JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Výlet do Sklářského kraje (13)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    Společnost KŽC Doprava, u níž v době vydání článku již více jak rok pracuji jako vlakvedoucí, je spojena s jedním velmi zajímavým železničním příběhem. Na počátku její činnosti totiž stála mimo jiné snaha o záchranu posledního přeživšího úseku lokálky, vedoucí z České Kamenice do České Lípy. Úsek do sklářského města Kamenický Šenov přežil zrušení trati v roce 1979 a až do roku 1992 sloužil nákladní dopravě, respektive obsluze vlečky tamějších skláren. Po intermezzu se spolkem Klub přátel lokálky se společnosti KŽC, s.r.o. (provozovatel dráhy) podařilo roku 2007 dráhu odkoupit do svého vlastnictví. Následně mohl být zahájen provoz historických vlaků na lokálce. Ty vyjely poprvé roku 2011 a od roku 2016 jezdí Kamenický motoráček mezi Českou Kamenicí a Kamenickým Šenovem na objednávku Ústeckého kraje. Vozidel se na lokálce vystřídala celá řada, v současné době je však jistotou nasazení klasické "osmsetdesítky" v historickém nátěru. Mimořádně je pak motoráček nahrazován soupravou, složenou z "Prasátka" a Bixu. 

    Po příjezdu do Kamenického Šenova vlakem linky T1 DÚK je možno navštívit Muzeum sklářské lokálky, vzniklé v postupně rekonstruované budově šenovského nádraží. O otevření muzea se velkou měrou zasadil náš bývalý komandující Čenda, dále kolega Aleš a také místní nadšenci Petr a Michal. Právě s Petrem jsem byl již nějakou dobu v kontaktu. V polovině února, když se žádalo o směny na duben, jsem totiž zkusil zadat požadavek na směnu na Šenovce. A zadařilo se! V sobotu 27. dubna jsem tak měl na Kamenickém motoráčku jezdit jako vlakvedoucí. Proč jsem si ale bral směnu, která je takto z ruky? 

    V první řadě mám velmi rád oblast severních Čech, a to zejména místa, kde se snoubí krásy Českého středohoří a Lužických hor. Navíc jsem chtěl poznat město, kde v dětství žil můj děda a udělat mu radost zasláním fotografií místa jeho někdejšího bydliště. A v neposlední řadě jsem doufal v jedno setkání... 

    Díky součinnosti s partou šenovských nadšenců a správců muzea mi bylo poskytnuto přístřeší přímo na nádraží v Kamenickém Šenově, a to v jednom z odstavených vagónů. Tímto bych chtěl Petrovi ještě jednou poděkovat. Vzhledem k možnosti noclehu až do neděle jsem se svůj výjezd na sever rozhodl pojmout spíše jako výlet nežli jen jako práci (i když pro mě je každý den v práci u KŽC vlastně výlet). 

    Z domova jsem vyrazil do Prahy, odkud jsem z důvodu neznámého hnutí mysli plánoval vyrazit na sever autobusem. Prošel jsem se v okolí stanice metra C Střížkov, architektonického klenotu od Patrika Kotase, dal jsem si pivo a před půl druhou nastoupil do autobusu linky 400 do Nového Boru. Byl nasazen Crossway společnosti ČSAD Česká Lípa a já v něm měl strávit necelé dvě hodiny, projet přes Mělník a Českou Lípu a nakonec vystoupit na retro autobusovém nádraží v Novém Boru, odkud zanedlouho odjížděl autobus linky 461 do České Kamenice. Třebaže by logika velela jinak, já v 15:47 vystoupil na zastávce Kamenický Šenov,Prácheň,prodejna. Během krátké cesty jsem stihl vyslechnout dialog důchodkyň, ale také konverzaci mezi členkami nějakého sportovního týmu, které patrně pocházely, stejně jako já, od Berounky. 

