JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Nové výzvy přicházejí v dubnu (12)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    V sobotu 13. dubna jsem absolvoval svou první směnu tohoto měsíce, do práce jsem ale šel vlastně již o den dříve. V pátek 12. dubna totiž proběhlo jarní firemní školení, kterého se účastnili jak strojvedoucí, tak i vlakvedoucí. Školení probíhalo i o den dříve a oproti tomu podzimnímu se z Lysé nad Labem přesunulo do Schoellerova sálu v zámku v Čakovicích, který se nachází co by kamenem dohodil od nádraží. Na úvod jsme podepsali nové smlouvy pro sezónu 2024, u čehož jsme se nechali s kamarádem Rafaelem po vzoru velkých fotbalových jmen stylově zvěčnit. 

    Promluvily vedoucí osobnosti firmy, následoval nějaký ten test, zakončený podpisem poučení o bezpečnosti a nakonec část, na kterou jsme se těšili nejvíce - mimořádné události s Janem Hruškou. Rozbor více či méně kuriózních mimořádností z českých kolejí za poslední dva roky byl bohužel posunut až na úplný konec školení, proto jsme je nestihli projít všechny. Škoda, pana Hrušku je radost poslouchat, zejména díky jeho ironickým hodnocením celé situace, přecházejícím v záchvaty smíchu školených. Po dvanácté bylo po všem, proto jsme se s kolegy Rafaelem a Jirkou přesunuli do legendárního čakovického Globusu na oběd, kde pokračovala naše zasvěcená železničářská diskuse. Zabrousili jsme však i do vod MHD, to je tak, když Jirka je řidič tramvaje a Raf redaktor Metrobusu. 

TESTUJI NAŠI ŽHAVOU NOVINKU

    V minulém roce jsem třikrát absolvoval směnu 10, tedy Posázavský motoráček, vypravovaný v sobotu ráno. Po příjezdu do cílové stanice Týnec nad Sázavou následoval turboobrat a návrat do Prahy. Většinou jsem z práce odcházel někdy mezi jedenáctou a polednem. Tento výkon, obsluhovaný turnusově soupravou 831+Bix, však s GVD 2023/2024 odešel do minulosti a pod označením směna 10 se nově skrývá Brdský motoráček. Ten pro svou sobotní cestu využívá druhou větev Posázavského Pacifiku, spojující Prahu, respektive Vrané nad Vltavou s Dobříší. Na atraktivitě by tak náš nový spoj měl získat i vlivem redukce osobní dopravy v úseku Čisovice - Dobříš, k němuž došlo v prosinci roku 2021. Rád bych ještě zmínil, že obě větve Posázavského Pacifiku jsou pro mě kuriózní, jelikož se jedná o jediné tratě, které jsem projel výhradně v rámci své práce. Jako cestující jsem ani jednu z větví nikdy nenavštívil. Ano, a to jsem si kdysi dávno říkal šotouš...

    V sobotu 13. dubna jsem doprovázel teprve pátý vypravený Brdský motoráček. Byl jsem nadšen z mimořádného řazení, s nímž jsem měl, alespoň okrajově, čest již na svém prvním výkonu této sezóny. Na Brdský motoráček byla nasazena záložní souprava, složená z motorového vozu M152.0656 se žlutým výstražným pruhem na čele a "bafíku" 50 54 24-29 185-2 s lavicemi, potaženými hebkou červenou látkou. Zejména nasazení vlečného vozu mi udělalo ohromnou radost, cestoval jsem s nimi totiž jako malý na trati mezi Rakovníkem a Berounem. Již tehdy se mi líbilo sklopné sedátko pro vlakvedoucího na jednom z představků, průběžná lavice na tom druhém a v neposlední řadě také výhled z čelních oken, daný absencí stanovišť. "Bafíky" však, vzhledem k nutnosti objíždění a nahrazování praktičtějšími vratnými soupravami, z našich kolejí bohužel téměř vymizely. 

    Do Dobříše jsem se měl vydat se strojvedoucím Kubou (třetí strojvedoucí Kuba...), který je zároveň studentem posledního ročníku práv. Když jsem po šesté ranní dorazil na vlečku, soupravu měl již připravenou, stačilo tak jen provést zkoušku brzdy a mohli jsme vyrazit. Vytahování soupravy z vlečky jsem vzhledem k nutnosti sunout z výtažné do stanice trávil v "bafíku", což mě hned na začátku směny krásně vrátilo do dětství :)

Sklopné sedátko pro vlakvedoucího bylo pro mě jako malého velkým lákadlem, během své směny jsem jej bohužel vzhledem k využití prostoru pro přepravu kol nezvládl znovu otestovat.  

