REPORTÁŽ: Z Krkonoš Českým rájem aneb Proč to dělat jednoduše 2022-08-07

Jako každého správného železničního nadšence mě baví vlaky nejen fotit a studovat, ale také s nimi jezdit, poznávat zajímavá místa, zkoušet nové stroje a užívat si atmosféru cestování. Zároveň jsem inspirován původní myšlenkou Klubu železničních cestovatelů (KŽC) - chci projet co nejvíce tratí v ČR.

OSTATNÍ REPORTÁŽE NAJDETE ZDE

Rodinnou dovolenou, kterou jsem trávil na přelomu července a srpna v Krkonoších, jsem letos ve větší míře spojil s vlaky. Projel jsem některé legendární tratě ať už v podhůří našich největších hor, či tratě přímo do hor vedoucí. Má první velká cesta mě přivedla na nápad, že bych i cestu zpět z Krkonoš mohl spojit s projetím tratí s místem mé dovolené pouze částečně spjatými, avšak v lokalitách, kde se běžně nevyskytuji a mám je tak nějak "z ruky". Pro zpáteční cestu, kterou jsem podnikl v neděli 7. srpna 2022, jsem si tak vybral tratě v Českém ráji a na Mladoboleslavsku.

    Ani tentokrát se mi nepodařilo plně vyloučit dopravu autem, na nádraží ve Svobodě nad Úpou jsem tak kvůli nevhodným spojům musel využít laskavé nabídky odvozu. Když jsem před desátou hodinou ranní do Svobody dorazil, bylo u nástupiště ještě prázdno. Přesně v 10:00 pak z Trutnova dorazil "Orchestrion" 810 572, který se následně, mírně opožděn, vydal jako Os 5467 zpět do okresního města, kde jsem také po krátké cestě vystoupil. Je dobré zmínit, že šlo o tentýž motoráček, který mě o několik dní dříve dovezl do Rokytnice nad Jizerou. 

    Stejně jako v případě mé předchozí krkonošské cesty jsem vyčkal příjezdu vlaku směr Chlumec nad Cidlinou a Velký Osek, šlo tentokráte o spoj Sp 1808, který Truntov opouštěl v 10:25. Prohlédl jsem si odstavenou techniku a během prohlídky jsem zjistil, že mám štěstí na celočervenou soupravu - v čele vlaku stála "Rakev" 843 008, doplněná přípojným vozem Btn753. Rozhodl jsem se, že se pro změnu svezu ve "vlečňáku". Uvnitř to však vypadalo jako v klasické "Rakvi", přičemž sedačky dostaly čalounění od firmy Aufeer. Spěšné vlaky na trati 040 znají zastávky na znamení stejně, jako osobní vlaky. V menších zastávkách však staví jen některé spoje a zrovna tento se mezi ně neřadí - projeli jsme tak Havlovy Vlčice i Chotěvice s jedním z posledních závorářských stanovišť. 

KRAJEM POLÍ A MECHANICKÝCH ZÁVOR

    S mírným zpožděním vlak těsně před polednem dorazil do Ostroměře, místního dopravního uzlu. Rozhodl jsem se znovu využít služeb trati 041 (Hradec Králové - Turnov), ovšem v opačném směru, nežli minule. Nejkrásnější nádraží roku 2007 jsem opustil vlakem Os 5508, který měl odjíždět v pravé poledne, avšak vyrazil taktéž mírně opožděn, neb v Ostroměři již čekal - bylo totiž nutné provést křižování s protijedoucím vlakem Os 5507. Během nástupu mě zaujalo, že Regionova 814 149 vozí v nástupním prostoru reklamu na pardubický Institut Paměti národa, který jsem měl možnost navštívit, přičemž zážitek hodnotím velmi vysoko. Jinak se jednalo o klasickou žlutou jednotku, jakých po našich kolejích jezdí mnoho. 

Jedna z posledních červených "Rakví", stroj čísla 843 008, je doma v Trutnově. Právě z Trutnova mě na vlaku Sp 1808 odvezla do Ostroměře, kde jsem ji těsně před polednem vyfotil. O cílovou stanici vlaku však ještě nešlo. 

Majestátní budova nádraží v Ostroměři patří bezpochyby mezi to nejlepší, co na našem území zanechala společnost ÖNWB. Kvality neomítnuté stavby ocenila i soutěž O nejkrásnější nádraží, zvítězila totiž hned v prvním ročníku (rok 2007). Jako výpravčí zde slouží můj kamarád Pavel, během mé návštěvy měl však zrovna volno. 