Architektonický klenot sítě pražského metra - stanice Střížkov, jejímž autorem je Patrik Kotas.

    Mé první setkání s Kamenickým Šenovem tak proběhlo poté, co jsem vystoupil na Práchni. Okolo Panské skály a s výhledem na Šenovský vrch jsem pokračoval dolů do centra města. V parčíku u náměstí, kde se vyjímá busta T. G. Masaryka, jsem se telefonicky spojil s dědou, aby mě navedl, kde najdu jeho někdejší bydliště. Třebaže si děda i po více jak sedmdesáti letech vše přesně pamatoval a popsal mi cestu, raději mi ještě na mapách zjistil číslo popisné onoho domu. Vila č.p. 49 stojí v ulici Harryho Palme, která nese právě jméno bývalého majitele nejen vily, ale i zdejších skláren. Po znárodnění se ze sídla významné rodiny stal hotel, kde pracoval jako správce můj pradědeček. Samotný Palme nebyl jako sklář, třebaže německý, odsunut a dožil na Práchni. 

Výhled na Šenovský vrch se neomrzí.

Vila průmyslníka Harryho Palme se po roce 1948 nuceně změnila na hotel a restauraci, v níž dělal správce můj pradědeček Jaroslav Vacek. Jeho syn Petr, můj děda, zde prožil část svého dětství.

    Děda měl radost ze snímků majestátní vily, která dnes slouží jako rodinný dům, a já dostal opět chuť na pivo. Na šenovském náměstí TGM mi padla do oka hospoda U Báby, kde jsem zakotvil po procházce křivolakými uličkami města, místy evokujícími mně blízký Křivoklát. Objednal jsem si jedno pivo, bylo poměrně dobré, avšak s osazenstvem hospody to již tak slavné nebylo. Od vedlejšího stolu jsem tak zaslechl třeba rady, jak se nenechat chytit při dealování marihuany, či informaci o počtu uvěznění jednoho z pijanů. Nejmenovaná občanka města Kamenický Šenov shrnula svou návštěvu U Báby tak, že když byla v družině na základce účastnicí jisté soutěže, musela sbírat soutěžní bodíky i v této hospodě. Prý jí pak týden trvalo vymýt z vlasů zápach kouře. Alespoň že to pivo měli dobrý.

Křivolaké uličky vypadají, jako by byly křivoklátské...

Pivo U Báby :)

    Z náměstí jsem se autobusem dopravil do dolní části Šenova, vystoupil jsem na zastávce Kamenický Šenov,,Huťská. Právě u stejnojmenného šenovského sídliště se nachází areál sklárny Jílek a v jeho sousedství také nádraží. Od nesjízdného mostu, který se nachází na vyloučeném úseku trati jsem vylezl po náspu vyšlapanou cestičkou nahoru na trať za nádražím. Jak jsem šlapal po pražcích a blížil jsem se přímo k budově nádraží, místo mě hned uchvátilo. Takový klid, jen dva staré nákladní vozy a koleje. Sedl jsem si na lavičku pod přístřeškem před nádražní budovou (tato část již prošla rekonstrukcí) a čekal na příjezd svého dnešního hostitele Petra. 

Momentka z příchodu na šenovské nádraží, které jsem si téměř okamžitě zamiloval...

Na budově nádraží v Kamenickém Šenově, která prochází postupnou rekonstrukcí, je znát typický styl budov České severní dráhy.

    Petr mi zajistil světlo a přívod elektřiny do odstaveného vozu Ztr, kde jsem měl spát a který k tomu byl také již dříve uzpůsoben. Ukázal mi muzeum, popovídali jsme o železnicích i o životě a nakonec mě ještě autem vyvezl zpět nahoru na šenovské náměstí. Došel jsem si na večeři do restaurace U Pavlasů a poté jsem se vydal na procházku k Panské skále, kam když jsem došel, byla již tma. Urychleně jsem proto přeběhl na zastávku u prácheňské prodejny, kde jsem chytil poslední autobus dolů do Huťské. A šel jsem spát do vagónu. 

