JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Semmeringová dvoudenka (4)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    Červenec plynul a já měl podle rozpisu směn na jeho konci doprovázet své první rychlíky. Abych však zřejmě předtím ještě nabíral nějaké ty zkušenosti na jednodušších výkonech, dostal jsem na víkend 22. a 23. července dvakrát směnu 4, tedy Pražský motoráček. Troufám si říct, že po víkendové dvoudence jsem se tento výkon celkem obstojně naučil :)

    V sobotu 22. července jsem neměl směnu s nikým jiným než s Martinem, z něhož se začal pomalu stávat můj osobní strojvedoucí. Byl jsem rád, jelikož se na posledním Pražáku ukázal jako příjemný parťák na šichtu, který nezkazí žádnou legraci. Poté, co jsem si na nocležně vzal POPku a strojvedoucímu vyzvedl služební mobil jsem tentokrát již ve stanici nastoupil a mohlo se jezdit (tak se to na dráze říká), samozřejmě s tím "lepším" motoráčkem čísla M262.1168.

    Obě víkendové směny byly, stejně jako Posázavák minulý víkend, zpestřeny povinností sčítat cestující. Pokud si myslíte, že nám objednavatel poslal nějaké asistenty, mýlíte se. Pokud nejde o průzkum skladby jízdních dokladů, tvoří si sčítací lístky v POPce sám vlakvedoucí. Musí tak neustále přepočítávat cestující a zjišťovat, kdo kde vystoupil a kolik lidí ve vlaku zůstává. Pražský motoráček je sice tvořen jen jedním motoráčkem, což z počítání nečiní takovou námahu na nohy, avšak staví se hodněkrát na poměrně krátkém úseku cesty, z čehož plyne čilá výměna cestujících a tudíž i lehký chaos.

    Tím se dostávám k dalšímu specifiku Pražského motoráčku. Při cestě z Čakovic na hlavní nádraží tomu tak není, avšak na Pražském Semmeringu jsou kromě hlavního nádraží, smíchovského společného a Zličína všechny zastávky na znamení, a to včetně výhyben na Žvahově a Stodůlkách (vedle nich motoráček obsluhuje také zastávky Jinonice a Cibulka - alias "Cibul"). A jelikož je "Kredenc" motoráčkem starým, není vybaven žádným kouzelným tlačítkem. Tím tlačítkem jsem totiž já :D Vždy mi chvíli trvá, než si uvědomím, že se mám cestujících s Lítačkou či jinou formou dlouhodobého jízdného vždy zeptat, kam že to jedou. Poznatky následně hlásím strojvedoucímu a ten tomu přizpůsobí jízdu.

První náladovka z kategorie "Dobré Čakoráno".

Druhá náladovka zachytila soupravy Kokořínského a Lužickohorského rychlíku před návozem do Vršovic.

    Cestou ze Zličína je ale projíždění zastávek naprosto irelevantní záležitostí. Ať se motoráček sebevíce plouží, dojede na Žvahov ne na začátku tři minuty dlouhého pobytu, ale většinou ještě o takové dvě minuty dříve. Díky tomuto prostoji strojvedoucího nerozhodí drobné zpoždění způsobené nakládkou kol, o níž se starám také já. Je vždy nutno otevřít dveře (či spíše zasekávající se vrata) do služebního oddílu a kolo nějak inteligentně naložit a opřít. No, ještě že za něj i během cesty zodpovídá, byť distančně, cestující... 

    To platí i pro kočárky. Nastane situace, že do služebního oddílu naložím hned tři, samozřejmě tak, že ten na Jinonice je napravo (jeho majitelé přišli první), byť se v Jinonicích vystupuje vlevo ve směru jízdy a je tak zaskládán těmi zbývajícími, které je v Jinonicích nutno vyložit a následně zase naložit. Na dráze se naštěstí nespěchá... Je také dobré zmínit, že postupem své kariéry vlakvedoucího jsem se stal expertem na brzdové systémy kočárků :D Do toho všeho je nutné hlídat uzavření dveří a pak si v duchu dělat legraci z cestujících, zápasících se systémem pojistka - spodní klička - horní klička. A nesmíme zapomenout na dávání souhlasu k odjezdu.

Mizející společné nádraží... V době vydání článku již jako stanice neexistuje.

