JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Všechny květnové víkendy 2 (15)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    Když jsem v půlce března během exkurze v Krakově žádal o směny na květen 2024, nějak mi ujela ruka a směny se mi podařilo nakombinovat tak, že jsem měl alespoň jeden den během každého z víkendů trávit v práci. Zároveň jsem však nějak zapomněl na existenci státních svátků 1. a 8. května, tudíž mi alespoň tyto zůstaly volné. Byl jsem rád z dostatku práce, neboť jsem tak mohl stylově oslavil rok od mých prvních zácviků u KŽC Doprava. 

Sůj železniční květen jsem zahájil i zakončil na mém oblíbeném Lužickohorském rychlíku. Jeho soupravu jsem v čele s "Bardotkou" 749 259 zachytil na Jedlové v neděli 26. května 2024 odpoledne. Lokomotiva se v té době konečně vrátila po náročné opravě do provozu.

ZÁSADNÍ PODŘIPÁK

    V neděli 12. května jsem se na Podřipský motoráček těšil ještě více než předtím. Mou novou nejoblíbenější směnu totiž mělo zpříjemnit jedno setkání. Do Roudnice nad Labem jsem proto jel již o vlak dříve - místo obligátního osobáku z Masaryčky jsem v 6:45 vyrazil z hlavního nádraží vlakem R 696 Labe. 

Malebná zákoutí v Roudnici nad Labem :)

    Když jsem vystoupil v 7:43 v Roudnici nad Labem, byl jsem odsouzen k půlhodině napjatého čekání na Labe, jedoucí z opačného směru. Pozdravil jsem alespoň kamaráda Honzu alias Podřipskou střelu, který toho dne jezdil jako strojvedoucí na lince U21 (Roudnice nad Labem - Straškov - Bříza obec). V 8:13 dorazila. Vystoupila z rychlíku a já tomu nemohl uvěřit, že nedělní ráno využila pro cestu za mnou, navíc provozujícího svou milovanou práci vlakvedoucího. Ale byla tu a mně tak začala nová etapa v životě. To jsem tehdy ještě asi úplně nevěděl, ale víte, jak se to říká - přání je otcem myšlenky...

    Když v 10:00 vyrazil z Roudnice nad Labem vlak Os 18340, nemělo to chybu. Krásné počasí, motoráček pod legendárním Řípem, který byl vzhledem k bohatě dimenzovanému prosklení (haha, skleník...) osmsetdesítky perfektně vidět, a navíc ona na mém vlaku. Já mohl předvádět své schopnosti v komunikaci s cestujícími, kteří mi však zrovna toho dne vtipně házeli klacky pod nohy. To si tak pozvete slečnu na rande do vláčku, kde zároveň máte být tou autoritou, a když to ona slyší, zeptáte se nahlas na něco výbušného. Jako parta žen ve středním věku, které se mě hned po odjezdu z Roudnice nad Labem zeptaly, jestli jsem svobodný. Jinak to ale byla krásná cesta. V Libochovicích jsme se šli krátce projít, povídali jsme o všem možném, zjistili jsme, že Libochovice mají ve znaku stříbrného zajíce - zkrátka fajn dopoledne. 

    V 11:49 jsme vyrazili zpět do Roudnice nad Labem a já se radoval, jelikož má návštěva přislíbila zůstat i na druhý obrat motoráčku. Ve Straškově má vlak Os 18341 plánovaný deset minut dlouhý prostoj. I během něj začaly působit síly proti mně, ale naštěstí jim to nebylo nic platné. Nejprve jsem se rozhodl vyfotit si náš motoráček čísla 810 517, zastavivší vedle soupravy vozů firmy RailTransport-Stift. Vyndal jsem telefon a začal hledat vhodný úhel. Při té příležitosti jsem udělal úkrok dozadu a... Spadl do výřezu, určeného pro sklápění výkolejky. Noha to přežila, ale bylo to velmi směšné! 

Motoráček ve Straškově, bohužel bez "Faustovky", se kterou patrně Radan Stift někam odjel. Během zaujímání vhodné pozice jsem potupně spadl "do výkolejky", k velkému pobavení přítomných... 