    Ve stanici jsme pak ještě nějakou chvíli čekali na volno. Bylo krásné jarní slunečné ráno a já vzhledem ke skvělé viditelnosti dohlédl z vlaku až na Bezděz. Po příjezdu na hlavní nádraží jsme měli přibližně patnáct minut času do odjezdu vlaku Sp 1277 Brdský motoráček, skočil jsem proto ještě pro kávu, a to jak pro mě, tak pro strojvedoucího. Ukázalo se, že máme stejný kávový vkus, proto jsem donesl dvakrát "ploché bílé". Cestou jsem ještě potkal kolegu, strojvedoucího Davida s manželkou.

    V 7:55 nastal čas dát Kubovi návěst Souhlas k odjezdu. S kontrolou jízdních dokladů jsem pochopitelně začal v "bafíku", zůstal jsem v něm však i po odjezdu z Vršovic poté, co jsem pomohl s nakládkou elektrokol dvěma vitálním důchodcům. V motoráčku jsem zase kontroloval mírně přiopilého, avšak spolupracujícího cestujícího, který seděl v nástupním prostoru na rozkládací rybářské židli. Spolupracoval, leč začal vtipem, že mi neukáže Lítačku. 

    Po průjezdu nádražím Praha-Zbraslav jsme hlavní město opustili a zastavili až ve Vraném nad Vltavou. Jelikož zde byl plánován pětiminutový prostoj, došel jsem za Kubou. Povídali jsme si o tom, že máme společné známé z řad studentstva Univerzity Karlovy a ukázala se také jedna neuvěřitelná zajímavost. V několika článcích jsem se zmínil, že vedle vlaků jsou mým dalším koníčkem politické simulace, zejména pak Model amerického Kongresu, zkráceně AmKon. Kuba se přiznal, že se před několika lety akce (tehdy ještě nosila název ČMAK - Český model amerického Kongresu) účastnil a dvakrát ji dokonce spoluorganizoval - jako já tento rok poprvé. U KŽC opravdu pracují jen zajímavé osobnosti :)

    V odbočce Skochovice jsme opustili trať do Čerčan a po mostě přes vodní nádrž Vrané přejeli do Měchenic. Zůstal jsem v "bafíku" a z průběžné lavice na zadním představku jsem se kochal přírodními scenériemi v okolí trati. Do motoráčku ke Kubovi jsem se přesunul až před Čisovicemi, za nimiž začíná úsek trati s ořezanou osobní dopravou. Malá stanička je dálkově řízena z Vraného nad Vltavou, DOZ zde však končí a ostatní stanice až do Dobříše jsou obsazeny výpravčími. Stoupání sevřeným údolím Bojovského potoka za Čisovicemi vystřídaly louky a pole s výhledem na Brdy, ale také lesní úseky. Od kouzelného nádraží v Mníšku pod Brdy, které je tak daleko, že si většina lidí myslí, že slavné město nemá vlakové spojení, příliš cestujících nenastupovalo. Ti, kdo s námi jeli, a že nešlo o malé množství cestujících, však mířili do Dobříše. Tam jsme dorazili po půl desáté.

NOVÁ STANICE, NOVÁ MANIPULACE

    Na objíždění v Dobříši jsem se teoreticky připravoval díky staničnímu řádu, plánku stanice a zejména návodu od kolegy Honzy, který první Brdský motoráček doprovázel. K mému překvapení nás však čekal jiný postup, u něhož výpravčí raději asistovala. 

    Jak známo, Dobříš je stanicí koncovou, tedy hlavovou. Disponuje třemi dopravními kolejemi, ukončenými cestovými návěstidly Sc1, Sc2 a Sc3 s trvalou návěstí Stůj. My jsme přijeli na kolej druhou, nacházející se přímo u dopravní budovy. Tato dopravní kolej je mnohem kratší nežli dvě zbývající a po 66 metrech následuje Sc2 a výkolejka Vk1.

Před odvěšením motoráčku bylo nutné nejprve sklopit výkolejku Vk1 a popotáhnout soupravu na manipulační kolej 2a, začínající za výkolejkou.

Výpravčí proto v dopravní kanceláři povolila vyjmutí klíče z elektromagnetického zámku EMZ 3 (Vk1), který se nachází u výkolejky.

Elektromagnetické zámky v Dobříši jsou specifické svou obsluhou - stisknutí tlačítka, po němž je možno otočit klíčem a vyjmout jej, je nutno provést krytkou klíče. 

Z EMZ 3 (Vk1) jsem vyjmul tento klíč. Podle tvaru štítku poznáme, že se jedná o klíč od výkolejky uzamknuté v poloze na kolejnici. Z číselného údaje vyčteme, že se jedná o zmíněnou výkolejku Vk1.

    Motoráček po odvěšení pokračoval po manipulační koleji 2a na manipulační kolej 1a, zakončenou zarážedlem. Je dobré zmínit, že v Dobříši probíhá častá nakládka dřeva, takže manipulační koleje jsou běžně využívány. Motoráček zastavil za výhybkou 1.