    Tu sobotu mi utkvěla v paměti jedna cestující. Ona tedy nebyla jediná, jela v partě, loučící se s její svobodou. Tato nastávající novomanželka mi půjčila bílé tričko a fixu, abych na něj vedle ostatních členek party připojil i svůj podpis. Poté, co jsem jí opravil, že nejsem průvodčí, ale vlakvedoucí jsem tak skutečně učinil a tričko rozšířil o nápis "Vlakvedoucí Peťa". S Martinem jsme si však užili legraci i díky čtení skvělého článku Pražský Semmering na parodické stránce Necyklopedie, který jsme nakonec během pauzy na Zličíně dokonce sami rozšířili. 

    Jo, pauzy na Zličíně, ehm, v Řepích. Každou směnu se najde minimálně jeden člověk, který má dotaz, kde je tady to metro. Výhodou je, že jej mohu nasměrovat alespoň na nedalekou tramvajovou smyčku Sídliště Řepy (linky 7, 9, 10), jinak ale v okolí malebného nádraží zdánlivě nic není. Proto mi občas pomyslně trhá srdce pohled na cestující, kteří plánují odjet s námi zpět do centra a v okolí nádraží hledají atraktivní místo k trávení pauzy. 

I pauzy na hlavním nádraží jsou specifické - vedle krátkého trvání je vždy otázkou, kam nás vlastně postaví. Při druhé pauze končíme zpravidla na mnou nepříliš oblíbeném nástupišti 1A, specifickém kusou koleji.

    Nádraží, které v minulosti nosilo logičtější název Praha-Řepy mělo v minulosti lokálkový nádech, byť od osmdesátých ostře kontrastuje s panelákovou výstavbou řepského sídliště. V současné době je dálkově řízená stanice po rekonstrukci, čítající vedle opravy nádražní budovy také vybudování dvou nástupišť - europerónů. Nádraží disponuje také unikátní technickou zajímavostí, kterou Necyklopedie nazvala Skokanský můstek pro šaliny. Jedná se o kolejové propojení železniční a tramvajové sítě, respektive rampu určenou k vykládce nových tramvají dopravených po železnici na speciálním vagónu. Ano, skutečná funkce není zdaleka tak zábavná... 

    I když toho na Zličíně opravdu není moc k vidění (pokud nemáte úchylku na výhybky typu "Angličan", těch je ve stanici několik...), využívám některou pauzu k procházce do nedalekého Lidlu pro svačinu. Jen pozor, řepský Lidl nepatří k těm úplně nejlépe zásobeným. Poblíž Lidlu se nachází také restaurace Šalanda, já si však v práci pivo pochopitelně dát nemohu a jídlo zase během necelých 45 minut dlouhé pauzy nestíhám. 

    O zábavu během první a třetí zličínské pauzy (dohromady jsou čtyři) se po skončení platnosti výlukového jízdního řádu postaral Cyklohráček, směřující do Slaného po Pražském Semmeringu. Na zličínském nádraží se nachází nástupiště 1 a 2. Na jedničce před nádražní budovou vystupují cestující z Pražáku a nachází se v odbočce, vzniklé pro účely tohoto nástupiště. Ke dvojce přijíždí zejména motoráky od Hostivice, které se po příjezdu uklízí na manipulační kolej. A do toho Cyklohráček. Kam jej dají? Ke dvojce v přímém směru? Ale kdepak. Po prvním a třetím příjezdu se na odjezdovém návěstidle pro naši kolej rozsvítí bílá, my musíme po výstupu cestujících vysunout na zhlaví a přesunout se na první kolej, v tomto místě bez nástupiště. Cyklohráček tak zastaví u "našeho" prvního nástupiště a všichni jsou spokojeni. Určitě...

    Při mých předchozích šichtách na Pražáku byl problém s klíčem od WC pro zaměstnance v jinak prázdné budově zličínského nádraží (když nepočítáme nájemníky bytů). Na konci července se však pohřešovaný klíč záhadně našel/objevil a já tak měl kde vzít vodu na úklid motoráku. Nakouknutí na toaletu bohužel přineslo zděšení z neuvěřitelně vlhkého prostoru, kam jsem se pro zápach bál vlézt. Jaký kontrast s vnějším vzhledem budovy. Můj kolega Tomáš však tohle všechno nechává stranou a inkriminované WC velmi oceňuje. Jednou tam totiž mohl vzít vodu, když mu z "Kredence" tekla a díky tomu dojet. 

Jako fakt hnus, ale občas zachraňuje...

PRAŽÁK PODRUHÉ

    Nedělní šichta se od té sobotní příliš nelišila. Jezdil jsem se strojvedoucím Davidem, opět jsem sčítal, opět jsme se během pauz museli odsouvat z cesty a jednou jsme dokonce odjížděli s mírným zpožděním od druhého nástupiště. Cyklohráček od prvního mohl odjet až po našem odjezdu.