    Z Ostroměře vlak vyrazil typickou zemědělskou krajinou, kterou vedle trati prochází také úsek silnice I/35. Slunečné počasí tvořilo spolu s již sklizenými poli pohodovou, až idylickou atmosféru. Zastávku v nedalekých Sobčicích, reprezentovanou zděnou čekárnou a strážním domkem s uzavřenou výdejnou jízdenek, jsme pro nezájem cestujících projeli. Jelikož byla následující zastávka Vojice pro slabý dopravní význam vyřazena z jízdního řádu mého vlaku, prvních nových cestujících se vlak dočkal až v zastávce Kovač. Antivandal boudička, umístěná u přejezdu u stejnojmenné vesnice mi utkvěla v paměti díky rozsáhlému ovocnému sadu, který se nachází poblíž. 

Příjemně působící ovocný sad se nachází poblíž železniční zastávky Kovač. 

    Široká pole zanedlouho vystřídal les, který nás přivedl na kouzelné nádraží Butoves. Jednopatrová budova, kterou postavila (stejně jako celý úsek Ostroměř - Jičín) společnost Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB), dostala před několika lety oranžovou omítku, vypadá však stále velmi hezky. Zaujala mě okřídlená kola na štítu s názvem stanice, na zdi umístěné fotografie nádraží, ale zejména paní v oranžovém tričku, stojící před budovou. Ačkoli od roku 2014 nenalezneme ve stanici mechanická návěstidla, před jičínským zhlavím se nachází přejezd, který je dodnes zabezpečen mechanickými závorami. O jejich obsluhu se tak stará právě závorářka, vycházející před nádražní budovu k jejich ovládacímu mechanismu. Ze stanice vychází také vlečka do objektu Státních hmotných rezerv. 

Nádraží v Butovsi působí i přes nepůvodní barvu omítky stále příjemným nostalgickým dojmem. Povšimněte si zajímavých detailů - štítu s názvem stanice, doplněným reliéfy okřídleného kola, fotografií nádraží, pověšených na čelní straně budovy, původního zábradlí v prostoru před budovou a v neposlední řadě také závorářky, ovládající klikou mechanické závory v obvodu stanice.

    Cesta pokračovala krátkým pásem lesa a pak již opět poli, odkud jsem měl krásný výhled na Podkrkonoší a domnívám se, že jsem z vlaku zahlédl i Černou horu, nacházející se nad Janskými Lázněmi, kde jsme trávili dovolenou. Zastávku Vitiněves vlak opět projel a mířil do Jičína. První větší město na trase proslavil místní švec a později i loupežník Rumcajs, ukrývající se v lese Řáholci, mě však zaujalo spíše zdejší nádraží. Respektive obě. Poté, co vlak projel okolo opuštěných i funkčních průmyslových objektů, zamířil na nádraží. Během příjezdu jsem si však vedle stavědla povšiml ještě druhé budovy, která vypadala jako budova nádražní. A nespletl jsem se. 

    Nyní je vhodné udělat si malý exkurs do historie trati 041, spojující Hradec Králové a Turnov. Šlo totiž původně hned o tři tratě, postavené v různé době. 

• Roku 1871 přivedla do Jičína železnou dráhu společnost ÖNWB, která vedla odbočku ze svého nádraží v Ostroměři. Společnost zde vystavěla vlastní nádražní budovu na místě dnešního nákladového nádraží. 
• O deset let později, v roce 1881, propojila společnost Českých obchodních drah (BCB) Ostroměř, a tudíž i Jičín s Hradcem Králové. Z Jičína BCB vedly také svou trať do Nymburka, přičemž využívaly staniční budovu ÖNWB. 
• Nakonec se roku 1903 dočkal Jičín i spojení s Turnovem. Trať vybudovala společnost Místní dráha Jičín - Rovensko - Turnov. Aby to nebylo tak jednoduché, tak si místní dráha otevřela vlastní stanici. Nádraží, které zprvu vůbec nebylo propojeno s nádražím ÖNWB, slouží jako osobní nádraží dodnes. 
• Dvoupatrovou budovu doplnila později také funkcionalistická přístavba, jejíž odjezdová hala byla vyzdobena malbami s motivy Českého ráje. 

Nádražní budova, vybudovaná v Jičíně společností Místní dráhy Jičín - Rovensko - Turnov, byla až druhá v pořadí. Oproti původní budově, společné pro dráhy společností ÖNWB a BCB, je využívána dodnes.

Dočkala se také rozšíření v podobě funkcionalistické přístavby, kterou na snímku zakrývá Regionova čísla 814 155. 

    Nádraží se složitým příběhem mi přichystalo složitou situaci. Vlastně jsem si za to mohl sám, ale to nevadí. Poté, co můj vlak s přibližně desetiminutovým zpožděním, způsobeným čekáním na opožděný protijedoucí vlak Os 5509, odjel, se ke mně dostavila paní průvodčí. V Jičíně totiž vystřídala svého kolegu a proto musela znovu provést kontrolu jízdenek. Poté, co jsem v Ostroměři nastoupil, objednal jsem si u jejího kolegy jízdenku do Nymburka. Jen jsem jaksi nezvážil tu eventualitu, že pan průvodčí nepočítá s magory, kteří by tam jeli přes Turnov a vydal mi automaticky jízdenku pro nejkratší možnou cestu - to jest po výše zmíněné trati 061, spojující přímo Jičín s Nymburkem. Když mě na to paní průvodčí upozornila, hořce jsem litoval své nedůslednosti a okamžitě si on-line koupil jízdenku novou. Učinil jsem tak pouze v úseku z Turnova do Prahy, úsek z Jičína mi paní štiplístková odpustila. 