Pohled na výhybku 1 a zakončení kusých kolejí zarážedly.

Pro vjezd na první kolej bylo nutné přestavit výhybku 1. Klíč je opět držen v elektromagnetickém zámku. Na úrovni cestových návěstidel Sc1 a Sc3 se nacházejí dva elektromagnetické zámky, přičemž mně výpravčí povolila vyjmutí klíče z EMZ 1 (1), který se nachází vpravo.

Opět jsem musel tlačítko stisknout krytkou klíče a ten teprve poté vyjmout.

Z EMZ 1 (1) jsem vyjmul tento klíč. Podle tvaru štítku poznáme, že se jedná o klíč od výhybky uzamknuté do odbočného směru. Z číselného údaje vyčteme, že se jedná o zmíněnou výhybku 1.

Výhybka je uzamčena jednoduchým výměnovým zámkem. Po jeho odemknutí a přestavení výhybky do přímého směru mohl motoráček vjet na první kolej, čímž se dostal do posunovacího obvodu výpravčího.

    Paní výpravčí následně postavila pro motoráček posunovou cestu na druhou kolej. Po najetí jsem soupravu svěsil, vrátil výkolejku Vk1 do základní polohy a klíč uzamkl zpět do EMZ 3 (Vk1). Po odstavení soupravy jsme chvíli odpočívali v motoráčku a já si povšiml vady na displeji mého mobilu. Když jsem totiž před zahájením posunu rozvěšoval soupravu, udělal jsem svůj elegantní "podhup" pod narážedly, přičemž mi mobil vyklouzl z kapsy a upadl na zem. Náraz způsobil naštěstí jen malou prasklinu na levém okraji displeje, ještě že nešlo o nic horšího... 

Odstavený "bafík" čeká na manipulační koleji 2a na příjezd objíždějícího motoráčku. 

Souprava odstavena, povšimněte si atypicky vysoko umístěného výkolejkového návěstidla.

    Dobrý oběd v nedaleké restauraci Na Prachandě následovalo dokoupení zásob v Lidlu a káva v cukrárně u Hájka & Hájkové. Vrátili jsme se před jednou hodinou. Zanedlouho jsem znovu z EMZ 3 (Vk1) vyjmul klíč od výkolejky, kterou jsem následně sklopil, aby mohl Kuba přejet se soupravou na druhou dopravní kolej. Zastavil před dopravní kanceláří tak, aby dobře viděl na odjezdové návěstidlo L2. Na lavičce u opravené nádražní budovy typu 16/H již na návrat domů vyčkávali ráno do Dobříše cestující důchodci s elektrokoly, s nimiž jsem si během cesty zpět příjemně popovídal. 

Retro souprava je připravena k odjezdu z Dobříše.

    O něco méně příjemnější zážitek jsem měl s mužem, jehož jméno jsem zapomněl. Ještě než však nastoupil se svou elektrokoloběžkou, stihl se mi představit a říct, že je z Chorvatska (to jméno tak minimálně znělo). Následně mi nabídl panáka, což jsem s díky odmítl, pravil, že není kontrola a nechal mi dýško asi 40 Kč. Problémem byla jeho vlezlost a touha neustále se na něco ptát, jakož i povýšenecké chování, které bylo žinantní i důchodcům, s nimiž jsem ve volných chvílích konverzoval. Ve Vraném, když vystupoval, mi ještě řekl, že bych potřeboval nabrat asi 5 kg, on že je trenér a pomohl by mi...

    V Braníku se za mnou stavil kamarád David, kterého jsem neviděl od svatby mé sestřenice, kde působil jako svědek. Rozloučili jsme se na hlavním nádraží, já však do Čakovic nepokračoval...

MŮJ PRVNÍ MIMOŘÁDNÝ VÝKON

    Už od oběda v Dobříši jsem věděl, že si mě po příjezdu do Prahy vyžádal dispečer na mimořádný výkon, spojený s neschopností Pražského motoráčku, respektive "Kredence" M262.1168. Poté, co zkolaboval na Zličíně, vyrazil jeho strojvedoucí Vláďa MHD do Čakovic, kde vyzvedl "Mravence", s nímž se vydal neschopné vozidlo zachránit. Kolegyně Martina, která Pražský motoráček toho dne doprovázela, si však jako nováček netroufla na sunutí na společném, neboli úvraťovém nádraží na Smíchově. Tak povolali mě. A já byl rád.

