REPORTÁŽ: Rozloučení s pravidelným provozem na trati 096 2021-10-31

Jako každého správného železničního nadšence mě baví vlaky nejen fotit a studovat, ale také s nimi jezdit, poznávat zajímavá místa, zkoušet nové stroje a užívat si atmosféru cestování. Zároveň jsem inspirován původní myšlenkou Klubu železničních cestovatelů (KŽC)-chci projet co nejvíce tratí v ČR.

OSTATNÍ REPORTÁŽE NAJDETE ZDE

Tímto článkem bych chtěl poděkovat Janu Šafránkovi za perfektní organizaci této akce. Jemu a ostatním "straškovským" fírům chci také vyseknout poklonu za to, že dělají svou práci srdcem!!!

Že jsem fanouškem podřipských lokálek, zejména pak trati 096, spojující Roudnici nad Labem se Zlonicemi, již pozorní čtenáři mých článků zjistili. V úvodu reportáže z července jsem zmiňoval, že je tato krásná lokálka v akutním ohrožení a že je velmi pravděpodobné další ořezání už tak ořezaného provozu na trati. Mé obavy se potvrdily, když Středočeský kraj vydal seznam tratí, na kterých dojde k radikálnímu omezení, či zrušení dopravy. "Straškovská", respektive úsek Straškov-Zlonice, na něm vzhledem k mizivému procentu cestujících figurovala. K zastavení dopravy tam navíc mělo dojít dříve, než s prosincovou změnou GVD - sezónní provoz měl skončit již posledního října. Dlouho dopředu jsem si na Halloween, který stejně neslavím, naplánoval vláčkařský výlet. Na fóru K-Report se navíc objevily zprávy, že půjde o oficiální akci, organizovanou "místním" strojvedoucím Janem Šafránkem. Na poslední říjnovou neděli jsem se vskutku těšil. 

31. října přišlo rychleji, než jsem čekal, a já jsem tak ráno skutečně vyrazil. Měl jsem v plánu využít spoje, které jsem využil i při mé letní cestě na Podřipsko. Cestu jsem však nezapočal v Roztokách, nýbrž v Praze na hlavním nádraží. Poprvé se mnou totiž jela moje přítelkyně Mia, která se o železnici sice aktivně nezajímá, ale je z vláčků nadšená podobně hodně jako já :) Díky tomu jsme také mohli vyrazit později, než kdybych se opět vypravil z Roztok. Na hlavní nádraží jsme dorazili okolo půl deváté, služeb kolejových vozidel jsme však poprvé toho dne využili v metru. Projeli jsme se jak soupravou 81-71M po lince metra A, vyznačující se přímo skvostným architektonickým řešením stanic, tak českou soupravou M1, jezdící po lince metra C. Styl hloubených stanic na "céčku" mě nikdy příliš neoslovil, zde mě vždy zaujme spíše moderní design souprav M1, za nímž stojí mistr dopravního designu Patrik Kotas. 

Na hlavním nádraží jsme zakoupili jízdenky, na cesty nezbytnou červenou minerálku nejmenované značky, a pak jsme se již vypravili na nástupiště 2J. Žádný vlak tam nestál, ovšem v okamžiku našeho příchodu jsem již v dálce zpozoroval přibližující se "Veselou krávu" 714 219, nasazenou v čele Os 9780 Cyklohráček. Jako první cestující jsme zamířili do posledního oranžového Vozu plného hraček alias "Kasandry", kde jsme zcela přirozeně zabrali stanoviště strojvedoucího. Po kontrole, kterou hrajvedoucí ukončila se slovy "tady jsou nějaký dospěláci", již nic nebránilo našemu odjezdu. S Miou, nadšenou z možnosti "řídit" vlak, jsme hned po vyjetí z hlavního nádraží nafotili stylové "fírovské" fotky, a pak jsme již zadním oknem pozorovali, kam to vlastně jedeme. Klasicky po koridoru jsme se dostali ke Smíchovu, zabočili jsme však do stanice Praha-Smíchov severní nástupiště, která je vstupní branou na  pražský Semmering. Atraktivní trať dobře znám, a dokonce jsem se po ní projel i historickým Pražským motoráčkem. Na podzim jsem však trať 122 ještě neprojížděl, byl jsem proto nadšen z oranžového zbarvení okolní krajiny, která místu dávala úplně jinou, avšak neméně atraktivní tvář. To samé platilo i pro trať 121, na níž jsme se napojili v Hostivicích. I dílo bývalé Pražsko-duchcovské dráhy jsem již dříve na palubě Cyklohráčku projel. Zaujal mě zejména téměř vyloučený lesní úsek mezi Noutonicemi a Kolčí, následovaný průjezdem rozsáhlými lány před Podlešínem. Na podzim získala i tato místa novou, zajímavou tvář. Celou cestu bylo slunečno, vrásky mi tak opět dělalo mírné zpoždění, které jsem zažil i při mé červencové cestě. Do Slaného jsme tak dorazili přibližně o šest minut později. 