    U obce Valdice, nacházející se přibližně 2 km od Jičína, vlak zastavil ve stanici s poněkud zavádějícím názvem Jičín zastávka. Ta roku 2018 přišla o svou staniční budovu s čekárnou a později zrušenou výdejnou jízdenek, postavenou v 50. letech. Dnes se na jejím místě nachází tradiční přístřešek, který je alespoň prosklený a nikoli betonový. S výhledem na Podkrkonoší jsme pokračovali do zastávky se zásadním jménem Železnice, vlak však bohužel v té nejželezničnější železniční zastávce v síti SŽ nezastavil. Obsloužil tak až následující zastávku Jinolice, umístěnou opět u železničního přejezdu. Zaujaly mě závory, vybavené jakousi "ohrádkou", která se rozloží při spuštění závor v prostoru pod nimi. 

DO ČESKÉHO RÁJE CESTA PŘÍJEMNÁ JE...

    Nacházeli jsme se pouhých 10 km od Jičína a vlak mířil do dalšího dopravního uzlu, do stanice Libuň. Nádraží na kraji menší vesnice je společné pro dvě tratě - druhou z nich je trať 064, spojující věkově rozdílná sídla, tedy Mladou Boleslav a Starou Paku. Projeli jsme okolo depa místní traťovky a zastavili nedaleko nádražní budovy. Původní dřevěný magacín doplňovala v 80. letech rozšířená budova, sestávající ze dvou nepříliš vzhledných budov. Výpravčí vlak zkontroloval pohledem z okna a my po chvíli pokračovali dále. 

Dopravní uzel v Libuni disponuje rozsáhlejší nádražní budovou, rozšířenou v 80. letech minulého století. Nepůsobí bohužel příliš vzhledně.

    Mě osobně stejně více zajímala stanice Libuň zastávka, nacházející se podstatně blíže centru obce. Otevřena byla až roku 1997 a já jsem ji již v minulosti navštívil. V jednom ze starších článků jsem zmiňoval cestu na školní environmentální kurz, který se konal v červnu 2018 v Českém ráji. Byli jsme ubytování v kempu v Sedmihorkách a podnikali zajímavé aktivity, spojené s poznáváním přírody. Druhý den kurzu bylo na programu hledání polodrahokamů v lokalitě Cidlinský hřeben nad Libuní. Vlak, kterým jsme odjeli ze stanice Karlovice-Sedmihorky jsme opustili právě v libuňské zastávce, odkud jsme zamířili do malebné osady Svatý Petr a následně dále do hlubin zdejší krásné přírody. V betonovém přístřešku, obloženém dřevem jsme po návratu z výpravy na dřevěných lavicích vyčkávali příjezdu vlaku, směřujícího zpět do Sedmihorek. Stejně jako tehdy jsem si i nyní užíval výhled na známou zříceninu hradu Trosky, tyčící se na stejnojmenném vrchu charakteristického tvaru. Vytáhl jsem fotoaparát a z okna jedoucího vlaku jsem zkoušel pořídit snímky nedalekého hradu. Některé fotografie se vcelku povedly. 

Libuňskou zastávku, nacházející se blíže centru obce, jsem navštívil v rámci školního environmentálního kurzu v roce 2018. 

Pohled na zříceninu hradu Trosky, kterou trať objíždí, cestu bezpochyby jen zatraktivňuje. Trosky mě zaujaly již při mé minulé návštěvě v rámci zmíněného kurzu.

    Vlak pokračoval k vesnici Jivany, na jejímž okraji projel místní zastávku. Ta je již několik let vybavena zajímavou oranžovou boudičkou s velkými ozdobnými kruhovými otvory ve zdech. Zvlněnou krajinu vystřídaly rovinaté lány, poskytující výhled na legendární zříceninu. K Troskám se vlak mnohem více přiblížil a pohled na ně znovu přímo vyzýval k focení. Větší množství cestujících nastoupilo v následující zastávce Semínova Lhota, tvořené zděným přístřeškem, který se nachází obligátně u železničního přejezdu. Na blízkost slavného hradu upozorňoval po chvíli i informační systém v Regionově - konal tak prostřednictvím názvu následující stanice Rovensko pod Troskami. Výpravčím obsazené nádraží disponuje přízemní staniční budovou klasické lokálkové podoby. Ta prošla opravou fasády a vypadá opravdu kouzelně - příjemnými detaily jsou pak původní nápis, vsazený do fasády či krásná dřevěná veranda. 