    Po příjezdu na hlavní nádraží okolo třetí hodiny jsem se rozloučil s Kubou a v 15:15 odjel Rg "Panťákem" na Smíchov. Po dohodě s Vláďou jsem měl vyčkat jejich příjezdu na společném v dopravě. Ač vybaven služebním průkazem se vstupem do kolejiště a reflexní vestou, bál jsem se, jak se na společné nádraží, jehož větší část již zmizela a nahradilo ji staveniště, dostanu. Nebylo to však těžké. Část stavební plochy totiž není oplocena, jak jsem si myslel a proto jsem během pár minut klepal na dveře dopravy, kde sídlí nejdražší výhybkář v Praze.

    S výpravčím Václavem jsem si tak příjemně popovídal nejen o specifikách současného provozu na společném nádraží, ale poslechl jsem si i historky z celé "Buštěhradky", kde Václav strávil celý svůj profesní život. V 16:35 Vláďa s Martinou dorazili a byl čas pustit se do práce. Nastoupil jsem do "Kredence", kde jsme s Martinou zaujali místa na stanovišti strojvedoucího. Spojil jsem se s Vláďou a poté, co nám Václav dal osmičku, tedy návěst "Souhlas k posunu", jsem pokynem "Suneme!" dal vlak do pohybu. Má práce pro tuto chvíli skončila v okamžiku, kdy se obskurní souprava uklidila za seřaďovací návěstidlo Se20 u MeetFactory, což však již Vláďa viděl sám ze stanoviště "Mravence".

Obskurní souprava záchranného vlaku přijíždí na smíchovské společné úvraťové nádraží.

    Po příjezdu do Čakovic jsem zjistil nepříjemnou věc - vlivem výpadku nefungovaly mobily. Proto jsem si před zahájením posunu do výtažné koleje 3a připravil červený signální praporek a poté, co se na návěstidle rozsvítila bílá, vrátil jsem se do osmdesátých let. Dal jsem Vláďovi, který se vykláněl z okénka na stanovišti "Mravence", návěst Posun dovolen, tedy osmičku, a následně jsem mu místo profláknutého "Suneme!" dával praporkem návěst Přiblížit (vodorovné pohyby praporkem). Jsem rád, že jsem si sunutí na praporek mohl takto neplánovaně vyzkoušet. Během posunu mě natáčeli dva šotouši, takže pokud se k tomuto článku dostanou, rád bych sebe viděl při práci :) Jelikož se na výtažné koleji nachází železniční přejezd, byť s PZS, zavolal jsem raději na početný dav čekajících chodců, že jede vlak (posun...). Pak už jen zbývalo odstavit nemocný "Kredenc" na vlečce a byl čas vyrazit k domovu.

"Kristýnka" s "Kredencem" u provizorního nástupiště s pózujícím Vláďou.

POPRVÉ MIMO PRAHU

    Kdo zná vedení linek KŽC Doprava, ví, že naše společnost provozuje také tři linky, které o víkendech ráno nevyrážejí z Prahy, nýbrž ze tří měst na severu Čech, v Ústeckém kraji. Zatímco Děčín je pro mě poněkud z ruky a do nedávna jsem si to myslel i o České Kamenici (vyčkejte na další díly), nástup v Roudnici nad Labem pro mě není vůbec problematický. Zejména s přihlédnutím k tomu, že směna 5, Podřipský motoráček, začíná v 9:45. 

    V neděli 14. dubna jsem proto vlakem Os 9616/6906 vyrazil v 7:42 z Masarykova nádraží do Roudnice nad Labem. K Podřipskému motoráčku mám poněkud speciální vlak, stejně jako k celému Podřipsku, jak již dobře víte. Když jsem se začal o KŽC více zajímat, Podřipský motoráček mě velmi zaujal jak příběhem o záchraně lokálky před likvidací, tak právě i oblastí, kterou projíždí. Je zajímavé, že před svým nástupem ke společnosti KŽC Doprava jsem vyzkoušel pouze tři její spoje - vedle hojně využívaného Rakovnického rychlíku a legendárního Pražského motoráčku šlo právě o Podřipský motoráček. Svezl jsem se s ním dvakrát v roce 2021, poprvé s osmsetdesítkou, následně i s "Kredencem". 

    Šlo však o dobu, kdy si mé srdce získala spíše tehdy silně ohrožená a nakonec nedostatku cestujících podlehnuvší lokálka Straškov - Zlonice. Podřipák jsem tak využil pouze pro cestu ze Straškova do Roudnice nad Labem a neprojel se nejzajímavějším úsekem jeho trasy, kterou je bezpochyby lokálka ze Straškova do Libochovic. Právě její potenciální zrušení odvrátilo zahájení provozu Podřipského motoráčku. K projetí romantické trati jsem se dostal až díky zvláštním vlakům Podřipská střela mého kamaráda Honzy Šafránka, s nímž jsem se seznámil právě díky konci pravidelné osobní dopravy na lokálce do Zlonic. 