V neděli jsme výjimečně odjížděli od druhého "hostivického" nástupiště.

    Zajímavější však byla skladba cestujících. Během třetího obratu se se mnou ze společného na hlavní a pak následně na Zličín a zpět svezla skupinka tří železničních nadšenců, z nichž někteří byli dokonce kolegové z dráhy. Třetí pauzu jsem tak příjemně strávil zasvěcenou debatou s nimi. To mě vede zavzpomínat na jednu ze sobotních pauz, kterou jsem trávil konverzací s párem australských seniorů. Nadšenci do parních vlaků obdivovali barevný Cyklohráček, od vlaků jsme se však rychle přesunuli ke společensko-politické situaci v Austrálii i Evropě. Ukázalo se, že na některé věci máme vcelku podobné názory, byť nás dělí přibližně 50 let věku (zbraň do ruky mým antifanouškům, co tvrdí, že píšu jako důchodce).

    Ale zpět k neděli. Během třetího obratu nastoupil cestou na hlavní na řídce využívaných Stodůlkách můj známý Láďa, s nímž jsem v kontaktu od mé cesty kolem ČR (ano, slibuju, jednou o ní napíšu). Během mé cesty zrovna na svém Instagramu pořádal soutěž, při níž mu měli sledující napsat, co je na jeho profilu nejvíce zaujalo. Jelikož mě k této cestě inspiroval právě on, napsal jsem mu to a tím jsem vyhrál tři balení vynikajících Cyrilových brambůrek. Soutěž měla být reakcí na úsměvný marketingový přešlap jisté železniční společnosti, už nevím koho přesně - zkrátka také šlo o soutěž o brambůrky. 

Motoráček uvolnil prostor Cyklohráčku.

    Čtvrtý obrat se mnou pak absolvovala moje rodina, což bylo velmi příjemné. Během pauzy na Zličíně jsme si skočili do Šalandy na limonádu a pak jsme již vyrazili vstříc hlavnímu a následně Čakovicím. Tak snadno to však nakonec nešlo - na základě požadavku z dílny bylo nutné motoráček, což byla i v neděli M262.1168, obrátit, aby na čakovickou vlečku přijel motorem dopředu. Jelikož nebyla v okolí žádná vhodná točna, před vinohradskými tunely (místo častého čekání, když hlavní nebere...) jsme se místo na hlavní vydali na Vršovice, kde jsme náhodou krásně doplnili atmosféru - u jednoho z nástupišť totiž čekala "Karkulka" a "Hektor" se soupravou "Rybáků". Následnou cestou na hlavní došlo ke kýženému otočení a dílna tak mohla být spokojena.

Přípřežní "Karkulka" na Vršovicích, kam jsme se vydali obrátit motoráček. Bystré oko odhalí i vlakového "Hektora".

    Ti, kdo vyhodnocovali sčítání, museli mít jistě velkou radost z existence vlaku Os 7758, tedy toho z hlavního do Čakovic. Těsně před odjezdem jsem byl cestujícím požádán o pozdržení odjezdu z důvodu skupiny 20 vodáků. Samozřejmě jsem jim vyhověl, největší radost mi však udělal fakt, že většina z nich neměla Lítačky. Tvořil jsem tak opět šály, vedle jízdenek za 30 Kč jsem prodal i nějaké zlevněné OneTickety pro studenty, na čemž se však s partou společensky mírně unavených a ukřičených lidí nebylo úplně snadné dohodnout. V Kbelích vystoupili a já se následně mohl v Čakovicích regenerovat s pomocí jednoho oroseného U Fausta. Pivo si se mnou dal i David a jeho manželka, vlakvedoucí Nikol, která za ním do Čakovic dorazila. 

    Po skončení šichty a nějakém tom pivu jsem plánoval odjet z Čakovic Kokořínským rychlíkem a následně pokračovat domů. Domů jsem se vydal s vidinou volného pondělí, ještě ve vlaku do Roztok mi však přišla žádost od kolegy, nevezmu-li za něj pondělní 2B. Protože jsem měl mít v úterý 2A, samozřejmě jsem mu na to kývl. Ale o tom příště. 

    A příště už opravdu dojde na ty rychlíky, slibuju! Doufám, že i čtení čtvrtého pokračování mé série vás bavilo stejně jako ty předchozí. A pokud jste je ještě nečetli, najdete je krásně ve sloupečku poté, co kliknete na odkaz v úvodu článku!