    Zmíněný prostoj si vyžádalo křižování s vlakem Os 19634, který vedl můj výše zmíněný kamarád Honza. Vyrazil jsem jej proto pozdravit, přičemž mi předal své vlastní lepenkové jízdenky, které si nechává vyrábět pro každou sezónu na Podřipsku a rozdává je příjemným cestujícím. Má návštěva se mezitím dala do řeči s hrozně chytrou babičkou, která jí začala dávat životní rady. Ale jaké! Byla po dvou rozvodech a v obou případech byli jejími exmanželi nádražáci. To chtěla slečna na rande (které oficiálně nebylo rande) s vlakvedoucím určitě slyšet... Definitivně jsem s ní ztratil trpělivost v momentě, kdy s námi začala řešit izraelsko-palestinský konflikt.

    Pauza v Roudnici rychle utekla, stihl jsem během ní vyřídit hovor s kolegou a kamarádem Rafaelem, který na Lužickohorském rychlíku hledal praporek, a ve 14:00 jsme mohli jako Os 18342 vyrazit podruhé do Libochovic. Ten den jako by se roztrhl pytel se zajímavými lidmi. Nejprve na zastávce Roudnice n. L. město nastoupil spoluobčan, který mi jízdenku za nějakých 30 Kč zaplatil v korunách a dvoukorunách. Se strojvedoucím Martinem jsme si dělali legraci, že asi vyhrál na bednách (Forbesu). Martin hrál důležitou roli i v druhém příběhu se specifickým cestujícím, kdy mi do vlaku na Hracholuskách nastoupil udýchaný očividný uživatel drog. Řekl, že chce tam, kde bydlí pan strojvedoucí (Charvatce) a následně mi nechal asi 40 Kč od cesty s tím, že jsem mu prý zachránil život. Nejvíce mi však mandle nadzvedla další skupinka hrozně chytrých ženštin, které mě obvinily hned za Roudnicí nad Labem, že mi je určitě 15 a chtěly vidět mou občanku. Mno...

    Pauzu v Libochovicích jsem využil k pozvání na zmrzlinu. Během návratu do Roudnice nad Labem jsme pak z Budyně nad Ohří téměř nikoho nevezli, ačkoli to byl jinak přepravně velmi úspěšný den. S Martinem jsme se proto dohodli, že si vyfotíme motoráček na nejfotogeničtější zastávce na trati, v Martiněvsi u Libochovic. Martin stanici nazval místním Kaprounem a kdo tuto zastávku úzkorozchodné dráhy uprostřed lesů České Kanady zná, mu dá jistě za pravdu. A pak, po vystoupení všech cestujících v Roudnici nad Labem, byl čas vyrazit zpět do Prahy. Já však nejel sám... Kouzlo práce vlakvedoucího a mé osobnosti zafungovalo :) 

Motoráček zachycený v zastávce Martiněves u Libochovic, kterou kolega Martin trefně nazval místním Kaprounem.

UPRŠENÁ DOBŘÍS

    V sobotu 18. května jsem si udělal dopolední výlet do Dobříše, jelikož jsem měl doprovázet Brdský motoráček. Se soupravou, složenou z motoráčku M152.0381 a "bafíku" jsem si měl opět užít o něco více objíždění, to vzhledem k odklonu přes Malešice a Zahradní Město. 

Tato fotografie je poměrně cenná, jelikož vlaky KŽC Doprava nejsou přes stanici Praha-Zahradní Město běžně trasovány. Stanice byla otevřena na podzim roku 2021 na místě někdejšího vršovického seřaďovacího nádraží.

    Během objíždění na hlavním nádraží, které prováděl kolega Lubor, jsem ve vlaku přivítal skupinu táborníků, vedenou studenty v mém věku. Příjemně jsme si popovídali poté, co jsme vyřešili nejasnosti s chybějícími dětmi, pro něž však byla předem zakoupena jízdenka. Jejich svačiny jsem si následně odnesl :) Dlužno dodat, že ani do Dobříše jsem nevyrazil sám. 

Pohled na dobříšské rybníky, údajně obývané žralokem...