Do čela Cyklohráčku se opět postavila "Veselá kráva" 714 219.

                                                                                    

Urychleně jsme přeběhli koleje, přičemž jsme bez povšimnutí minuli červeno-krémového "Bafíka" Btax780 a nasedli jsme do rozlučkového vlaku Os 9762, který ze Slaného běžně odjížděl v 10:45. Mezi zasvěcenými se vedly dohady, který z lounských strojů bude nasazen, hovořilo se o "Kasičkách" 809 495 nebo 809 677. Diskutující byli ovšem skeptičtí k nasazení největší lounské "pecky". Ovšem, cosi se pohnulo správným směrem a my tak nastoupili do "Lounské kraslice" 809 281, posledního provozního motoráčku řady 809/810 v unifikovaném nátěru vzoru 1988. Ten kombinuje višňovou červenou s 600 mm širokým žlutým pruhem. Na motoráčku bylo do dnešních dnů pochopitelně provedeno několik aktualizací, v první řadě došlo k přeznačení na řadu 809. Na to dosáhl úpravou pro specifický způsob odbavování cestujících (okénko ve dveřích stanoviště strojvedoucího). Žlutý pruh se nedochoval v původní podobě, v té se totiž táhl i přes dveře, které tak nebyly celé červené. Byla také vyměněna okna, což považuji za velké plus, dosazeny byly nové lavice, čalouněné látkou designu Najbrt 2 a zvenku přibyla moderní loga ČD. Působivému vnějšímu designu sekundovala pečlivě připravená smuteční výzdoba, čítající na čelech upevněné věnce, vyrobené z jehličí a doplněné o vzkazy na stuhách a bílé mašle na zrcátkách. Ani uvnitř interiéru, jednou konečně zaplněného cestujícími, nechyběla slavnostní výzdoba. Jak se vlak rozjel, vstoupil mezi cestující osobně organizátor rozlučky, strojvedoucí Jan Šafránek. Nejprve nám rozdal zakázkově vyrobené lepenkové jízdenky, které nezapomněl procvaknout původními kleštičkami. Jízdenky byly dvou druhů, jedny "letní" pro tuto sezónu, mimochodem první a poslední pro turistickou linku S46, a druhé rozlučkové, vytvořené speciálně pro poslední říjnový víkend. Jako dárek jsme však dostali také magnetky s Cyklohráčkem a další propagační předměty PID. Myslelo se i na občerstvení, minimálně to tekuté, objednali jsme si tak plechovkovou Plzeň a připili si na slávu trati, na níž je nyní (barbarsky) rušen provoz. To šlo i meruňkovicí, kterou jsme však s díky odmítli, bylo přeci jen 11 hodin dopoledne. Pan Šafránek mi také ochotně podepsal stylové "parte", které oznamovalo konec provozu na trati 096 a za jehož vytvořením stál také on. Toto všechno probíhalo po celou cestu po kousku trati 110 ze Slaného do Zlonic. Tam vlak provedl úvrať a my konečně vjeli na trať 096. 