Esencí idylické železniční atmosféry budiž nádraží v Rovensku pod Troskami. 

    Před zastávkou Ktová oznámil informační systém, že se jedná o poslední zastávku v systému IREDO, což signalizovalo, že opouštíme Královéhradecký kraj a vstupujeme do kraje Libereckého. Zaujalo mě, že poměrně velká jednopatrová budova zastávky je dodnes obydlena. Za Ktovou se vlak asi nejvíce přiblížil hradu Trosky, hlavní turistická trasa však vede z následující stanice. I Borek pod Troskami dostal zříceninu do svého názvu, vedle zastávky, disponující opět větší staniční budovou, se však nachází ještě jedna zajímavost. V domě s dřevěnou věžičkou vystavují více jak 80 historických motocyklů značek JAWA, ČZ či Zündapp (zdravím, Lukáši), muzeum tak nabízí zajímavou možnost zpestření návštěvy hradu Trosky. 

    Na nádraží v Hrubé Skále došlo k vykřižování s vlakem Os 5511, obsluhovaným Regionovou 814 151. Vedle krásně opravené lokálkové staniční budovy mě zaujala hlavně známá krajina. Na vyhlídku ke zdejšímu zámku Hrubá Skála jsme Myší dírou vyšplhali hned první den našeho ekokurzu, přičemž jsme stihli navštívit také symbolický hřbitov horolezců, umístěný na jedné ze skalních stěn. A známá místa pokračovala, zanedlouho jsme totiž zastavili také na nákladišti se zastávkou Karlovice-Sedmihorky. Právě odtud jsme se vydali po silnici do nedalekého vyhlášeného Autocampu Sedmihorky, kde jsme po čas kurzu bydleli. Ač od toho byli dnes již bývalí spolužáci odrazováni, sbalili si někteří z nich své věci do kufrů na kolečkách. Hrubý asfalt však způsobil, že do kempu jejich kufry dorazily bez koleček a obohacené o notnou dávku šrámů... Na nákladišti mě zaujal odstavený nakladač Forschritt T 174 východoněmecké výroby, který je jakýmsi evergreenem všech nádražních nákladišť (včetně Rakovníka), zejména pak uhelných skladů. Z ostatních sektorů však byly dvouválcové stroje povětšinou vytlačeny teleskopickými nakladači. 

Zastávka Karlovice-Sedmihorky disponuje nákladištěm, využívaným jako sklad všech možných komodit. Zaujal mě nakladač Forschritt T 174, pocházející z bývalé NDR. 

    Už za Ktovou se trať přimknula k silnici I/35, v poslední fázi cesty pak vedla těsně vedle ní. Při pohledu z druhé strany vlaku jsem viděl skalní věže, vystupující z lesů a zahlédl jsem také zříceninu hradu Valdštejn (kterou jsme v rámci ekokurzu také navštívili). Mé pozornosti neušel ani areál barokního zemědělského dvora Valdštejnsko, který se nachází u zmíněné rychlostní silnice kousek před Turnovem. Zastavili jsme na zastávce Turnov město, u aquaparku přejeli most přes Jizeru a pak se již vlak chystal zastavit v cíli své cesty na "hlavním" nádraží v Turnově. 

TURNOVSKÉ OBJÍŽDĚNÍ

    Jenže ono to nebylo tak jednoduché. Turnovské nádraží, respektive trať 041 nabízí jednu provozní libůstku, která je sice zajímavá, avšak vcelku otravná. Místní dráha totiž v Turnově vybudovala vlastní nádraží a se společným nádražím Jihoseveroněmecké spojovací dráhy a Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy nebyla vůbec propojena. Dnes tak vlaky přijedou na nádraží na kolej, nacházející se až za nákladním nádražím, přejedou na zhlaví, tam provedou úvrať a odtud pak dojedou až k nástupišti. 

Regionova 814 149 mě spolehlivě dovezla z Ostroměře až do Turnova. Pro vjezd k nástupištím musela provést komplikovanou úvrať, kterou si vyžádalo nenapojení trati 041 ke stávajícímu turnovskému nádraží.   

    Já si na nákladním nádraží prohlédl odstavené kontejnerové vozy Lgs a Lgns, ale hlavně autovozy, z nichž některé nosily dokonce VKM německých DB. Na nádraží operovali také dva "Brejlovci" ČD Cargo, šlo konkrétně o stroje čísel 750 330 a 750 252. Chvíli po našem příjezdu do Turnova z Prahy dorazil rychlík společnosti ARRIVA Vlaky, směřující do Tanvaldu. Železnice Libereckého kraje jsou s Arrivou obecně spjaty - na odjezd na linku L3 (Jaroměř - Liberec) čekalo jak Desiro 642 847, tak jednotka 845 302. 

