JAK JSEM SE STAL VLAKVEDOUCÍM: Vzali mě! (1)

Ač se to může zdát paradoxní, zájem o železnici u mě odstartoval před ne tak dávnou dobou. Byť jde o mého velkého koníčka, za celou dobu mé "železniční éry" jsem prohlašoval, že v životě na dráhu pracovat nepůjdu. Vedle toho, že se ve své studijní kariéře zabývám něčím úplně jiným, jsem vždy opakoval poučku "Chceš-li si železnici zprotivit, vyraž tam pracovat!", kterou mi opakovaně říkal můj kamarád a výpravčí Karel. Navíc jsem bral veškeré procesy před získáním nějaké té drážní pozice jako nesmírně složité a zdlouhavé a když k tomu ještě studuji... Pak jsem ale objevil jeden inzerát na Facebooku a železničářem jsem se stal dřív, než jsem stihl říct "Rychlost 60 km/h a očekávej rychlost 40 km/h".

OSTATNÍ DÍLY NALEZNETE ZDE

    

    Byla polovina března a já se zrovna nacházel na "kulturní akci" na severním Plzeňsku. S kamarády jsme se v pozdních večerních hodinách věnovali tmelení kolektivu, když tu náhle jsem při náhodném otevření Facebooku objevil inzerát společnosti KŽC Doprava, který měl za cíl přilákat nové průvodčí a vlakvedoucí. Jak jistě víte, jsem velkým fanouškem této společnosti a původní ideou klubu, z něhož společnost vzešla, zahajuji každou svou reportáž. Inzerát mě zaujal již v roce 2021, tehdy mi však bylo osmnáct až během prázdnin, takže jsem jej jen smutně přejel pohledem a v roce 2022 jsem vzhledem k mé maturitě měl opravdu jiné starosti. Letos jsem si však během výše zmíněné párty řekl, že do třetice všeho dobrého a že potřebuji nějakou smysluplnou činnost na (nejen) letní víkendy. 

Takhle to začalo...

    Za několik dní jsem poslal svůj vyladěný životopis na uvedenou emailovou adresu. Jeho přijetí mi bylo potvrzeno žádostí o osobní setkání. 5. dubna jsem tak z Masarykova nádraží vyrazil na sever Prahy do Čakovic, kde na vlečce někdejší Avie společnost KŽC Doprava odstavuje své vozidla a kde svou kancelář měl také Čeněk Maléř, tehdejší provozně-přepravní náměstek, hlavní komandující, dispečer a také příležitostný vlakvedoucí. Zajímavostí budiž, že se naše cesty již jednou protnuly, a to v roce 2020, kdy jsem si u něj objednával knihu "30 let KŽC". Díky cestě do Čakovic jsem se úplně poprvé svezl s "Mravencem", tedy jednou ze dvou slovenských jednotek řady 813.2, které KŽC Doprava nasazuje na městskou linku S34. Pohovor se týkal mé motivace pro práci průvodčího/vlakvedoucího, časových možností i mého vztahu k železnici. To se zvládlo v pauze mezi vlaky linky S34 a já tak mohl hned dalším pokračovat zpět do centra. 

VZALI MĚ!

    Duben plynul a já čekal na výsledky rozhodnutí. Už jsem začínal být mírně rezignovaný, 18. 4. mi však do e-mailu přistála složka s podklady společně s rozhodnutím, že jsem byl vybrán do kurzu a že si mám projít podklady k pozdější zkoušce. Začal jsem se tak seznamovat předpisy SŽ, čítající dopravní a návěstní předpis D1, předpis D3 pro provoz na tratích se zjednodušeným řízením provozu či Z1 a Z11, zabývající se obsluhou zabezpečovacích, respektive rádiových zařízení, ale také předpisy společnosti KŽC Doprava či popisy specifik jednotlivých výkonů společnosti. Měl jsem výhodu, že díky mému zájmu o železnici jsem na velkou část nutných znalostí již dříve alespoň trochu narazil a proto pro mě nebylo zas až tak těžké vše pochopit. 

    24. dubna mě čekalo další setkání v Čakovicích, na nějž dorazila také má budoucí kolegyně Saša. Probírali jsme fungování návěstidel a rychlostní návěstní soustavy, vlakových cest či stavění výhybek. V pátek 28. dubna, kdy se v odpoledních hodinách běžně provádí manipulace a příprava souprav na víkendové výkony, jsme si mohli naše poznatky ověřit v praxi. Zkoušeli jsme si svěsit vozy, přestavit výhybku a přímo na vozech B a BDs nám bylo demonstrováno fungování brzdového systému. Vše, co jsem si mohl vyzkoušet mě postupně ještě více utvrzovalo, že jde o něco, co mě opravdu baví a fakt, že toto možná bude náplň mé letní brigády, mě velmi těšil. 