Tento vůz Ztr se stal na dva dny mým dočasným domovem.

DEN DRUHÝ, PRACOVNÍ

    Spaní ve voze Ztr bylo velmi příjemné, jen škoda ve větru bouchajících posuvných vrat vozu - chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že mě nikdo nejde zabít. Vstal jsem před šestou ranní, nástup na směnu 6 je totiž v České Kamenici, kde se nachází také odstavený motoráček. Po probuzení jsem příliš prudce otevřel vrata od vozu, za což mi oči po celonočním pobytu ve tmě příliš nepoděkovaly. 

Ranní nálada na šenovském nádraží.

    Připravil jsem se a v 7:12 odjel z Huťské autobusem linky 462 do České Kamenice. Pozdější autobus bohužel nejel, do nástupu v 8:45 jsem tak měl habaděj času. Vydal jsem se proto shánět nějakou tu kávu. Nečekal jsem to, ale u náměstí jsem objevil otevřenou pekárnu Náš chléb, kde jsem kávu dostal. Popovídal jsem s milou paní prodavačkou a následně jsem se přes náměstí Míru vydal na nádraží. Česká Kamenice mi svým vzezřením evokovala horská města v Krkonoších, kupříkladu Vrchlabí. 

Mně Česká Kamenice opravdu připomíná Vrchlabí...

Pod tajemně působící klenbou normálně projíždějí auta. 

Křivolaké uličky najdete i v České Kamenici. To já můžu...

    Na nádraží jsem dorazil s půlhodinovým předstihem, můj strojvedoucí však již byl na místě. Měl jsem štěstí na legendu šenovské lokálky, 74-letého veterána železnice Jiřího Ruppa. Ten na Šenovce jezdil i s "Hurvínky" a nyní ve své činnosti setrvává, aby se nenudil doma. Prostě frajer. Já se s ním seznámil, pomohl mu s vyndáním klínů zpod motoráčku, u výpravčí si vyzvedl POPku (NEXGO, jupí!) a následně byl čas začít s manipulací. 

Velkou předností POPky NEXGO N86 je možnost jejího "připnutí" k ruce.

Motoráček je přes týden odstaven na čtvrté manipulační kusé koleji. Jiří byl na místě o něco dříve než já.

MANIPULACE NA MOTORÁČKU?

Situace před zahájením posunu - motoráček je odstavený na čtvrté koleji, kryté výkolejkou.

Přímo u výkolejky se nachází elektromagnetický zámek EMZ (Vk2/5t/5). Rozsvícené světlo signalizuje udělení obsluhy výpravčím. 

Z elektromagnetického zámku EMZ (Vk2/5t/5) jsem vyjmul tento klíč. Podle tvaru štítku poznáme, že se jedná o klíč od výkolejky uzamknuté v poloze na kolejnici. Z číselného údaje vyčteme, že se jedná o klíč od zmíněné výkolejky Vk2,...

...uzamknuté kontrolním zámkem.

Z kontrolního zámku výkolejky Vk2 jsem vyjmul tento klíč. Podle tvaru štítku poznáme, že se jedná o klíč od výhybky uzamknuté do odbočného směru. Z číselného údaje vyčteme, že se jedná o klíč od kontrolního odtlačného zámku (5t) výhybky 5.

S klíčem jsem se přesunul k výhybce 5,...

...a nejprve jsem odemkl odtlačný zámek.

Z odtlačného zámku jsem zároveň vyjmul tento klíč. Podle tvaru štítku poznáme, že se opět jedná o klíč od výhybky uzamknuté do odbočného směru. Z číselného údaje vyčteme, že se jedná o klíč od jednoduchého výměnového zámku (5) výhybky 5.

Po odemknutí jednoduchého výměnového zámku...

