ČD Muzeum) a 163 065 (ČD pro Vás).  

Finální verdikt? "Peršingy" do Najbrtu patří. "Pruhovitost" se hodí k tvaru jejich skříně a nepovedená kombinace z 80. let minulého století nepatří do současné doby. Jako retro stroje bych zachoval stroj 163 234 se dvěma odstíny zelené a stroje s designem Najbrt 1/1.2. 

Lokomotiva 162 012, design Najbrt 2, s tabulkou; foceno 5. 5. 2020 v úseku Praha-Libeň - Praha-Kyje.

"Plecháč" (242): Přesouváme se ke střídavým lokomotivám, nebudeme si tak už dále muset kazit vkus odpornými barevnými kombinacemi. Stroje řady 242 byly vyráběny od roku 1975 jako náhrada "Laminátek", od kterých je odlišovalo zejména použití ocelové skříně. Její části byly totožné se skříní lokomotivy 123, i tak se ale byl "Plecháč" schopen odlišit-jako správná střídavá lokomotiva Škoda I. generace. Ať už řídícím pultem se specifickým "volantem" ve tvaru U, nebo lakem. 

Nyní je potřeba trochu odbočit do historie střídavých lokomotiv Škoda. 

Prvním strojem těchto parametrů byla již zmíněná "Laminátka" řad 230 a 240, designově mimořádná lokomotiva s laminátovou skříní navrženou Otakarem Diblíkem, jejíž výrobu umožnilo politické uvolnění v 60. letech. Futuristický stroj nosil červeno-žluté barevné schéma, které bylo navrženo na míru jeho avantgardním tvarům. A jelikož jezdilo u ČSD více jak 250 "Laminátek", bylo při tvorbě jednotného barevného řešení vozidel ČSD rozhodnuto o jejich ponechání ve stávající kombinaci, čímž se červeno-žlutá kombinace stala vlastní pro všechny střídavé lokomotivy-tedy v podstatě jen "Plecháče". 

Barevné schéma nebylo zdaleka tak odvážné jako v případě "Laminátek", jednalo se o tzv. polomáčený nátěr. Spodní část skříně až nad světla byla natřena pěknou červenou, horní část nosila krémový nátěr a střecha byla světle šedá. Oproti tehdejším nátěru "Hrbatek", tedy dárců části skříně, vypadalo barevné schéma poměrně zdařile, dobře korespondovalo s tvary lokomotivy. Dlouho však nevydrželo. Nejprve bylo "vylepšeno" 300 mm širokým výstražným pruhem žluté barvy, nakonec ovšem padlo za oběť vyhlášce FMD o novém barevném řešení hnacích vozidel. Celá skříň tak nově dostala červenou barvu, kterou doplňoval pouze 600 mm široký žlutý pruh na úrovni světel. Střecha zůstala šedá. Některé stroje nesly tzv. chebský nátěr, tedy kombinaci šedé, bílé a červené v různých tvarech, přičemž celé čelo bylo natřeno žlutou signální. Do dnešních dnů se toto zajímavé, avšak nepříliš atraktivní schéma dochovalo pouze na stroji 242 239. Upravenou variantu "polomáčeného" schématu nosí také maloměřická 242 273. 

V devadesátých letech se lokomotivám začal navracet původní, polomáčený nátěr. Atraktivní kombinace krémové a světlejší červené zůstala dodnes více jak desítce strojů. Na skříně zbylých lokomotiv byl aplikován korporátní design. Jeho první verze Najbrt 1 s bílým rámem a čely, modrými rámy skel a lichoběžníky z tmavě a světle modré se dodnes dochovala například na lokomotivách 242 220 nebo 242 244. Schéma nevypadá rozhodně špatně a s designem skříně dobře koresponduje. Ještě lepší je však mutace Najbrt 1.2-tam bílou na rámu nahradila tmavě šedá, u některých strojů se objevila také tmavě modrá na "brýlích" kolem pozičních světel. 

Bohužel, příchod Najbrt 2 poškodil design i této lokomotivě. Lichoběžníky nerušily její tvary, ovšem pruhy "dvojky" kulaté tvary skříně více rozbíjí. Ovšem, z 53 strojů se jich pouze 20 dočkalo nepříliš povedeného kabátu. 

Finální verdikt? Na "Plecháče" nepatří Najbrt 2. Nemá natolik výrazné tvary, aby dovedly eliminovat "pruhovitost" schématu. Byl bych tedy velmi rád, kdyby ČD uvažovaly o navrácení první varianty korporátního nátěru, konkrétně mutace Najbrt 1.2 s šedým rámem. Jelikož nejsou lokomotivy vidět v zahraničí nebo na reprezentativních spojích a jelikož má jejich polomáčený lak v podstatě historickou hodnotu, byl bych pro zachování většího počtu lokomotiv v tomto schématu. Bylo by však žádoucí udržovat lak v dobrém stavu. 

