JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Ani v září nezahálím! (8)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE 

    Studenti většiny fakult Karlovy Univerzity mají obrovskou výhodu v tom, že jim výuka začíná jednotně až první pracovní den v říjnu. Díky tomu jsem i září mohl trávit svou oblíbenou zábavou a prací zároveň. Po návratu ze sjíždění Otavy na konci srpna jsem si však na návrat do práce musel počkat. První víkend v září jsem měl totiž dlouho dopředu zarezervován z důvodu konání rodinné oslavy. Tím jsem přispěl k velkému výpadku vlakvedoucích na začátku září, který vedl k tomu, že dlouho neobsazený Rakovnický rychlík nakonec dostal na starosti kolega Dan. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nešlo o mechanika, který narychlo prošel školením a dočasně se tak stal vlakvedoucím.

    Já do práce poprvé nastoupil 5. září. Vlivem výpadku personálu jsem vzal celodenní směnu 1AB na městské lince S34. Na stanovišti strojvedoucího se mi vystřídali kolegové Tomáš a Miloš, s nímž tvořil osvědčenou dvojku zácvikář Jarda. Jinak se po dobu této směny nestalo nic zvláštního, kromě toho, že to byla ke konci už poněkud otrava. Pivo s kolegou Alešem v čakovické nádražce, který skončil nedlouho přede mnou tak bylo opravdu zasloužené. 

Zastavili jsme na Masaryčce, jen informační systém to jaksi nepostřehl... Inu s "Mravenci" bývá občas legrace. 

TA SLUNEČNÁ SÁZAVA...

    V sobotu 9. září se ráno neslo v o poznání příjemnější atmosféře. Se strojvedoucím Luborem, který jinak pracuje jako konstruktér, jsem absolvoval směnu 10. Pravidelní čtenáři ví, že se jedná o dopolední výlet s Posázavským motoráčkem do Týnce nad Sázavou. Tehdy jsem ještě nevěděl, že jedu tento výkon naposledy. Možná právě proto, že byl můj poslední, ale i vlivem slunečného počasí a příjemných cestujících jsem si tuto směnu velmi užil. Přispěl k tomu i fakt, že jsem se hned druhý den chystal opět po roce do Plzně na další ročník mé oblíbené studentské politické simulace Model Amerického kongresu (AmKon). Rozhodně jsem byl jediným účastníkem, který si s sebou v batohu vezl návěstní terčík či zprávy o brždění.

    Akce probíhala od neděle do pátku a ačkoli jsem plánoval návrat až v sobotu ráno, vyrazil jsem z Plzně domů nakonec již v pátek pozdě odpoledne. K mému rozhodnutí přispěl i fakt, že jsem v neděli 17. září měl vyrazit opět do práce.

DO KRALOVIC S "BANGLÍ"

    A nešlo o nic menšího, nežli o doprovod Rakovnického rychlíku. "Mirinda", tedy "Bardotka" čísla 751 033, pro Rakovnický rychlík turnusová, někam zmizela. Na vlečce mi proto strojvedoucí Aleš (neplést s vlakvedoucím Alešem, který vedl můj zácvik!), jinak další z našich "metráků", oznámil, že se do čela našeho vlaku postaví "Bangle" 740 692. Tu KŽC využívá jako záložní pro posun na vlečce v Čakovicích, staví se také do čela soupravových či mimořádných nákladních vlaků a v případě nouze i do čela rychlíků. Nevýhodou může být snad maximální rychlost jen 70 km/h. Záznam v aplikaci RailGo, která nás informuje i o nasazených vozidlech, jsem objevil včas a vypsal novou zprávu o brždění. Aleš však problémům předcházel a bržděnku vypsal také. 

"Bangle" se na hlavním nádraží příliš často nevidí, nadto v čele osobního vlaku.

    Po vysunutí do stanice a přesunu na hlavní nádraží jsme mohli vyrazit. Za Smíchovem jsem kontroloval cestujícího, který měl nasazené sluneční brýle, jelikož mu obličej osvětlovalo dopolední slunce. Já mu tak do obličeje příliš neviděl. Když mi podal jízdenku do Roztok, konstatoval jsem, že je tam hezky a já tam taky bydlím. V tu chvíli cestující se smíchem sundal sluneční brýle a já konečně rozpoznal svého kamaráda Tadeáše, kterého jsem minimálně od maturity neviděl. 