    Podřipský motoráček se mi v loňském roce vyhýbal, proto jsem si řekl, že v této sezóně si chci tuto pohodovou směnu vyzkoušet. A podařilo se. Po příjezdu do Roudnice nad Labem jsem si uvědomil, že jsem na nádraží fyzicky nebyl od října 2021. Tehdy jsem tuto oblast vyhodnotil jako objevenou a nadále ji proto míjel. Ostatně i Podřipská střela Roudnici a lokálku do ní ze Straškova směřující vždy vynechávala. Proto jsem si mohl poprvé prohlédnout opravené nádraží. Rekonstrukce se podle mě povedla, zmizelo například nepříliš prakticky řešené kolejiště. Dosud je podobně koncipované hlavní nádraží v Nymburku - první nástupiště s úrovňovými přechody a upřesňujícím číslem koleje a další koleje (2, 3...) na ostrovním nástupišti, dostupném podchodem. Pro vlaky od Straškova je nově určena kusá kolej u staniční budovy. 

OBČAS SÁM SEBE DOKÁŽU PŘEKVAPIT...

    Ráno v Roudnici jsem si vcelku užíval, pak se mi však povedlo něco nepříjemného. Utrhl se mi knoflík mého saka ČSD. Kovový, zlatý, s motivem okřídleného kola, šlo o ten první odshora (dohromady sako disponuje třemi). Takhle přeci nemohu mezi lidi. No nedá se jinak, budu jej muset přišít. Zdůrazňuji, že jsem byl na podobné domácí práce vždy naprosté jelito. Ve funkcionalistické čekárně u prvního nástupiště, která mimochodem také prošla decentní rekonstrukcí, jsem si rozložil sako, vytáhl šitíčko, které s sebou díky Bohu již tak dva roky bez užitku nosím, a začal googlit. Ano, ta internetová generace. Návod na stránce WikiHow však pomohl a ať si každý říká, co chce, knoflíček byl za pár minut zpět na svém místě. A to jsem sázel, že se utrhne ten prostřední... 

    Po půl deváté dorazil na kusou kolej z vlečky v areálu Vitany strojvedoucí Martin. Mistra střešovické vozovny netřeba představovat, již jsem se s ním během své práce u KŽC setkal a musím říci, že jsem se na šichtu s ním velmi těšil.

    Směna 5, tedy Podřipský motoráček, který mezi zaměstnanci KŽC Doprava platí za nejpohodovější směnu společnosti, je složen ze dvou obratů z Roudnice nad Labem do Libochovic a zpět. Poprvé jsem z Roudnice vyrazili v 10:00. Bylo krásné počasí a většina cestujících s námi plánovala dojet až na konečnou, což vždy potěší. Navíc se právě sčítalo, takže jsem měl radost, že DÚK dostane data o využití jimi objednávaného vlaku zrovna ze dne, kdy je o něj zájem. 

    V Roudnici do motoráčku M152.0517, který se proslavil "rolí" ve filmu Mimořádná událost, naložila parta cyklistů čtyři kola. Prý náš vlak využívají poměrně často, avšak tentokrát si pokladní ČD nebyla jista řazením a tudíž možností přepravy spoluzavazadel, proto jim raději nevydala jízdenky pro přepravu kol. Tuto informaci bych nyní rád využil jako oslí můstek k dalšímu specifiku linek KŽC Doprava v rámci DÚK.

NOVÉ TECHNOLOGIE DORAZILY DO ÚSTECKÉHO KRAJE

    Na podzim roku 2023 byly totiž pro turistické linky DÚK zakoupeny nové přenosné osobní pokladny (POP). Jejich testovací provoz již probíhá u ČD i v rámci IDPK a jedná se o přístroje na platformě NEXGO N86. Oproti klasickým POPkám, založeným na handheidu Casio, vypadají nové POPky jako klasický platební terminál s dotykovou obrazovkou. POPka se tak zmenšila do velikosti mobilního telefonu, což ji činí také podstatně lehčí a skladnější. Důvodem jejich nákupu je primárně zjednodušení a rozšíření možnosti platby kartou. 

    A v čem se vedle nového pojetí handheidu a rozměrů nová POPka liší? Tak tou největší odlišností je bezpochyby integrovaný platební terminál, který funguje superrychle. Nemusíme tak cestujícím s omluvou vysvětlovat, že u nás nelze platit kartou ani experimentovat s externími terminály (v případě KŽC se jedná o smartphone). Je dobré zmínit, že jízdenky tarifu DÚK jsou při platbě kartou o pár korun levnější. Na NEXGO N86 také nenalezneme charakteristický červený laser pro čtení QR kódů. Nahradil jej fotoaparát na spodní straně přístroje, a ač jeden z mých kolegů tuto změnu ostře kritizoval, podle mého názoru funguje rychleji. Kolega kritizoval větší nároky na přesnost při špatném stavu kolejového svršku, což bohužel nemohu posoudit. 