Lokomotiva 242 249, Najbrt 2. 

"Princezna" (263): Brněnské depo provozuje dva prototypy řady 263 (S499.2), vyrobené v roce 1984. Čistě střídavé lokomotivy vychází stejně jako "Peršingy" z "Esa". Byly vyvinuty jako poslední a získaly tak nejmodernější techniku, se sourozenci je však jasně ztotožňuje až na detaily shodná hranatá skříň s vysokým aerodynamickým odporem. Další vývoj designu, potažmo barevného řešení, je také velmi podobný jako u ostatních tyristorových Škodovek. Lokomotivy získaly unifikovaný nátěr pro střídavé  stroje, navazující na designovou linii "Laminátek". Možná díky tomu nepůsobila kombinace střední rumělky a žluté signální nevkusně, oproti kombinaci druhé jmenované barvy s tmavou zelení. 

Tím však zajímavý příběh těchto strojů nekončí. Dva prototypy z roku 1984 provozovalo depo v Jihlavě, první série 10 lokomotiv z roku 1988 byla svěřena do depa Bratislava. ČSD pak již neudělalo další objednávku těchto technicky nejvyspělejších tyristorových strojů, a z "Princezen" se tak stal unikát. Po rozdělení ČSD na ČD a ŽSR (ZSSK) zůstaly lokomotivy ve svých původních depech-ČD tak mělo v držení pouze první dva prototypy, pojmenované "Máša" a "Dáša". Obě dodnes vozí osobní vlaky v okolí Brna, kde jsou deponovány. Kolem roku 2006 však ani jedna nebyla provozní, unikátní stroje tak nebylo možné potkávat. 

Další rána pro jejich fanoušky nastala v době zavádění korporátního designu Najbrt. Kolem roku 2008 byly oba stroje s unikátním zbarvením přelakovány do korporátního designu verze Najbrt 1. Schéma hranatým "Princeznám" slušelo, i za přítomnosti bílého rámu. Najbrtem 1 to ale bohužel neskončilo a tak získaly lokomotivy po několika letech jeho "vylepšenou" verzi Najbrt 2. Jako u "Peršingů" platí, že to rozhodně nepůsobí špatně, ovšem "Máša" zároveň s novým schématem ztratila červené tabulky. Černá samolepka čísla pochopitelně nepůsobí atraktivně ani v tomto případě. "'Dáša" je zřejmě dosud neztratila. 

Finální verdikt? Lokomotivám slušel rozhodně více Najbrt 1, ovšem ani Najbrt 2 nerozbíjí celkovou designovou koncepci skříně-pokud s tím nesouvisí odstranění tabulek s čísly stroje. Vzhledem k tomu, jak je stroj raritní, by však stálo za to uvažovat o navrácení jednoho z nich do původního barevného schématu. 

"Princezna" 263 001 v designu Najbrt 2, pokřtěná "Máša". Bohužel na ní již nenajdeme tabulku.

 

"Eso" (362, 363): První prototypy univerzální dvousystémové lokomotivy ES499.1 byly dokončeny v roce 1980 a jednalo se o první lokomotivy na světě, vybavené moderní pulzní tyristorovou regulací výkonu. Jak jsem již zmiňoval výše, následně započala výroba odvozených sourozenců pouze pro soustavu 3 kV (163) a také pro soustavu 25 kV/50 Hz (263). "Eso" dostalo kromě moderních technologií také unifikovanou hranatou skříň s vysokým aerodynamickým odporem. Dvousystémové lokomotivy měly být podle vyhlášky FMD natírány modrou barvou. 

Prvním nositelem modrého nátěru byla "Gorila" neboli lokomotiva ES499.0 (v článku se o ní více nezmiňuji, všechny vyrobené kusy náleží ZSSK). Jelikož sériová výroba započala až v roce 1984, byl již tento modrý nátěr, doplněný v průběhu let o výstražný pruh, v podobě, jakou známe z "Peršingu" nebo "Princezny". Tedy modrá skříň s 600 mm širokým žlutým výstražným pruhem. Výrazná žlutá byla později nahrazena krémovou. Kombinaci modré a žluté bych označil za poměrně zdařilou, s krémovou barvou ladila modrá také dobře. 