    V Berouně nastoupil další z mých kamarádů Honza. To je ten, pro nějž KŽC vymyslelo prodloužený Rakovnický rychlík, jelikož o víkendech často jezdí mezi Berounem a Čistou. V Roztokách mi zamávali rodiče, já zamával Tadeášovi a následně Alešovi jako souhlas k odjezdu. Cestu v příjemném slunečném dni jsem trávil konverzací s Honzou, cestujících mnoho nejelo, zejména v úseku mezi Rakovníkem a Kralovicemi. 

    Po příjezdu do Kralovic jsem se postaral o bezproblémové objetí soupravy, během nějž jsem se z mladotického na rakovnické zhlaví přepravil na ochozu "Bangle" - velmi příjemný zážitek. Po svěšení neprožíval Aleš nejpříjemnější chvíle, ukázalo se totiž, že na jednom z vozů Bmx je poněkud závažná porucha. Spřáhlo, na němž byla lokomotiva přivěšena do úvrati v Berouně, viselo na posledních dvou šroubech. V případě "násilného urvání" by se souprava vozů jistě zastavila po rozpojení brzdového potrubí, ale určitě by to nebylo příjemné pro nikoho ze zúčastněných. Místo oběda, na nějž jsem vyrazil alespoň já, si tak Aleš lehl s obrovskými klíči pod vůz a jal se opravovat. Oprava se naštěstí podařila.

Souprava v čele s "Banglí" 740 692 ve slunných Kralovicích, kam jsme naštěstí dojeli.

    Cestou zpět jsme z Kralovic vyrazili prázdní. Prázdnota ještě nějakou chvíli pokračovala, inu bylo už září a i přes krásný slunečný den zřejmě nebyla tato lokalita již tolik turisticky atraktivní. Já si tak alespoň užíval pohled na rozlehlá pole a lehce zvlněnou krajinu v okolí opomíjené lokálky. Zbytek cesty proběhl v pořádku, jen z Čakovic jsem byl po ukončení šichty nedobrovolně odvezen Lužickohorským rychlíkem (šel jsem si k Petrovi pro pivo) do Kbel, odkud jsem se vlivem mimořádnosti následně nemohl dostat zpět. Druhý den, v pondělí 18. září jsem ještě odjel ranní směnu 2A na městské lince S34.

Co dodat...

Zastávka Strachovice, pro svou polohu v lesích přezdívaná Houbov-Jahodov.

Velké soupravy před začátkem zajíždění Rakovnických rychlíků do Kralovic jistě dlouho nezažila.

    A "Mirinda"? Můj kamarád Pavel, který pracuje jako výpravčí v Ostroměři na trati 040 mi poslal fotku soupravy našich "balmů" v čele s "Bardotkou" 751 033. Prý nějaký kšeftík pro Němce. 

REKORDNÍ SMĚNA

    Na městskou linku jsem se vrátil i v pátek 22. září odpoledne, kdy jsem dostal na starosti zkrácenou odpolední směnu 2B. Těšil jsem se však na sobotu 23. září. Opět jsem měl totiž doprovázet můj oblíbený Lužickohorský rychlík do severočeských Mikulášovic. Soupravu mi do Vršovic dovezl můj kolega a někdejší "šéf zácviku" Aleš, který chudák v den svých čtyřicátých narozenin musel do Mšena. 

    Po Alešově odjezdu byl čas objet a provést zkoušku brzdy. Je dobré zmínit, že na stanovišti "Bardotky" T478.1006 seděl toho dne strojvedoucí Petr. To dalo vzniknout vtipné situaci, kdy byl na vlaku strojvedoucí Petr, vlakvedoucí Petr a hospodský Petr. Cestou do Mikulášovic se mi utrhl gumový náramek, držící můj návěstní terčík spojený s rukou, byl jsem proto nucen pověsit si jej na šňůrku na krku. Toto provizorní řešení nebylo úplně praktické. 