...jsem mohl výhybku 5 přestavit a dát Jiřímu návěst Souhlas k posunu. Po vyjetí motoráčku za výhybku jsem ji přestavil do základní polohy, aby mohl Jiří projet na druhou kolej. Já následně oba zámky výhybky uzamkl, do základní polohy přestavil i výkolejku a výsledný klíč jsem uzamkl zpět do elektromagnetického zámku. 

    Nyní by bylo dobré říct pár slov o nasazeném vozidle. Speciálně na Šenovku byl roku 2021 pořízen motoráček M152.0060, který byl u ČD navržen na likvidaci. Motoráček pocházel z depa Polička, avšak ke KŽC přecházel ze stavu děčínského depa. Při představení byl 3. září 2022 slavnostně pokřtěn jménem "Šenovka" a od letošní sezóny nosí také erby obou měst, která spojuje. Křtu se tehdy účastnil také někdejší starosta Kamenického Šenova Michal Třešňák. Motoráček nosí polomáčený nátěr, kombinovaný se světle šedým rámem, "sukní" a pluhy.

Motoráček M152.0060 alias "Šenovka" po vytažení na druhou kolej vyčkává času odjezdu do Kamenického Šenova.

Lavice v interiéru "Šenovky" sice nejsou koženkové, použitá látka však působí příjemným, starosvětským dojmem.

    Z druhé koleje jsem si během čekání na odjezd prohlížel opravenou budovu českokamenického nádraží. Vzhledem k tomu, že ji postavila Česká severní dráha, jedná se o prakticky totožnou stavbu s tou v Čakovicích. Zajímavá náhoda. 

Vlaky společnosti KŽC Doprava by prostě měly vyrážet od nádražní budovy, vystavěné dle normálií České severní dráhy...

    V 9:08 jsme jako Os 2400 vyrazili poprvé do Kamenického Šenova. Po našem příjezdu v 9:21 již bylo otevřeno místní muzeum, Petr vyhlížel návštěvníky v uniformě ČSD a červené čepici výpravčího a na své hosty čekala také kavárna Druhá kolej. Její provozovna je umístěna v odstaveném hytláku, tedy služebním voze Dak. Zatím jsme se v Šenově neměli dlouho zdržet a již v 9:30 jsme vyrazili zpět do Kamenice. Petr vlak vypravil zdvižením výpravky, tedy návěstí Odjezd. Na mě jako vlakvedoucího čekala také zajímavá dopravní povinnost - ihned po rozjezdu vlaku jsem vzal do ruky pager a namířením na pomocné stavědlo, následovaným stisknutím příslušného tlačítka jsem uzavřel přejezd P9189. Ten kříží silnici I/13, tedy poměrně frekventovanou komunikaci, a pojí se s ním taktéž zajímavý příběh.

Petr vypravuje vlak. Pro zmatené, toto je výprava. Vlakvedoucí výpravu vlaku NIKDY neprovádí!

    Na videu z června 2007 můžeme během zvláštní parní jízdy vidět přejezd na frekventované komunikaci zabezpečený pouze výstražnými kříži a ručně střežený. Později zde došlo ke zprovoznění PZZ s výstražníky typu VÚD. První masově rozšířené československé PZZ bylo ovládáno ručně, vlakvedoucí tak musel vystoupit z vlaku, při cestě do Kamenice přejít v reflexní vestě přes silnici, přejezd ručně uzavřít a následně dát praporkem strojvedoucímu návěst Souhlas k posunu. V létě roku 2023 však bylo PZZ nahrazeno moderním AŽD 97 LED s polovičními závorami, který se cestou do Šenova uzavírá klasicky "šlápnutím" a cestou do Kamenice právě pagerem. O jeho uzavření informuje jak rozsvítivší se bílá kontrolka na PSt, tak za zhlavím umístěný přejezdník.

Jeden ze tří přejezdníků typu VÚD byl instalován na nádraží s výhledovým demonstračním zprovozněním. Alespoň jeho siluetu jsem zachytil na svůj analog.