Pochopitelně ani "Eso" neuniklo korporátnímu nátěru Najbrt ve všech podobách. Nejprve Najbrt 1, poté modifikovaný Najbrt 1.2 s šedým rámem. Ve zdařilé lichoběžníkové variantě stále zůstává více jak desítka strojů, a dva dokonce i v úplně první variantě s bílým rámem (362 126, 362 112). Co se týče Najbrtu 2, platí opět to samé jako u předchozích tyristorových strojů. K tvaru skříně schéma postavené na pruzích poměrně pasuje, velký handicap znamená postupný konec odlévaných tabulek s čísly strojů. Také "Esa" získaly reklamní nátěry. V minulosti nosilo několik strojů reklamu na Poštovní spořitelnu, dva stroje propagovaly firmu ČEZ, popularitu si získalo také "Kuře" 363 084 z plzeňského depa, nesoucí do oranžova laděnou reklamu na projekt Pomozte dětem. Jednoduchou, avšak zdařilou (sebe)reklamu z dílny studia Najbrt dnes nosí stroje 362 081 (eShop) a 362 110 (www.cd.cz). 

Další šotoušskou lahůdkou, která by měla zůstat zachována, je zejména "Eso" 362 001 (ES499.1001). Nosí unikátní retro lak, který byl v roce 1980 aplikován na prvního zástupce řady přímo v továrně. Velmi nadčasová a atraktivní kombinace je z větší části tvořena jasně oranžovou barvou, kterou doplňuje tmavě modrá na čele v oblasti předních skel a světel, část mezi je ponechána v bílé. Tmavě modré a bílé je také orámování žaluzie na boku stroje, které má tvar lichoběžníku. 

Není to však jediné retro schéma. K navození atmosféry běžného provozu v 80. letech slouží lokomotiva 362 078 v původním schématu pro vícesystémové lokomotivy, které je tvořeno modrým rámem a skříní (odstín modré je však světlejší) a 600 mm žlutým výstražným pruhem. "Třešničkou na dortu" pak jsou oranžově natřené sběrače, chybí také jakékoli logo ČD. Pozdější modifikaci schématu, kde již byl žlutý pruh nahrazen krémovým, nosí stroje 362 060 a 362 165. Druhý jmenovaný stroj z maloměřického depa je přezdívaný "Liborova rakev" a je to zároveň všemi šotouši oblíbený unikát. Během oprav po nehodě v 2008, při níž zahynul strojvedoucí, získal krémový pruh neobvyklý tvar. ČD tento nátěr kupodivu zachovaly do dnešních dní. 

Finální verdikt? Na "Esech" vypadá Najbrt 2 díky tvaru skříně dobře, nežádoucí je však i zde konec tabulek. Jsem pro zachování co největšího počtu strojů ve schématu Najbrt 1/1.2, a také několika zmíněných retro strojů. "Eso" nemá v současné době zástupce, na němž by nebyl zdařilý lak. 

Lokomotiva 362 173, nahrazující na rychlíku Svitava InterPanter, byla zachycena v Pardubicích. Nosí již design Najbrt 2, ale naštěstí ještě nepřišla o červenou tabulku. 

"Bastard" (371): Nejnovější, ale zároveň také nejméně povedená a nejzastaralejší zástupkyně II. generace elektrických lokomotiv Škoda vznikla na konci 80. let pro přeshraniční provoz mezi ČSSR a NDR, tedy na dvou napěťových soustavách 3 kV ss a 15 kV 16²⁄₃ Hz. Kvůli požadavkům německé strany (odebrala 20 strojů) byly lokomotivy vybaveny zastaralou odporovou regulací a vzduchovým brzdičem DAKO BS2, naopak jim chyběla ARR. V provozu také nepatřily ani k nejspolehlivějším, ani nejrychlejším strojům, a když byly tratě na východě Německa modernizovány na vysokorychlostní, ztratily svůj význam i tam. Jedna věc však dělá "Bastarda" unikátním-je to příběh jeho laku. Lokomotivy 372, původně značené ES499.2 (toto označení se však nikdy nepoužívalo), vyjely do provozu v klasickém modrém schématu, určeném pro vícesystémové lokomotivy. 

Nevydrželo však příliš dlouho, skříně "Bastardů" totiž začaly být natírány sytě červenou barvou (žlutý pruh zůstal), výsledné schéma se tak podobalo spíše tomu z dieselových lokomotiv. Proč tomu tak bylo? Kolují historky, že výpravčí ve stykových stanicích, jako byl Beroun nebo Kutná Hora, chtěli modro-žluté stroje automaticky posílat na střídavou soustavu 25 kV 50 Hz. Odlišné barevné schéma tak mělo upozorňovat na fakt, že se jedná o "jinou" dvousystémovou lokomotivu. Další podoby laku ovlivnila rekonstrukce první lokomotivy (372 001) na rychlost 160 km/h. Zatímco nerekonstruované stroje 372 (později převedeny pod ČD Cargo) bylo stále možné potkávat s výstražným pruhem tvořeným sytě žlutou barvou, šest "rychlých Bastardů" nosilo dvě nové varianty barevného schématu. 