    Ve vlaku jsem přivítal kamarády Martina a Vencu, k nimž se v průběhu cesty přidala ještě jejich známá Jana. Volné chvíle jsem tak trávil konverzací s nimi a také s hospodským Petrem - na Lužičáku je zkrátka vždy velmi příjemná atmosféra. 

Tradiční fotku z Krásné Lípy jsem díky kamarádu Martinovi mohl vylepšit o svou maličkost. Náramek, na němž jsem měl na ruce pověšený návěstní terčík, se roztrhl, proto mi na fotce visí na krku.

    A ta pokračovala i po manipulaci v Mikulášovicích. Její průběh podrobněji popisuji zde, i tentokrát se však obešla bez sebemenších problémů. Oproti předchozím návštěvám Mikulášovic jsem tentokrát pauzu trávil na nádraží. Místo oběda v hospodě jsem byl pohoštěn hospodským Petrem. Řekl, že je to omluva za incident z minulé neděle, který popisuji výše.

    Díky tomu jsem také na dolním nádraží viděl poprvé jiný vlak, než ten náš. Ve dvě hodiny jsem tak ze zatravněného kopečku, oddělujícího od sebe dvě zdejší lokálky, fotil odjezd vlaků Os 26026 a Os 28007. Jejich cílovou stanicí byl shodně Rumburk. Desiro na lince U28 tam však mířilo z Děčína, projelo se po německém území a vedle Rumburka obsloužilo cestou z Mikulášovic i Šluknov. Pro motoráček čísla 810 551 byly Mikulášovice stanicí výchozí, následně zamířil do Panského, kde odbočil do Krásné Lípy, z níž poté pokračoval po trati 081 do Rumburka. Ještě je dobré zmínit, že pro vlaky "německé" linky U28 jsou Mikulášovice místem křižování.

Současný odjezd dvou vlaků do Rumburka, které však mají odlišnou výchozí stanici, vozidlo i trasu.

Vlaky linky U28 cestou z Děčína pokračují do Bad Schandau, kde se napojují na lokálku do Sebnitz (Sachs). V Dolní Poustevně se vracejí do ČR a přes Mikulášovice míří do Rumburka. Německé jednotky Siemens Desiro sice patří DB, avšak strojvedoucí i vlakvedoucí jsou zaměstnanci ČD.

    V 15:13 nastal čas odjezdu. Cestou do Panského jsem doufal, že platí zásada "do třetice všeho dobrého" a že si konečně budu moci vyzkoušet další z provozních zajímavostí, danou zjednodušeným řízením provozu na Panské lokálce. A ono ano! Dopravna D3 Panský je totiž dopravnou, v níž se stýkají dvě tratě - trať Mikulášovice dolní nádraží - Panský - Rumburk a krátká lokálka Krásná Lípa - Panský. Z toho důvodu jsou do dopravny zakázány současné vjezdy. Lužickohorský rychlík má v malebné dopravně naplánováno křižování s vlakem TL 20977 a je vlakem prvním, proto musí turistický vlak trilexu z Rumburka vyčkávat u lichoběžníkové tabulky.

    V tuto chvíli by měla přijít chvíle vlakvedoucího, já však měl při předchozích dvou výkonech smůlu. Poprvé vlak vjel do dopravny dříve, patrně na písemný rozkaz, jelikož rychlík měl zpoždění. Podruhé strojvedoucí, pan Hruška, povolil vjezd vlaku do dopravny přes vysílačku. Potřetí nic z toho nebylo v plánu. Desiro stálo před lichoběžníkovou tabulkou a i strojvedoucí Petr to nechal na mně. Já si proto ve svém služebním kupé vzal praporek a poté, co jsem se postavil vedle lokomotivy, jsem s ním začal kroužit do osmičky. Tím jsem dal vlaku trilexu návěst Souhlas k posunu, která vedle povolení posunu slouží i pro povolení vjezdu vlaku druhého do dopravny D3. Strojvedoucí Desira vzal můj pokyn na vědomí a začal pomalu vjíždět. Úžasný zážitek :)

    Už cestou do Mikulášovic jsem si říkal, že mám poměrně vysokou tržbu. V Rybništi jsem vytušil, že bude ještě větší. Těsně před zastavením jsem totiž zaregistroval větší skupinu dětí, o jejímž nahlášení jsem ani já, ani hospodský Petr nic nevěděli. S jejich učitelem a zároveň vedoucím skupinu jsme se i přes nenahlášení dohodli, že je vezmeme. Nejlepší na tom bylo, že opravdu neměli jízdenky :D 