Desiro 642 847 nasazuje společnost ARRIVA Vlaky na linku L3, spojující Jaroměř a Liberec. Povšimněte si v pozadí odstavené červeno-krémové "Bangle". 

Mezi Libercem a Jaroměří se však objevují také "Tyrkysky", například jednotka 845 302. 

    Poté, co jsem ve 13:18 v Turnově vystoupil, jsem se vydal do nádražní budovy pro svačinu a pití. Jízdenku jsem si koupil raději on-line, nebyl jsem si totiž jist, zdali to vůbec stihnu. Turnovská staniční budova působí jako nesourodý slepenec, skládá se totiž z několika stylově nesourodých staveb. Nejzajímavější je bezpochyby původní budova z roku 1906, vyvedená v novorenesančním stylu. V odjezdové hale této krásné stavby jsem právě zakoupil zmíněnou svačinu, přičemž jsem si povšiml nad pokladnami umístěných fresek s motivy Českého ráje. Má pozornost se však přesunula ke třetí koleji, kde již na odjezd ve 13:27 čekala Regionova 814 078. Jako Os 9569 se do Mladé Boleslavi vypravila jednotka atypického vzhledu - na první pohled klasická žluto-zelená "banánová" Regionova, její pluh však obligátní žlutou vyměnil za černo-bílé vertikální pruhování. Bílé okraje dostaly i nárazníky. Přesný důvod této zajímavé úpravy se mi bohužel nepodařilo dohledat, proto mě prosím eventuálně doplňte. 

Nepříliš vzhledná součást turnovské nádražní budovy, která je ve skutečnosti neodborně opravenou nejstarší budovou z roku 1858, sekunduje mnohem krásnější novorenesanční stavbě, jejíž části si povšimněte na okraji fotografie. 

Z tohoto pohledu vypadá turnovská nádražní budova opravdu lépe, škoda jen jejího zaclonění "Tyrkyskou". Stanice se roku 2018 dostala do finále soutěže O nejkrásnější nádraží, na předních příčkách se však neumístila. 

Regionova 814 078 je mimořádná specifickým provedením pluhů a nárazníků, které rozbíjí typické a bohužel nepříliš vzhledné "banánové" barevné schéma. 

PO STOPÁCH KRIMINÁLNÍCH ČINŮ DO MĚSTA ŠKODOVEK

    Za nádražím vlak projel okolo lokomotivního depa Turnov, které dnes slouží muzejní účelům a zamířil směrem k Příšovicím. Vesnice je spojena s dost možná největší záhadou v dějinách české kriminalistiky. V červenci 1997 odjela místní dívka, čtrnáctiletá Ivana Košková, na kole za svou tetou do Svijanského Újezdu. Během cesty však beze stop zmizela a do dnešních dní nebylo uspokojivě vysvětleno, co přesně se s Ivanou stalo, zdali žije, případně kde se nachází její tělo... 

    Příšovické nádraží reprezentuje přízemní budova s rovnou střechou, která po rekonstrukci nosí poněkud křiklavě modrou omítku. Cestující ocení moderní informační panel s informacemi o odjezdech vlaků, před deštěm se však pod přístřešek neschovají. Ten má k dispozici pouze výpravčí - ze dveří dopravní kanceláře nevychází na perón, nýbrž do prosklené plechové verandy, z níž má přehled o dění ve stanici. Vlak pouze opticky kontroluje, klasickým výpravkám tak na trati 070 patrně již odzvonilo. 

Přízemní budova příšovického nádraží prošla rekonstrukcí, při níž dostala modrou omítku a byla vybavena informačními panely. Výpravčí kontroluje vlaky z prosklené verandy.

    Souběžně s dálnicí D10 vlak opustil Příšovice a zanedlouho přejel po ocelovém příhradovém mostě přes řeku Jizeru. Řeku u Příšovic překonávají hned tři mosty - vedle železničního jde o most dálniční a také silniční, náležící k silnici II/610. Zmínil jsem kauzu zmizení Ivany Koškové. Jedna z vyšetřovacích verzí (postavená na poněkud liknavé svědecké výpovědi) pracovala s teorií, že místo do Svijanského Újezdu z neznámých důvodů zamířila do nedaleké vesnice Loukov. Právě na rozlehlém nádraží Loukov u Mnichova Hradiště vlak zanedlouho zastavil. Stanice se však nachází poblíž obce Doubrava a od Loukova je vzdálena asi 2 km. S rozměry stanice koresponduje bohatě dimenzovaná nádražní budova, která i přes výměnu oken a opravu fasády dosud nese typické rysy staveb Turnovsko-kralupsko-pražské dráhy (TKPE). V prostoru nádraží byly odstaveny vozy Eas a také autovozy společnosti BLG Autorail. 

Majestátní budova na nádraží Loukov u Mnichova Hradiště, které se však v Loukově vůbec nenachází, si dosud částečně zachovala původní vzhled staveb TKPE. 