Pan Šafránek následně oznámil, že za účelem pořízení fotografií se bude zastavovat na všech zastávkách mezi Zlonicemi a Straškovem. Kouzelnou atmosféru lokálkových zastávek jsem si tak mohl užít nejen z vlaku. Nejdříve jsme zastavili v zastávce Tmáň, kterou reprezentuje i přes opticky špatný stav obývaná (i když o slově dobré bydlení bychom mohli mluvit jen s notnou dávkou fantazie) přízemní budova. Pořídil jsem několik fotografií, zachycujících přední část motoráčku, tam to ještě šlo. Následně vlak zastavil v Kmetiněvsi, tedy v zastávce, reprezentované opět velmi zchátralou přízemní budovou, kterou prý čeká brzká demolice. Zastávkou však nebyla vždy, mezi lety 1980 a 1987 totiž Kmetiněves fungovala jako železniční stanice, zabezpečená ústředním zámkem. Zde to již bylo horší s protisvětlem, nějaké slušnější fotky se mi však podařilo pořídit i zde. Fotograficky atraktivnější pro mě byla zastávka v Černuci, nacházející se v polích, kilometr od centra stejnojmenné obce a v blízkosti železničního přejezdu přes silnici II/240 (která mimochodem začíná u stanice metra A Bořislavka, kde jsme toho dne zahájili naší cestu). Budova je v této zastávce již minulosti (podle serveru Mapy.cz stála určitě ještě v roce 2006), cestující se tak před nepřízní počasí mohou schovat pouze pod modrý plechový přístřešek. Nazdobený motoráček jsem během třetí fotozastávky fotil již zezadu, tedy ve směru od Zlonic a fotky se vcelku povedly. Nejvíce mě pak zaujalo focení v Loucké, tedy na kouzelné zastávce, nacházející se uprostřed polí, daleko od civilizace a tvořené pouze cedulemi a jakýmsi nízkým "valem", usnadňujícím nástup. "Kraslici" jsem fotil opět zezadu, přičemž jsem do některých záběrů zakomponoval i stále více se přibližující horu Říp. Před Straškovem zastavil vlak mimořádně také na zrušené zastávce Bříza. Její budova dodnes stojí, a je dokonce obývaná. I přes zrušení zastávky nedošlo k odstranění štítu s jejím názvem (stále je totiž ve vlastnictví SŽ). Fotozastávky způsobily mírné zpoždění, do Straškova jsme tak dorazili o přibližně deset minut později, něco po půl dvanácté. V čekárně zdejší nádražní budovy probíhala menší uzavřená oslava, nebo spíše loučení strojvedoucích a dalších drážních zaměstnanců s provozem na trati.

809 281 v Tmáni. Díky perfektní organizaci mohly vzniknout tyto nyní již unikátní fotky. 

Budova na zastávce Tmáň nepůsobí příliš zachovale, je však i tak obývaná.

Stylem i stavem podobná budova se nachází v bývalé železniční stanici Kmetiněves. 

Ještě zajímavější atmosféru, než nabízely zchátralé a opuštěné nádražní budovy, poskytovaly zastávky uprostřed polí. První z nich je zastávka Černuc. 

Poblíž zastávky se nachází pouze železniční přejezd. Silnice s označením II/240 shodou okolností začíná na pražské Bořislavce, kde toho dne začala i naše cesta. 

Přístřeší těm několika málo cestujícím poskytuje pouze jednoduchý plechový přístřešek. 

Zastávka Loucká se nachází také uprostřed polí a také daleko od stejnojmenné vesnice. 

Na zastávce nenalezneme žádný přístřešek, pouze tyto cedule. Prostředí zastávky tvoří, spolu s horou Říp v pozadí, neopakovatelnou atmosféru. 

Motoráček jsem opět fotil zezadu, to kvůli nevhodným světelným podmínkám z opačné strany. 

Dokumentační fotka motoráčku, který po dlouhé době zastavil ve zrušené zastávce Bříza. 

Z Břízy to bylo jen kousek do Straškova, cíle naší cesty. 

Stejně jako v červenci nás zde čekala více jak hodinu dlouhá pauza. Jelikož cestu vlakem nestihl, dorazil do Straškova alespoň autem můj kamarád Lukáš, který se také věnuje focení vlaků. Nazdobenou "kraslici" si vyfotil alespoň ve stanici, a jelikož je podle vlastních slov "velký perfekcionista", vadily mu na fotce otevřené dveře. Já tak pořídil poněkud humornou fotografii, jak Lukáš ručně zavírá dveře odstaveného motoráčku. Poté jsme spolu nějakou chvíli na nákladové rampě straškovského nádraží debatovali o železnici. Prázdný interiér motoráčku sváděl nejen k nafocení vyzdobeného interiéru samotného, ale také k vyfocení nás - tedy mě a Mii. Motoráček jsem si obešel i zvenku a narazil na několik zajímavých detailů. Pak jsme se přesunuli k nádražní budově, kde jsem mluvil s panem Šafránkem a také jsem zde potkal strojvedoucího, který mě vezl v červenci! Když jsem mu popsal, jak mě během pauzy pozval na kávu a pivo, vzpomněl si, kdo jsem. Vzal mě dovnitř do čekárny, natočil půllitr piva a věnoval mi ještě dva řízky na cestu. 

809 281 v cíli cesty, tedy na nádraží ve Straškově.

Takto vypadá skutečně puntičkářská fotografická činnost...  

Lukáš zavírá dveře motoráčku, aby mu nekazily fotku. 

Mia na nákladové rampě straškovského nádraží. 