Fakt, nekecám...

    Vzhledem k deštivému počasí bylo cestujících poskrovnu. Po odstavení soupravy v Dobříši na druhé manipulační koleji jsme mohli vyrazit na procházku k zámku a dobříšským rybníkům, v nichž by měl údajně žít žralok. Ještě před odjezdem do Prahy jsme si dali oběd v již dříve vyzkoušené restauraci Na Prachandě, kde nám sice nejprve přinesli jiná než objednaná jídla, omyl však urychleně vyřešili a my odcházeli velmi spokojeni. 

Souprava Brdského motoráčku, zachycená na zastávce Malá Hraštice,...

...která bývala do roku 2006 plnohodnotnou stanicí. Trvalou výluku dopravní služby následovalo v posledních dvou letech úplné zrušení stanice, zabezpečené původně pouze ústředním zámkem.

    Ani cestou zpět jsme mnoho cestujících nesvezli, což umožnilo větší frekvenci fotozastávek. Během nich jsme s Luborem několikrát zvěčnili naši soupravu, obsluhující tohoto deštivého dne nevytížený turistický vláček. A v Měchenicích na nádraží jsme si zase připomněli, co se stane s Regionovou, jede-li rychlostí 102 km/h bez strojvedoucího z Čisovic do Bojova. Okolo čtvrté hodiny jsme po objetí na hlavním nádraží, zatažení do Čakovic a dalším objetí ve stanici soupravu odstavili na vlečce a mohli jsme vyrazit domů. 

Čisovice. My měli strojvedoucího,...

...tato Regionova však 2. května 2024 odjela z Čisovic bez něj. U Bojova vykolejila, takto jsme 16 dní poté zachytili její motorový vůz, odstavený v Měchenicích.

Jednoduchého posunu jsem si vlivem odklonu přes Malešice a Zahradní Město užil až až.

DRUHÝ LUŽIČÁK TOHOTO MĚSÍCE!!!

    Jelikož jsem na něj v březnu a dubnu neměl štěstí vůbec, v květnu jsem jej dostal na starosti hned dvakrát. To se mi zatím během jednoho měsíce ani předtím, ani potom nepodařilo. Inu, elitní a všemi oblíbený výkon... Jen ta hospoda i v neděli 26. května chyběla a já se tak opět musel spokojit pouze s kamrlíkem ve voze BDs. Toho dne bylo ráno sice lehce zataženo a chladněji, ale aspoň jsem cestou tramvají na nádraží Vršovice nemusel nic přišívat. Seznámil jsem se se strojvedoucím Metodějem a jal se připravovat soupravu, kterou, protože tak činí v neděli ráno po odjezdu Kokořínského rychlíku, mezitím uklízeli zaměstnanci nasmlouvané firmy. 

Pohoda v Panském...

ČD má Desira!!! S v pořadí první jednotkou čísla 642 401 jsme se křižovali v Rybništi, odkud vlaky linky U8 pokračují do Děčína.
    
    Jinak šlo ale o takový "zapomenutelný" výkon, během nějž se nestalo nic zvláštního, což je na dráze vlastně dobře. Příjemně jsem si popovídal s pánem, který cestoval se svým pejskem, myslím, že šlo o nějakou border kólii. Zaujalo mě, jak si se svým čtyřnohým parťákem láskyplně povídal a před nástupem a po výstupu jej fotil s naší soupravou. Zároveň mě potěšilo, že se perfektně vyzná v krajských tarifech - jen více takových cestujících. V Novém Boru pak nastoupila má oblíbená návštěva, kterou jsem tak vzal na další z výkonů KŽC, nadto na další z mých nejoblíbenějších. 

    Toho dne jsem měl také štěstí na zajímavá setkání během křižování v nácestných stanicích. Ve Svoru čekal na uvolnění traťového úseku do Nového Boru "Hurvínek", v Rybništi jsem zase mohl zvěčnit Desiro, nasazené na lince U8 (Děčín hl. n. - Rumburk). Jednotky řady 642 nosí zelený nátěr DÚK a jsou vlastněné Českými drahami, které stroje odkoupily od německé společnosti Hessische Landesbahn. Šest jednotek je tak zadostiučiněním po mnohaletých úvahách o akvizici těchto jednotek, ačkoli jejich současné nasazení v Ústeckém kraji je úplně jiný příběh. 