    U obce Březina nad Jizerou vlak podjel dálnici D10 a my tak s výhledem na Český ráj mířili k Mnichovu Hradišti. Z vlaku jsem zahlédl dokonce i Ještěd, tedy vrch s legendárním vysílačem, tyčící se nad Libercem. Nádraží Mnichovo Hradiště nás přivítalo velkým množstvím autovozů, ale také opravenou nádražní budovou. Tu vybudovala TKPE, byla však později rozšířena a vybavena jakousi věží s hodinami. Zajímavý vzhled budově dodávají opravené dřevěné sloupy, podpírající přístřešek pro cestující. Výpravčí tentokrát dala vlaku odjezd výpravkou. 

Během cesty vlakem jsem si nemohl nevšímat krajiny okolo, upoutaly mě hlavně okolní kopce, z nichž vyčnívají pískovcové útvary Českého ráje. Na tomto snímku z lesa vykukují věže skalního hradu Drábské světničky. 

Opravené nádraží v Mnichově Hradišti mě upoutalo jak dřevěným přístřeškem, tak výpravčí, používající opět výpravku.

    Z Mnichova Hradiště vlak zamířil do Bakova nad Jizerou. Město poblíž Mladé Boleslavi je se železnicí pevně spjato - vedle trati 070 odtud vychází další dvě železniční tratě. Na kraji Bakova vlak nejprve projel okolo odbočky Zálučí, kde z trati 070 odbočuje trať do Kopidlna. Lokální dráha, vybudovaná společností BCB nezažívá úplně nejlepší období - úsek z Bakova do Dolního Bousova přišel o dopravu v říjnu 2021, trať Dolní Bousov - Kopidlno byla roku 2016 odprodána spolu s legendární Švestkovou dráhou společnosti AŽD. Ta dráhu v současnosti využívá jako zkušební polygon pro své autonomní vlaky. 

    Přímo ve městě se nachází pouze moderní zastávka Bakov nad Jizerou město. Zaujal mě informační panel, na němž jsem vyčetl, že momentální teplota dosahovala 30 °C. Za městem vlak přejel opět řeku Jizeru a následně již vjížděl do stanice Bakov nad Jizerou. Zaujalo mě místní depo s točnou, které je domovem různých železničních vozidel v různých stádiích rozkladu. Celkově působí prostor depa spíše jako vrakoviště. Těsně před vjezdem do stanice se trať 070 setkala s tratí 080, která Bakov spojuje s Jedlovou, nacházející se v Lužických horách. 

    Je dobré zmínit, že nádraží Bakov nad Jizerou se v Bakově nad Jizerou vůbec nenachází. Najdeme jej pod zříceninou zámku Zvířetice v místní části Podhradí. Zaujala mě skalní stěna, nacházející se za kolejemi. Protože zde můj vlak běžně podniká pětiminutový prostoj, vystoupil jsem a zajímavou Regionovu znovu vyfotil.

 

Prostor nádraží v Bakově nad Jizerou (které se nenachází v Bakově nad Jizerou) z jedné strany ohraničuje skalní stěna. Za stromy je skryta zřícenina zámku Zvířetice, tyčící se nad boleslavským zhlavím. 

Prostoj v Bakově jsem využil k pořízení dalších snímků zajímavé jednotky 814 078, s níž jsem absolvoval cestu do Mladé Boleslavi. Povšimněte si vyšisovaného čela řídicího vozu 914 a v pozadí také opuštěného depa, jehož obyvateli jsou železniční vozidla v různých fázích rozkladu. 

Zajímavou Regionovu jsem zachytil také s místní nádražní budovou, která bohužel nepůsobí příliš vzhledně.

    Mé pozornosti neušla ani nepříliš vzhledná nádražní budova, v níž stále jasně rozpoznáme typickou stavbu TKPE. Mému počínání sekundoval pan Alexandr Postler, promlouvající na cestující skrze informační systém HaVIS. Poté, co můj vlak podnikl křižování se soupravou, vedenou a postrkovanou dvojicí "Hyder" a jedoucí v opačném směru, zamířil do cíle své cesty - do Mladé Boleslavi. 

BLÍZKÝ VÝCHOD, ČESKÁ VERZE

    Během průjezdu údolím Jizery jsme u Josefova Dolu minuli místo, spojené s dalším kriminálním činem. Právě v tomto úseku pokácel vystrašený důchodce a sympatizant hnutí SPD Jaromír Balda strom na trať. Čin z 1. června 2017 měl vyburcovat k tvrdšímu přístupu vůči domnělé islámské migraci, což podpořily rozházené letáky, psané špatnou češtinou a odkazující na islámské teroristy. Vlak, jedoucí ve stejném směru, jako ten můj, sice do stromu narazil, nikomu se však naštěstí nestalo nic vážného. Podobný výsledek měl i druhý teroristický útok, podniknutý v červenci 2017 na trati 080. Jaromír Balda byl roku 2019 odsouzen ke čtyřem letům vězení, nyní je však již na svobodě. Zůstává paradoxem, že činnost jediného českého teroristy podnítila hysterie z terorismu. 