Když se ČSD transformovalo v ČD a ŽSR (ZSSK), docházelo k odstraňování písmena "S" z těchto tabulek. Z většiny motoráčků již byly tabulky odstraněny, případně došlo k jejich nahrazení tabulkou s nápisem "ČD". 809 281 má stále původní "amputovanou" tabulku, což považuji za velmi zajímavý detail. 

Klasické směrovky dnes na vlacích běžně nevidíme.

Stylový smuteční věnec je zde opravdu namístě (na rozdíl od tratí, kde se pouze mění dopravce). 

Toto je láhev s onou lihovinou, která nám byla nabízena jako zápitek. 

Vyzdobený interiér "Kraslice" 809 281. 

Mia... 

Pohled na jednoduchý řídicí pult motoráčku.  

O občerstvení během cesty nebyla nouze... 

Straškovská remíza a v pozadí hora Říp. 

Fotka, na níž Mia fotí mě, jak fotím ji při focení mě (doufám, že jste to pobrali). 

Naše čekání skončilo okolo půl jedné, když na straškovské nádraží dorazil "Loďák" M262.1168 KŽC Doprava, nosící polomáčené schéma, doplněné o oranžový výstražný pruh na přídi. Os 18341 Podřipský motoráček ze Straškova odjížděl ve 12:41 po vykřižování se s osobním vlakem z opačného směru. Mrzí mě, že se mi ještě nepodařilo projet "vyloučený" úsek trati 095 ze Straškova do Libochovic, řízený podle předpisu D3, nicméně ani druhá část trasy "Podřipáku" není nezajímavá. Zejména ve Vražkově jsme měli jako na dlani horu Říp. Příjemnou změnou bylo nasazení staršího, avšak oproti "Orchestrionu" stále o něco více komfortnějšího a zároveň také zajímavějšího "Loďáku". Cesta netrvala příliš dlouho a po průjezdu okolo Roudnice jsme v 13:08 vystoupili na prvním nástupišti, tedy hned u roudnické nádražní budovy.  

Budova zastávky ve Vražkově navozuje tu správnou lokálkovou atmosféru, nadto je v celkem slušném stavu. 

Perfektní výhled na horu Říp je právě z trati v okolí Vražkova. 

Dnes již pouhou zastávku Roudnice nad Labem - Hracholusky proslavila česká komedie Marečku, podejte mi pero. Z nádraží s několika vlečkami však zbyla pouze zchátralá budova. 

M262.1168 v Roudnici nad Labem. Příští sezónu chci využít služeb "Podřipáku" v celé jeho trase.

V Roudnici jsme měli opět hodinovou pauzu. Ani tam jsme se však nenudili, nýbrž se za námi stavila naše "místní" kamarádka Verča, která nás provedla po krásném historickém centru města. Viděli jsme tak kostel Narození Panny Marie, u nějž se nachází známý rudný pramen. Prošli jsme se po ospalém náměstí a kouzelnými úzkými uličkami, v jedné ulici jsem pak objevil zajímavou památku mladšího data - funkcionalistickou vilu. Do Prahy jsme se vydali ve 14:12 s R 685 Labe, v jehož čele toho dne stál nejzajímavější "Bastard" 371 005, přezdívaný "Pepin". Ten jako jediný dosud nosí zdařilý nátěr pro "zrychlené" stroje řady 371, tvořený kombinací červené a krémové. Cestu do Prahy jsme absolvovali ve voze Bee272, na který mám po této cestě alergii. Dorazili jsme téměř včas, chvíli před čtvrt na čtyři. Mně tak zbývalo jen počkat na můj další vlak, rozloučit se s Miou a v 15:51 odjet do Berouna vlakem Os 8850. Domů mě pak dovezl spoj Os 7719, který z Berouna odjížděl v 17:01. Protože ale v té době byla stále výluka v úseku Beroun - Roztoky, musel jsem cestu absolvovat v autobuse. Dorazil jsem okolo tři čtvrtě na šest s pocitem dobře stráveného, až fertilního dne.

"Bastard" 371 005 nosí vedle jména "Pepin" také dnes již jedinečné barevné schéma. 

Sken použitých jízdenek, magnetky s historickým řazením Cyklohráčku a dvou speciálních lepenkových jízdenek - levá pro letošní (první a poslední) sezónu turistické linky S46, pravá rozlučková. 

Parte, vyobrazující "Kasičku" 809 677 v Loucké, podepsané panem Šafránkem a také strojvedoucím, který mě vezl v létě. 

Děkuji za pozornost. Budu rád, když se se mnou o případné připomínky, nápady, nebo zážitky z cest podělíte dole v komentářích.