U strojů 371 003 a 371 004 nahradila sytě žlutou barvu pruhu světlejší slonová kost, která s červenou mnohem více ladila. Velmi zdařilé schéma získaly zbylé čtyři stroje (371 001, 371 002, 371 005, 371 015), při opravách po nehodě bylo aplikováno také na pomalou 372 006. Rám a horní polovina skříně si zachovaly červenou barvu, celá spodní část pak byla natřena slonovou kostí. Originalitu schématu podpořil ještě úzký výstražný pruh v sytější žluté. Unikátní kapitolou je pak příběh sedmého "Bastarda" 371 201, který přišel do flotily ČD jako kompenzace za zničení stroje 372 006 v německém depu (ačkoli došlo k opravě stroje a vrátil se do provozu). 

První z dvaceti německých strojů ex 180 001 (ex DR 230) byl pochopitelně značně atypický, a to nejen po technické stránce, ale i po stránce designové. Když vyjel po nezbytných úpravách do provozu, nosil sice loga ČD, jinak ale zůstal v nátěru klasickém nátěru DB (Traffic Red Livery). "Gottlieb", jak červený stroj pro jeho původ pokřtili, tak pochopitelně jako první z "Bastardů" získal korporátní design Najbrt, v té době šlo o zdařilou variantu Najbrt 1 s bílým rámem. Na "Gottliebovi" se udržela až do roku 2015, kdy byla nahrazena speciálním a šotouši vyhledávaným motivem české vlajky, který doplňovala loga českých firem, zabývajících se výrobou nebo opravami lokomotiv-Pars Nova, Škoda a DPOV. V létě 2017 se stal "Gottlieb" opět konvenčním strojem, jelikož došlo k nahrazení vlajky schématem Najbrt 2. 

To potkalo i další čtyři stroje (371 001, 003, 004, 015), zajímavostí je, že na ně nikdy nebyla aplikována "lichoběžníková" varianta, ale z červeno-krémového kabátu přešly rovnou na "pruhovitý" Najbrt 2. U "Lucky", tedy 371 001, se korporátní nátěr dočkal vylepšení v podobě české trikolory, která na boku vycházela ze spodní, bílé části skříně. Trikoloru ještě doplňoval obrys českého lva, erb s ním se skvěl také na čele lokomotivy. Jelikož mají "Bastardy" opět unifikovanou hranatou karoserii, platí pro aplikaci nátěru Najbrt 2 ten samý názor-ke karoserii sedí, vzhledu lokomotiv ovšem vyloženě ubližuje rušení červených odlévaných tabulek s číslem. Bohužel se tak již u většiny strojů stalo, ztráta tabulky potkala dokonce i "Jožina", tedy stroj 371 002. Ten byl spolu s "Gottliebem" vybrán pro aplikaci nátěru Najbrt 1, který mu však překvapivě zůstal až do roku 2019. Během oprav v tomto roce však nedošlo k upgradu na verzi Najbrt 2, nýbrž pouze rám dostal šedou barvu, jako ve verzi Najbrt 1.2. 

Co ale zbylo z původních laků? Naštěstí i mezi sedmi "Bastardy" se našlo místo pro retro lokomotivu a pevně doufám, že bude zachována pro budoucí generace. Jedná se o stroj 371 005, přezdívaný "Pepin", který dosud nosí červeno-krémové schéma s úzkým žlutým pruhem, vzniklé pro "rychlé Bastardy" a aplikované během rekonstrukcí na vyšší rychlost. Lak je udržován v dobrém stavu, takže nikoho nepřekvapí, že i "Pepin" je často vyhledáván šotouši. 

"Bastardi" mají ještě jedno částečně designové specifikum, díky němuž jsou jasně rozpoznatelné. Při pohledu na čelo lokomotivy upoutá specifické umístění houkačky, přičemž její vyústění je nad pravými pozičními světly. Popsané řešení se objevuje pouze na těchto strojích. 

Finální verdikt? Příběh laku "Bastardů" je jednoznačně nejzajímavější. Proto jsem pro zachování alespoň jednoho zástupce řady, který bude tento fakt připomínat. Najbrt 2 opět sluší hranaté karoserii strojů, Najbrt 1 je však také atraktivní. Jsem jednoznačně pro návrat tabulek, jejich absence poškozuje celkový vzhled. Nicméně, debaty o "Bastardech" budou možná za několik let minulostí, vzhledem k projektu přepnutí většiny tratí na 25 kV 50 Hz a jejich nepoužitelnosti v Německu možná skončí v lepším případě v muzeích, v horším na smetišti dějin.