    Po softwarové stránce se NEXGO N86 od klasických POPek příliš neliší - stále staré známé rozhraní, byť by mělo být nahrazeno novým, stále však s devadesátkovou (byť velmi přehlednou) grafikou, ale s přeskupenými dlaždicemi jednotlivých funkcí. Původní rozhraní bylo ponecháno prý kvůli starším vlakvedoucím a do budoucna by mělo dojít k vyvinutí zcela nového. Je také dobré zmínit, že dotykový displej (NEXGO N86 je v podstatě mobilní telefon s operačním systémem Android, vybavený termotiskárnou) je mnohem lépe čitelný. Vcelku čitelné jsou kupodivu i mnohem užší a delší jízdenky.

    Sčítací lístky jsme sice měli nechávat v pouzdře POPky, avšak data se odesílají do centrálního systému a jsou tak dostupné online. Když mluvím o pouzdře, jeho velkým benefitem je gumový popruh, který po prostrčení ruky umožňuje jako u starších videokamer "připnutí" POPky k ruce. Displej zakrývá magnetický kryt a je také možno odepnout patentky a odklopit část pouzdra pro lepší přístup k platebnímu terminálu.

    Nevýhodu spatřuji v nižší výdrži baterie, kterou je však vzhledem k užití USB-C slotu možno dobíjet i pomocí powerbanky. Hned první odbavování zmíněných cestujících zase málem dojelo na občas poněkud chaotické fungování, kdy jsem jízdenky za 25 Kč pro přepravu kol nejprve nemohl vydat. Po chvíli však byla funkce normálně dostupná a od té doby fungovalo NEXGO N86 bez sebevětších problémů. Také je velká škoda, že se u nastavitelného údaje o aktuální stanici již nezobrazují časy příjezdu a odjezdu, které tak musím lovit v mobilu.

    Za cyklisty jsem se se "špatnou zprávou, že to již jde a budou muset zaplatit", vrátil až před Straškovem. Za někdejší frekventovanou křižovatkou čtyř lokálek, kde se v dobách největší slávy sjížděly vždy ve stejném čase čtyři motoráčky, začíná nejzajímavější úsek trati. Po rychlé fotce motoráčku jsme mohli vyrazit na úsek trati 096, který díky činnosti KŽC Doprava unikl zkáze. Za zastávkou Bříza obec, kam ještě zajíždějí pravidelné osobní vlaky (je dobré zmínit, že téměř všechny zastávky jsou na znamení, tedy na mou dohodu se strojvedoucím), jsme se nacházeli již na pravidelně neobsluhovaném úseku. Jedná se o trať D3 s dirigujícím dispečerem ve Straškově, avšak ohlašovací povinnost má strojvedoucí pouze v dopravně D3 Budyně nad Ohří. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby v této dopravně D3 nenechala SŽ amputovat jazyky výměn. Tím se znemožnilo křižování a předjíždění vlaků. 

    Vedle kontroly a prodeje jízdenek jsem samozřejmě neopomněl nasávat atmosféru mého oblíbeného kraje. Rozlehlá pole vystřídalo před Mšenými-lázněmi sevřené údolí Mšenského potoka, abychom se zanedlouho vrátili do polí okolo řeky Ohře, nabízejících výhledy na České středohoří.

    Po příjezdu na modernizované, avšak opuštěné nádraží v Libochovicích následovala nepříliš dlouhá pauza, abychom v 11:49 pokračovali zpět do Roudnice nad Labem. Během přestávky nám nějakou dobu dělal společnost Stadler RS1 čísla 841 212, postihnutý téměř tříměsíční výlukou trati 114 v úseku mezi Postoloprty a Libochovicemi. Cesta zpět do Roudnice byla opět velmi příjemná. V Budyni nad Ohří jsem byl jistou nastoupivší holčičkou označen za strojvedoucího, ačkoli ji její maminka ihned opravila, že jsem průvodčí :)

MÉ MILOVANÉ PODŘIPSKO...

    Ve Straškově nás tentokrát čekala deset minut dlouhá pauza, vynucená křižováním s vlakem Os 19634. Byl jsem velmi rád, že přijel můj oblíbený motoráček 809 281 alias "Lounská kraslice", který v minulosti platil za skvělého parťáka na fotojízdách právě po malebných lokálkách Podřipska. Poté, co staniční dozorce/výhybkář společně se zácvikářem přestavil výměnu na vraňanském zhlaví stanice a dal výpravčímu Šmídovi návěst Výměny jsou přestaveny, mohl tento teprve zdvihnout výpravku a návěstí Odjezd vypravit náš vlak. My tak mohli pokračovat do Roudnice nad Labem. 