    Zanedlouho vlak obsloužil železniční stanici Mladá Boleslav-Debř, kde má své depo místní traťová distance, a pak jsme již podél Jizery mířili na hlavní nádraží v Mladé Boleslavi. Město jsme celou dobu objížděli, ani kolébka českého automobilismu nemá své nádraží přijatelně umístěné. Řeší to například stanice Mladá Boleslav město, kam můj vlak zamířil poté, co jsem z něj ve 14:10 v Mladé Boleslavi vystoupil. Musel však předtím ještě provést úvrať, městská stanice se totiž nachází na trati 064 přímo u areálu automobilky Škoda. 

    Zběžně jsem si prohlédl dění na nádraží, povšiml jsem si "Hydry" M296.1021, nosící původní "polomáčený" nátěr, či dvou červených "Banglí" řady 742. Usadil jsem se do Regionovy 814 128, která i přes to, že její cesta začala také v Mladé Boleslavi městě, úvrať podnikat nemusela. Ve 14:14 se totiž jako Os 6047 vydala do dalšího středočeského okresního města, a sice do Nymburka. Žlutá jednotka mě nepotěšila nefunkčními zásuvkami na 230 V, jejichž práci by jistě ocenil můj neposlušný mobil.

KUDY ŠKODOVKY JEDOU DO SVĚTA

    Cesta do Nymburka byla realizována po trati 071. Tu jako součást své rozsáhlé sítě vybudovala a roku 1870 otevřela společnost ÖNWB a ačkoli se jedná o trať neelektrifikovanou, je součástí celostátní dráhy a dostává se jí v poslední době značné péče. Důvodem je zejména potřeba zkapacitnění odvozu nových automobilů Škoda z mladoboleslavské továrny, SŽ má však další, zajímavější plány - v budoucnu má dojít i k její elektrifikaci. 

    Za Mladou Boleslaví trať opustila údolí řeky Jizery a vydala se vstříc zdejším nížinám. Za nadjezdem dálnice D10 se vedle naší koleje objevila druhá kolej, my však jeli dál - vlak právě projížděl výhybnu Bezděčín, vybudovanou v roce 2017 za účelem zvýšení propustnosti trati. Dopravna bez možnosti výstupu cestujících je ovládána dálkově z Mladé Boleslavi, je však možné i její záložní ovládání z Velelib či ovládání místní. Výhybna disponuje dostatečně dlouhými kolejemi pro křižování dlouhých nákladních vlaků, což je na pozadí útlumu nákladní dopravy příjemná změna. Rekonstrukci trati obecně hodnotím jako poměrně zdařilou.

    V Dobrovici si sice vyžádala ukončení aktivní služby zdejší nádražní budovy, vzniknuvší podle návrhu dvorního architekta ÖNWB Carla Schlimpa, stavba však rozhodně nechátrá. Smutný pohled je tak pouze na dřevěné stavědlo, v němž jsem zpozoroval původní stavěcí páky. Cestující dnes pro nástup do vlaků využívají moderní europeróny, které se nachází šikmo od nádražní budovy blíže k luštěnickému zhlaví. Smutnou realitou je poloha stanice, dobrovičtí furianti si totiž nepřáli vedení trati ÖNWB přes území města, nádraží tak vzniklo 3 km daleko na pozemku knížete Thurn-Taxise. 

SLADKÁ HISTORIE

    Právě s rodem Thurn-Taxis je historie Dobrovice silně propletena. Roku 1831 založil Karel Thurn-Taxis v Dobrovici cukrovar - cukr ostatně platí za typickou komoditu Nymburska. Trať společnosti ÖNWB s cukrovarem propojila dosud existující vlečka, později došlo i k jeho propojení s tratí 063 (Bakov nad Jizerou - Dolní Bousov - Kopidlno). Trať Dětenice - Dobrovice, která však nebyla propojena přímo s tratí ÖNWB, dnes již nenajdeme. Můj vlak se v Dobrovici vykřižoval s rychlíkem linky R22, spojující města Kolín, Nový Bor a Šluknov. Od prosince 2019 se tak na trati 071 objevují také "Tyrkysky" společnosti ARRIVA Vlaky. Během zmiňované rekonstrukce, při níž došlo také k instalaci dálkově ovládaného elektronického stavědla, se stanice dočkala také prodloužení kolejí - nyní mají délku 650 m, což vyhovuje provozu dlouhých nákladních vlaků. 