    Při dávání souhlasu k odjezdu mě zaujala postava mávajícího pána, stojícího před nádražní budovou. Blesklo mi hlavou, že vypadá jako senátor Jiří Růžička. Tuto myšlenku jsem však po chvíli z hlavy vypustil a vydal se legalizovat cestu nenahlášené skupiny. Vedoucí učitelé mě požádali o kombinaci OneTicketu z Rybniště do Starých Splavů a pásmových jízdenek PIDu ze Starých Splavů do Prahy. 

    Vydat OneTicket pro skupinu o více jak 30 osobách nebyl problém, na POPce jsem nastavil počet osob a slev, učitelé zaplatili a já jim slíbil, že kvůli časové platnosti jízdenek PID se za nimi vrátím před Splavy. Matikář a francouzštinářka se mezitím přemístili do naší hospody, kde jsem s nimi navázal příjemnou konverzaci. Bavil jsem se zejména s matikářem Honzou, který mi prozradil, že jedou z adaptačního kurzu pro studenty prvního ročníku elitního pražského Gymnázia Jana Keplera. Ten pro studenty každoročně organizuje tehdy jen krátce bývalý ředitel a senátor Jiří Růžička. Takže jsem se nemýlil, vážně v Rybništi byl. 

Studenti Gymnázia Jana Keplera vypadají jako vojáci před odjezdem do války :)

V Mladé Boleslavi mě při udělení souhlasu k odjezdu zachytila kamarádka Kristýna, tou dobou ještě v zácviku, dnes však již vlakvedoucí ČD. 

    Učitele jsem však vyděsil, když byl čas vydat "PIDky". Jak známo, tento typ jízdenek není možné vydat jako skupinové. Já tak musel více jak 30 jízdenek jednu po druhé tisknout. Neměl jsem to srdce dát jim takhle dlouhou šálu, proto jsem je alespoň po deseti odtrhl a předal pro budoucí zanesení do nákladů. Paní francouzštinářka konstatovala, že "vedení bude mít radost". Byl to opravdu rekordní vlak. V České Lípě se toho dne navíc konal Železniční den v depu Česká Lípa, který přilákal mnoho nadšenců. Někteří z nich akci spojili i s výletem a cestou domů proto využili náš výletní vlak. Po návratu do Prahy, při němž byla část cestujících nucena stát v uličkách jsem zjistil, že má tržba překročila 11 000 Kč. Tedy takový strach jsem v ulicích Prahy ještě neměl :D

Soupravu rekordního Lužičáku zachytil ve Skalici u České Lípy Zdeněk Hrdlička, který se s námi z České Lípy následně svezl do Prahy a fotku mi ochotně poskytl. 

TRADICE NA ZÁVĚR ZÁŘÍ

    Svůj poslední zářijový výkon jsem u KŽC odjel v neděli 24. září na tradičním Pražském motoráčku. Na Pražský Semmering jsem se však vrátil po více jak měsíci. Se strojvedoucím Lexou jsme se nestačili divit, když jsme s "Kredencem" M262.1168 projížděli přes smíchovské Severní nástupiště. RegioJet byl vystěhován, zmizelo trakční vedení a pomalu se začalo i s odstraňováním zatím jen manipulačních kolejí. Byl to fajn den, ale chyběla mi ta vyloženě letní atmosféra... Po návratu do Čakovic jsem zářijové ježdění ukončil účastí na oslavě narozenin bývalé čakovické výpravčí.

Destrukce smíchovského Severního nástupiště neboli společného nádraží započala v září. Spoiler: za měsíc to bylo ještě horší a dnes, v lednu 2024, už neexistuje.

    Na konci září se již nezadržitelně blížil nástup zpět do školy. Ani v posledním měsíci sezóny jsem si však nenechal ujít možnost trávit už jen víkendy ve vlacích. Doufám, že se vám i zářijové příhody líbily stejně tak jako ty předchozí, a pokud jste je zatím nečetli, najdete je zde :)