    Téměř hodinovou pauzu jsme v Roudnici využili k vycházce na oběd, kterým se tentokrát stal Martinem mnohokrát otestovaný kebab z provozovny kousek od nádraží. K vychutnání německého národního jídla jsme zvolili lavičku před dopravní kanceláří kousek od nástupiště 1, kde se mi podařilo elegantně zasvinit podlahu strouhaným zelím. 

    Ve 14:00 byl čas vyrazit do Libochovic podruhé. Už během dne jsem si psal s kamarádem, známým jako pan Vláčkování, který si nedávno koupil nový dron a nyní ho plánoval otestovat. A kde jinde, než na vlaku, na němž jedu já. Už ve Vražkově jsem tak intenzivně mával, když jsem spatřil bílou Ofci a u ní vysokého muže s dálkovým ovládáním. Později jsem spatřil také v prostoru visící dron. 

    Příjezd do Libochovic se nesl ve znamení dalšího setkání. Po více jak roce jsem se znovu potkal s kamarádem, puntičkářským fotografem nákladních vlaků Lukášem. Ten za mnou do Libochovic přijel pochopitelně z nějakého focení. Jelikož je pauza během druhého obratu hodina a půl, mohli jsme všichni vyrazit na zmrzlinu do městečka. Po návratu na dálkově řízené nádraží náš železničářský diskusní kroužek rozšířil i pan Vláčkování, který do Libochovic dorazil, aby nám demonstroval činnost svého dronu. Pořídil tak stylové fotky nás všech, stojících na nástupišti. 

    Z druhé cesty do Roudnice nad Labem, kam jsme vyrazili v 16:40, mi v paměti utkvěli dva senioři, pán a paní, která mluvila anglicky (podle přízvuku patrně pocházela z Velké Británie). Vydával jsem jim totiž OneTicket do Prahy, který jsem nejprve musel stornovat, jelikož jsem jej původně omylem vydal v trase Budyně nad Ohří - Straškov - Vraňany - Praha. Ihned jsem tak učinil nápravu a vydal jej ve správném trasování přes Roudnici nad Labem. Později v Roudnici jsem se pak s anglicky mluvící paní chvíli během čekání na vlak bavil. Do Roudnice nad Labem jsme dorazili v 17:51 a pro mě tak skončila naprosto skvělá šichta na spoji, který jsem si hned poprvé opravdu zamiloval. Pak již zbývalo jen vyčkat do 18:13 na příjezd R 693 Labe, kterým jsem vyrazil do Prahy a pak domů. 

ALE ABYCH JEN NECHVÁLIL...

    Samozřejmě nic není dokonalé a vše se má nacházet v rovnováze. V sobotu 20. dubna proto následovala směna, která byla taková... Hm, nic moc. Největší vliv mělo samozřejmě počasí, oproti předcházejícímu slunnému víkendu se předposlední dubnový víkend nesl ve znamení deště a hlavně neskutečné zimy, teploměr chvílemi ukazoval jen asi 5 °C. Opravdu nepříliš ideální počasí pro historický turistický vlak. Ještě když šlo o spoj, na němž jsem na počasí neměl štěstí snad nikdy. 

    Ano, vychytal jsem Rakovnický rychlík. Byť jsem hrdým patriotem oblasti, do níž tento spoj naváží turisty, a víceméně mě k dostal ke KŽC Doprava, jako vlakvedoucí nemám tento spoj příliš rád. Největší roli v tom hrají zejména sice vizuálně krásné, avšak uživatelsky velmi nepřívětivé vozy Bmx a Bix. Jejich kombinace navíc neumožnila spuštění přechodových můstků, což znamenalo pečlivé plánování, kde do kterého vozu nastoupím a provedu revizi jízdenek. 

    Další nevýhodou tohoto spoje jsou totiž také dlouhé mezistaniční úseky. Nejvíce mě však mrzí opětovné zkrácení spoje jen do Rakovníka. Samozřejmě jsem velmi rád, že Die Länderbahn CZ obnovil víkendový provoz na trati do Kralovic u Rakovníka celoročně a hned čtyřmi páry vlaků, ale Rakovnický rychlík, a vím, že dříve tak jezdil běžně, mi nyní přijde jako takový ochrnutý a nezajímavý. Velká škoda... 

    Na směnu, nazvanou pracovně jako studený odchov (byť jsem teplovzdušné topení v Bixu a teplovodní topení v Bmxu aktivoval), mám však také několik příjemných vzpomínek. Tak nejprve tu pohádku o Staré Huti. Na Smíchově jsem z Bixu přestoupil do Bmxu a jal se kontrolovat osoby, nastoupivší i na hlavním nádraží. Než jsem vůz prošel, jeli jsme již po Rudénce (zanedlouho vysvětlím). Právě jsme projížděli Prokopským údolím, když jsem dorazil k příjemně naladěnému muži, který mi ukazoval přes aplikaci Lítačka zakoupený lístek na 5 pásem. Tam je přeci Nižbor. Proběhl mezi námi proto následující rozhovor. 