Tradiční fotka z Krásné Lípy nechyběla ani 26. května, nadto konečně s modrošedou 749 259, označenou původním "netopivým" číslem T478.2065 (752 065).

    Zajímavou vzpomínkou budiž zastavení v Mikulášovicích na středu, kde jsem se vyklonil ze dveří, abych dal strojvedoucímu souhlas k odjezdu. Zastávka, nacházející se skutečně ve středu Mikulášovic, dnes vedle příliš krátkého nástupiště disponuje také postupně chátrající staniční budovou charakteristického stylu Severočeské průmyslové dráhy. Budova jedné ze tří mikulášovických stanic je vybavena krytím, pod nímž seděla paní, nápadně se podobající mé češtinářce z gymplu. Říkal jsem si, že se mi to asi zdá, ale když jsem zaslechl známým hlasem pronesené: "No nené, jste to vy, Petře?", bylo mi jasné, že se nepletu. Byla překvapena, že mě vidí, ale jelikož byl čas odjezdu, jen jsem na ni zavolal, že dělám vlakvedoucího a ať se přijde svézt. Bohužel nepřišla. 

Lužickohorský rychlík, zachycený během návratu v Doksech. Povrch soupravy je ještě vlhký po lehkém dešti, který nás dostihl u České Lípy.

    Po úspěšně provedené manipulaci na dolním mikulášovickém nádraží, které se nenachází v Mikulášovicích, a odstavení soupravy na koleji 5a byl čas vyrazit na oběd k Jakovi. Cestou zpět do Prahy jsem se ve volných chvílích zkoušel ve svém kamrlíku věnovat škole - druhý den mě čekala zkouška, já se však i tak odvážně vydal do práce. Teď už vím, že to vůbec nevadilo, jelikož jsem zkoušku z předmětu Evropská integrace úspěšně složil. Jinak cesta probíhala bez problému - v Panském jsem protijedoucímu vlaku trilexu opět udělením návěsti Souhlas k posunu praporkem umožnil vjezd do dopravny D3 a příjemný průběh cesty nenarušil ani déšť v okolí České Lípy, třebaže v Mikulášovicích i na Jedlové bylo ještě vcelku hezky. 
   
    O narušení poklidného průběhu cesty se postaral až nástup lehce podnapilých fanoušků v Mladé Boleslavi. Drsní muži vyrazili s českou vlajkou fandit do Prahy na finále MS v hokeji (které mně osobně bylo úplně volné) a měli poněkud blbé poznámky. Když jeden z nich začal cosi o vykouření, raději jsem po vyinkasování peněz za jízdenky kupé urychleně opustil. Sice drsní a mírně veselí, ale jinak pohodoví byli "vojáci", tedy trampové v maskovacím oblečení. Jeden z nich byl v závěru cesty natolik unaven, že se natáhl v "hytláku", tedy oddílu ve voze BDs, určenému k přepravě kol. 
Já jsem byl v poslední fázi cesty také poněkud unaven a proto jsem byl rád, když jsme před osmou hodinou večerní dorazili do Vršovic, kde jsem soupravu předal a mohl vyrazit domů. Ze zkoušky jsem byl sice nervózní, avšak snažil jsem se nepřipouštět si stres tolik k tělu, což se nakonec vyplatilo. A touto nedělí skončil můj drážní květen...

    Druhý díl vyprávění o mém jezdění v květnu je u konce a to znamená jediné. Musím vyjádřit, že doufám, že jste si čtení tohoto vyprávění užili stejně jako čtení těch předchozích. A pokud jste tak zatím neučinili, máte nejvyšší čas, protože něco tak dobrého na cestu vlakem či čtení před spaním jen tak nenajdete. Mé vyprávění naleznete souhrnně zde

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Nové výzvy přicházejí v dubnu (12)

JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Výlet do Sklářského kraje (13)