Pager, určený k ovládání PZZ AŽD 97 LED. Uzavře se stisknutím pravého horního tlačítka,...

...je však nutné namířit jej na pomocné stavědlo.

Uzavření potvrdí bíle se rozsvítivší kontrolka...

...a v dáli viditelný přejezdník, ten tak učiní návěstí Uzavřený přejezd. Povšimněte si také opakovacích přejezdníků u každé koleje. 

    Jelikož je Kamenický motoráček spojem s jedinou možnou cílovou destinací cestujících (pokud tedy z České Kamenice necestují dále), probíhá odbavování poměrně rychle, k čemuž přispívá i intuitivní tarif DÚK. Opět mohu potvrdit kvality nové POPky NEXGO N86, s níž jsem byl i tentokrát velmi spokojen. Mohu tak vyvrátit názor mého někdejšího kolegy, dle nějž na "skákavých" lokálkách špatně funguje čtení QR kódů integrovaným fotoaparátem. Nechci tímto hanět práci svých kolegů, ale Šenovka není žádný koridor, zkrátka typická lokálka. I tak fungovalo čtení fotoaparátem bez problému... 

    To mě přivádí ke vzpomínce na turistický oddíl aktivních seniorů, kteří s námi vyrazili, tuším, hned prvním vlakem. Přes našeho dispečera si zařídili vyčkání Kamenického motoráčku poté, co se jejich vlak od Děčína opozdil. My však stejně pokaždé vyčkávali příjezdu vlaků, pro něž byl náš motoráček přípojem. Přibližně 20 seniorů mělo připraveno několik skupinových jízdenek, které byly zezadu popsány jmény. Protože takto vzniklé skupinky neseděly u sebe, po dohodě s jejich "průvodcem" jsem si vzal jízdenky a četl jména, načež cestující se hlásili. Jako ve škole. Předtím jsem je samozřejmě právě pomocí fotoaparátu zkontroloval. 

    Vzhledem k rychlému tempu odbavování jsem druhou polovinu přibližně čtrnáctiminutové cesty trávil většinou na stanovišti u Jiřího. Mohl jsem si tak užívat výhledy do krajiny, ty nejlepší nabídl úsek trati v lukách pod Zámeckým vrchem. Z míst, kde je podél trati budována nová cyklostezka, jsem tak dohlédl například na vysílač na Bukové hoře. Tento úsek trati se také stal kulisou legendární filmové scény, náletu hloubkařů v Tmavomodrém světě. 

    Při prvním příjezdu do Kamenice, jeli jsme jako vlak Os 2401, jsme si chvíli postáli u vjezdového návěstidla KS. To umí pouze návěsti Stůj, Výstraha a Přivolávací návěst a jeho předvěstí je "détrojková" Tabulka s křížem. Je dobré zmínit, že z českokamenického nádraží je na Šenovku možno odjet pouze z druhé koleje. Velmi mě překvapilo řazení některých vlaků linky U8. Obligátní Regionovu nahradila nedávno dodaná "Rekobangle" 743 212, vzniknuvší z některé "Bangle" ČD a stojící v čele soupravy, složené z jediného vozu Bdtn756. 

    Druhý obrat začal vlakem Os 2402 v 10:08. V 10:21 jsme dorazili do Šenova a analogicky s prvním obratem jsme v 10:30 vyrazili zpět. Po nepříliš dlouhé pauze, během níž Kamenici opět navštívila obskurní "velká", výše popsaná souprava, jsme v 11:08 vyrazili opět nahoru do Šenova. Tentokrát však měla pauza trvat déle než jen devět minut a do Kamenice jsme se měli vydat až ve 12:30. Vychutnal jsem si proto kávu z Druhé koleje, k níž jsem si zakousl v kavárně zakoupenou domácí kremroli. Jiří to glosoval větou: "Pán má mlsnou hubu." Byla však velmi dobrá. Ačkoli svítilo sluníčko, foukal během pití kávy s Jiřím, Petrem a Michalem silný vítr. Velkou předností tohoto výkonu byl fakt, že si mohu kdykoli skočit "domů" pro něco, co jsem zapomněl. 