• Petr: Tak jízdenka na pět pásem, takže do Nižbora?
• Cestující: Nene, do Staré Huti.
• P (znalý místních poměrů): To myslíte jako starý název Hýskova? Tak tam bohužel nestavíme, jen v Nižboře, to bývala dříve Nová Huť. 
• C: Ne, já myslím Starou Huť u Dobříše. Jste Brdský motoráček a jedete do Dobříše, ne? V 8:55 z hlaváku (ten z hlavního nádraží odjíždí v 7:55, v 8:55 tam míří běžná linka).
• P: Bohužel, jsme Rakovnický rychlík a jedeme do Berouna a Rakovníka... 

    Pán si díky Bohu dokázal rychle poradit, takže vystoupil v Berouně a zavolal si odvoz (do Dobříše je to z Berouna autem mnohem rychlejší, nežli vlakem). Nyní je vhodná příležitost zmínit, k jaké změně trasování Rakovnického rychlíku došlo. Již v minulých letech byl spoj ad hoc odkláněn po "Hrbaté", tedy po trati 173, spojující Beroun se Smíchov a vedoucí přes Rudnou. V novém GVD jezdí dopolední Rakovnický rychlík po "Hrbaté" pravidelně (ještě aby dieselová lokomotiva smrděla pod dráty, že...), avšak již nezajíždí na hlavní berounské nádraží. Objíždění totiž probíhá ve stanici Beroun-Závodí, menší stanici na druhém břehu Berounky (za vodou). 

    Poté, co nastoupili naši rodinní kamarádi, kteří si s naším vlakem udělali výlet, jsme mohli vyrazit do Rakovníka. V Roztokách jsem pohledem zkontroloval z okna mávající babičku a pak již zbývalo jen dojet do Rakovníka. Po příjezdu v 10:38 následovalo objetí soupravy a její následné odstavení na jedné ze zadních kolejí. Rakovnické nádraží znám velmi dobře ze svých středoškolských let, proto bylo velmi zvláštní posunovat zrovna zde. Je dobré zmínit, že se jedná o velmi specifické nádraží, kde bychom kupříkladu ranžírky hledali marně. O souhlasu k posunu mě tak telefonicky informoval strojvedoucí, který si jej předtím vyžádal u signalisty.

Souprava vizuálně hezká, ale já ty vozy prostě nemám rád...

    Jelikož jsem v Rakovníku strávil osm let svého života a navíc bylo opravdu ošklivé počasí, po obědě a odjezdu kamarádů jsem si vlezl do vozu Bix a jen tak odpočíval. Po nějaké době mi však napsal kamarád Vilda, s nímž se znám z gymnázia. Studovali jsme i tutéž vysokou školu, než Vilda odešel, aby začal pracovat jako strojvedoucí u ČD. Zatím je stále v zácviku, který mu právě v době, kdy mi napsal, skončil. Poté, co dorazil Regionovou z Kladna, vyrazil za mnou, popovídali jsme, já mu ukázal soupravu a nakonec jsem mu u strojvedoucího Vaška na jeho přání dohodl i exkurzi na "Bardotce" 751 033, z čehož byl velmi nadšen.

Můj kamarád, strojvedoucí Lukáš, dorazil do Roztok vlakem Os 7717, s nímž Rakovnický rychlík právě v místě mého bydliště křižuje. Soupravu mého vlaku proto mohl takto zvěčnit.

    Cesta zpět, na níž jsme z Rakovníka vyrazili v 16:16, již probíhala o něco lépe. Přestalo pršet a udělalo se i o něco málo tepleji. V Roztokách jsem opět zamával babičce, v Berouně jsme objížděli již na hlavním nádraží a následně jsme do Prahy pokračovali podél Berounky. V hlavě mi utkvěla ještě vzpomínka na dvě opilé a lehce nadržené moravské ženy, kterým jsem se při kontrole jízdenek strašně líbil. Po odstavení soupravy na vlečce jsem ještě vyrazil ven s kamarádem a kolegou Rafaelem.

    V dubnu jsem si tak poprvé vyzkoušel hned dva spoje naší společnosti, jeden z nich nově zavedený a druhý mnou sice velmi oblíbený, avšak v minulé sezóně mně nepřidělený. Ještě v dubnu však přede mnou stála jedna "výzva", a to vyzkoušet si bezpochyby nejmalebnější a dle mnohých nejpříjemnější lokálku, kam naše společnost zajíždí. Proto vyčkejte na další díl, a kdybyste se nudili, přečtěte si starší díly mého vyprávění.