    Rekonstrukce se dotkla i zastávky Luštěnice, kam vlak zamířil záhy. Tvoří ji europerón s boudičkou, umístěný před dobrovickým zhlavím stanice Luštěnice-Újezd. Současná zastávka, která vznikla během zmíněné rekonstrukce, se nyní nachází blíže obci. Bývalé nádraží s novým názvem nyní slouží pouze jako výhybna, samozřejmostí jsou 650 m dlouhé koleje. Památkou na někdejší nádraží budiž opuštěná a zabedněná staniční budova a vybydlená betonová budova stavědla. 

    Cesta pokračovala krajinou, kterou by moje rodina označila souslovím "lautr rovina". Nížinou vedla trať téměř pořád rovně až do Čachovic, kde vlak zastavil v rekonstruované stanici. Její oprava proběhla později, nežli v případě předchozích stanic, přičemž při ní bylo využito informačního modelování BIM. Po vjezdu do stanice jsem si všiml vlečky, vedoucí do opuštěného továrního areálu a pak již vlak zastavil před opuštěnou nádražní budovou, kterou vystřídal europerón a černě natřená antivandal boudička. Je dobré zmínit, že stanice v minulosti nosila název Vlkava, to podle říčky a také obce, kterou od stanice odděluje rozlehlý Vlkavský rybník.

Nádražní budova v Čachovicích byla bohužel odsunuta "na druhou kolej",...

...nové nástupiště však patrně cestujícím slouží dobře. Povšimněte si neobvyklé černě natřené antivandal boudičky. 

    Rekonstrukce se nevyhnula ani malebné zastávce Všejany, nacházející se přímo ve stejnojmenné vesnici. Vznikl zde sice moderní perón, z vlaku jsem však viděl hlavně kouzelnou staniční budovu s původními dřevěnými okny, typicky vesnickou žlutou omítkou a zeleně natřeným podbitím střechy. Dlouho jsme se zde však nezdrželi. Rovinatá krajina spolu s perfektní viditelností toho dne mi cestou do Velelib umožnila prohlédnout si vzdálenou Sněžku, nejvyšší horu republiky, kterou jsem před několika dny navštívil. 

Na zastávce ve Všejanech se zastavil čas...

    Velelibské nádraží můžeme označit jako dopravní uzel, neboť z něj odbočuje také trať 061 do Jičína. Ano, to je ta trať, po níž jsem podle mé jízdenky měl původně jet. V porovnání se zbytkem trati působí tato rozlehlá stanice až archaicky, je zde sice RZZ AŽD 71, které ale ovládá výpravčí. Přízemní nádražní budovu doplňuje také jednopatrová obytná budova, vzniknuvší pro potřeby ubytování drážních zaměstnanců. 

Pohled na obsazenou nádražní budovu ve Velelibech mi zakryl vzrostlý strom. 

Jednopatrová budova na snímku vznikla jako ubytovna pro drážní zaměstnance. 

    Zanedlouho byla další část mé cesty u konce, to když Regionova zastavila ve 14:51 u zadního nástupiště nymburského nádraží. V 15:02 jsem měl odjet do Prahy spojem R 926 Krakonoš (ano, příběh se uzavřel), který však dorazil výrazněji opožděn. Já v přeplněném rychlíku naštěstí nalezl volné místo ve voze Bdpee231, vybavené navíc i zásuvkou na 230 V. Po dlouhém putování se již dostavila únava, což podpořilo i horko, a tak jsem cestu do Prahy trávil odpočinkem. Na hlavním nádraží jsem pak jen přesedl do R 760 Berounka, který mě v 16:08 odvezl do Berouna. Pak už zbývalo jen v 17:01 odjet domů s Os 7719.

Regionova 814 128 mě dovezla z Mladé Boleslavi do Nymburka po trati 071, kterou díky její strategické poloze čeká zářivá budoucnost.

Nymburská nádražní budova, vzniknuvší podle návrhu architekta Carla Schlimpa, měla být původně před nedávnem zbourána. Zachránila ji aktivita místních obyvatel. 

CO DODAT ZÁVĚREM?

    Dovolenou v Krkonoších jsem zakončil velmi stylově. Při své 318 kilometrů dlouhé cestě jsem se projel po tratích, které neprávem zůstávaly na okraji mého zájmu, avšak připomněl jsem si i místa, která jsem již v minulosti navštívil. I když tratě v okolí Mladé Boleslavi a Nymburka nabízejí většinou "pouze" cestu rozsáhlými rovinami, mají rozhodně své kouzlo a jistě se tak na východ Středočeského kraje ještě někdy vrátím. 

Sken použitých jízdenek je tentokrát poněkud neobvykle nezaplněný, příčinou je jízdenka vpravo - omylem jsem si totiž zakoupil špatnou a svůj omyl jsem byl nucen napravit nákupem jízdenky on-line. 

    Děkuji za pozornost. Budu rád, když se se mnou o případné připomínky, nápady, nebo zážitky z cest podělíte dole v komentářích.