Kavárna Druhá kolej je umístěna ve voze Dak, přezdívaném "hytlák". V pozadí se nachází sklárna Jílek, jejíž výrobky se v kavárně také prodávají. Jednu skleničku jsem ostatně přivezl domů.

    Během druhé pauzy, která trvala od půl čtvrté do půl páté, nás přišel navštívit Oto, někdejší průvodčí na Šenovce a nyní výpravčí v Chřibské. Byť je již mnoho let šenovským občanem, pochází, stejně jako já, z Rakovnicka. Do Kamenice jsme měli vézt dvě turistky v důchodovém věku, s nimiž se dal během pauzy do řeči Jiří. Vyprávěl jim, jak je Správa železnic zlá, že nás ze soukromé trati odmítá při každém druhém vlaku vpustit do stanice, a že tedy budou muset vystoupit u vjezdového návěstidla. Prý tam spolu s vlakvedoucím osobně nanosil betonové panely, sloužící jako provizorní nástupiště. Já během cesty do Kamenice tento vtip ještě více ždímal, a když už se Jiří hotovil opravdu zastavit, teprve jsem jim situaci osvětlil po pravdě. 

    Poslední vlak odjel z Kamenického Šenova v 18:30. Když mi pracovní doba skončila, vyrazil jsem opět na večeři k Pavlasům a poté na Prácheň k Panské skále. Dal jsem si pak ještě pivo v místním baru U Cívky, zjistil jsem však, že autobus z Práchně do dolního Šenova v sobotu nejezdí. Vydal jsem se proto na nádraží pěšky. Mezitím se však setmělo a navíc se mi vybil mobil. Po neosvětlené cestě, po níž jsem šel cestou na večeři, se mi nechtělo, popravdě jsem se i trochu bál. Tak jsem to vyřešil jako Forrest Gump, prostě jsem běžel. Po silnici, kde se právě opravoval chodník. Běžel jsem tedy po taktéž neosvětlené komunikaci vedle chodníku, občas okolo mě projelo auto a já nevěděl, kam běžím. Pak jsem zahlédl blikající přejezd před šenovským nádražím. Byl jsem zachráněn. No, i když... Silně udýchán jsem vlezl do vozu a zjistil jsem, že již nemám nic k pití. 

Poslední vlak z Kamenického Šenova před odjezdem do České Kamenice.

Výhled na dolní Šenov z bývalého železničního viaduktu.

Prácheňská legenda, Pyšnou princeznou proslavená Panská skála.

Pivo ve vyhlášeném baru U Cívky, který se nachází v těsné blízkosti Panské skály.

Poslední snímek Šenova a domů...

    Rána jsem se naštěstí dožil a v Šenově na dehydrataci nezhynul. Ráno jsem tak mohl vyběhnout na náměstí, odkud jsem autobusem linky 440 vyrazil do Liberce. Od terminálu MHD Fügnerova, který taktéž navrhl architekt Patrik Kotas, jsem poté vyrazil RegioJetem do Prahy. Pak už zbývalo jen přesunout se z Černého Mostu na Smíchov a vyrazit k domovu.

    Byť by mě minulý rok asi nenapadlo, že se má kariéra u KŽC vydá i tímto směrem, jsem rád, že jsem si směnu na Šenovce vzal. Trať i Kamenický Šenov jsem si zamiloval a rozhodně jsem tam tedy nebyl naposledy. Čas tam totiž trávím rád nejen kvůli železnici :) Doufám, že jste si čtení tohoto velmi lokálkového dílu užili tak jako čtení těch předchozích. A pokud jste tak zatím neučinili, souhrnně je naleznete zde.