"Lucka" alias 371 001 v Pardubicích. Najbrt 2, bez tabulek. 

Vectron (193): ČD v posledních letech konečně rozšířily flotilu o moderní lokomotivy. Díky tomu, že přišly již v "době Najbrtové", odpadá u nich problém ztráty původního laku-s žádným nejsou spojeny. Navíc se jedná o stroje s velmi výrazným designem, firemní marketéři si tak zřejmě uvědomili, že na ně nemohou "prsknout" jednotnou formu bez přizpůsobení. 

Do této skupiny přesně spadá Siemens Vectron, moderní interoperabilní modulární lokomotiva. K ČD dorazilo 10 Vectronů v prosinci 2017 jako nouzové řešení krize kolem lokomotiv 380, původně zamýšlených k vedení EC do Berlína a Hamburku (kde měly nahradit "Bastardy" a rychlíkové lokomotivy DB 101, vedoucí vlaky od Drážďan dál). Když po několika letech nezískaly "Zátopky" oprávnění pro provoz na německých tratích, bylo rozhodnuto o pronájmu 10 v Německu schválených lokomotiv 193 (289-298). Pronajímatelem a majitelem strojů je lokpool Europe Locomotive Leasing (ELL), jak napovídá logo na boku a kód D-ELOC (místo CZ-ČD).  

Ačkoli stroje také nosí korporátní lak Najbrt 2, je upraven speciálně k designu Vectronů. Rám je ponechán tmavě šedý. Střecha získala tmavě modrou barvu, tmavě modrá se ovšem táhne okolo předních skel až k masce, přičemž při pohledu z boku tento pruh kopíruje tvary lokomotivy. Další pruh nese bílou barvu, táhne se od světel, opět ve stejném tvaru jako pruh předchozí. Bílá jsou pak také žebra masky na čele lokomotivy. Specifický design nepočítá jen s přizpůsobením tvarů pruhů v barvách ČD, ale i s patřičnou propagací trasy, kam jsou Vectrony nejčastěji posílány. V bílém pruhu tak můžeme číst nápis "We connect people and places" a uvnitř světle modré, která vyplňuje prostor mezi bílým pruhem a rámem, opět ve specifickém tvaru, našly své místo kromě loga lokpoolu ELL také siluety známých staveb ve městech, které EuroCity na sever Německa spojuje. Těmi jsou Praha, Drážďany, Berlín a Hamburk. Každý osobní Vectron (ČD Cargo vlastní 12 strojů 383) má také své jméno-kupříkladu 193 296 se jmenuje Maxl, 193 292 je pokřtěna jako Ronka a 193 293 nosí z jedné strany jméno František a z druhé strany zdrobnělou podobu Frantíček. 

Flotilu Vectronů národního dopravce rozšířil na konci roku 2020 ještě stroj 193 902. Prototyp verze X4 z roku 2010, odkoupený přímo od Siemensu, disponuje ETCS, oproti svým sourozencům je čtyřsystémový a dosahuje maximální rychlosti 210 km/h. Bude k vidění nejen v traťové službě, ale také ve službách VUZ na ŽZO ve Velimi, kde bude moci své maximální rychlosti využívat. Jeho mimořádnost dává najevo i speciální polep (nikoli lak), propagující Výzkumný ústav železniční. Na jinak bílých bocích stroje se nachází velká modrá písmena VUZ a mapa okruhu. Čelo je doplněno dalším V, které se táhne od střechy přes sloupky a masku až k rámu. Dnes již velmi netypicky působí logo ČD v tmavě modré (na většině strojů je bílé v modrém podkladu). 

Finální verdikt? Tudy vede cesta. U každého stroje, na nějž je korporátní design Najbrt aplikován, by měl být přizpůsoben jeho designu. Nijak to neškodí firemní identitě a prospívá to nejen lokomotivě, ale i samotnému nátěru Najbrt. Doufám, že si třeba marketéři ČD časem uvědomí, že by podobné kroky mohli udělat i u ostatních lokomotiv. 

Děkuji za pozornost. Doufám, že jste si čtení užili a budu rád, když se se mnou o případné připomínky, nápady a názory podělíte dole v komentářích. 

Zdroje fotografií: autor, SPŽ, Železničář, Wikipedia, trainweb.cz, zeleznice.biz, ŽelPage, k-report.net, railpage.net