PRVNÍ ZÁCVIKY

    Hned v neděli 30. dubna, kdy se běžně pálí čarodějnice, jsem měl nastoupit na svůj první zácvik. Čeněk mě měl osobně zacvičovat na spoji mně nejbližším - Rakovnickém rychlíku. Ten však byl vlivem výluky v úseku trati 174 mezi Roztoky u Křivoklátu a Berounem veden odklonem přes Kladno. Do Roztok pak zajížděla alespoň NAD, vedená Karosou C934E v historickém nátěru. Nástup na vlečce jsem měl v 7:35, z domova jsem tak odjížděl již ve 4:30. Na svůj první zácvik jsem dostal soupravu, složenou z dvou "malých Balmů", tedy vozů Btx761, do jejíhož čela se postavila "Bangle" 740 692. Učil jsem se, jak zprovoznit topení těchto elegantních vozů, bezchybně jsem se též naučil je odemykat (dělal jsem to snad pětkrát během celého dne). Z Čakovic jsme vyrazili jako Sv na pražské hlavní nádraží, odkud byl plánován odjezd v 9:17. 

    R 10270 Rakovnický rychlík zamířil přes zanikající smíchovské společné nádraží na Pražský Semmering a já dostal poprvé do ruky POPku, tedy přenosnou osobní pokladnu. Funkci této nezbytné rekvizity každého vlakvedoucího zastávají u KŽC přístroje firmy Casio vzhledově totožné s přístroji vlakvedoucích u ČD. Jen funkcí je v POPkách u KŽC o něco méně (chybí možnost vydat vizitku vlakvedoucího či funkce pro vytvoření Zprávy o brždění a vlaku). Vedle sžívání se s POPkou jsem se pomalu probojovával chaotickým tarifem PID. Hned na prvním zácviku jsem měl čest se "špeky" tarifu v podobě jízdného pro ZTP/P či pro seniory ve věku od 60 do 65 let. Je dobré zmínit, že zácvik jsem konal v civilním oblečení jen se žlutou páskou s černým nápisem "Zácvik". Během cesty v rozpáleném "Balmu" jsem se stále poněkud rozkoukával, avšak na konci dne, kdy mým posledním úkolem byl úklid, jsem se cítil spokojeně a odhodlaně. 

    Náplní mého prvního zácviku byl pouze prodej lístků. O výpravu, objíždění v nz Kralovice u Rakovníka a podobné dopravní činnosti se staral Čeněk. Důvod je prostý. Po dohodě při mém nástupu jsem byl jako člověk prací na železnici nepolíben vybrán nejprve pro zácvik na funkci průvodčího. Ti u KŽC mohou doprovázet pouze osobní vlaky, na nichž víceméně jen prodávají jízdenky a vedle výpravy vlaku nekonají jiné dopravní činnosti. Pozice disponuje také nižší hodinovou mzdou.

Souprava odklonového Rakovnického rychlíku během návratu do Čakovic. Během delší pauzy v Satalicích, doprovázené krásným západem slunce jsme čekali na průjezd Lužickohorského rychlíku.

    V sobotu 6. května mě dostal na starost vlakvedoucí Aleš, legenda společnosti, s nímž jsem se již z dřívějška znal. Měl jsem si vyzkoušet práci na zřejmě nejzajímavějším výkonu KŽC, na Lužickohorském rychlíku. Nástup jsem měl v 8:20 ve Vršovicích, kam mě z hlavního nádraží stylově dopravil Posázavský motoráček. Spojené soupravy Lužickohorského a Kokořínského rychlíku dorazily krátce po osmé ranní, druhá jmenovaná byla urychleně odvěšena, aby spoj R 1272 Kokořínský rychlík mohl v 8:21 odjet. Soupravu našeho R 1275 Lužickohorský rychlík tvořil vůz B a RBDs a do jejich čela se po objetí postavila "Bardotka" T478.1006. Z Vršovic jsme vyrazili v 8:46 a vlak pokračoval na hlavní nádraží, do Vysočan a Čakovic a po trati 070 dále do Neratovic a Mladé Boleslavi. Cestu neuvěřitelně různorodou krajinou jsem si příliš neužíval, mou zábavou byl totiž opět prodej a kontrola jízdenek, samozřejmě pod dohledem zkušeného kolegy. 

Já a Aleš ve Vršovicích před odjezdem Lužickohorského rychlíku, na němž probíhal můj druhý zácvik.

    Spoj je specifický hned třemi užívanými tarify - tarifem PID na území Prahy a Středočeského kraje, Státním jednotným tarifem na území Libereckého kraje a tarifem DÚK na území Ústeckého kraje. KŽC však uznává také jízdenky ČD, které se jako jediné označují razítkem s datem a číslem vlaku. Za Mladou Boleslaví jsem již měl poněkud klid, mohl jsem si proto chvíli oddechnout ve služebním oddíle vozu RBDs, přestavěného na bistrovůz. Na tomto výkonu se mi také podařilo během kontroly jízdenek potkat několik mých známých. 

    Velká část cestujících vystoupila v okolí Máchova jezera, tedy ve Starých Splavech a Doksech. To už vlak po trati 080 mířil do České Lípy a dále do Lužických hor. Ačkoli ve středních Čechách svítilo slunce, Lužické hory se halily do deště a mlhy. Byl jsem rád, že jsem konečně navštívil legendární stanici Jedlová, zaujal mě však také průjezd po lokálce z Krásné Lípy na Panský. V této části cesty již bylo přepravní vytížení slabší. 

    Do cílové stanice vlak dorazil krátce po jedné hodině. Na dolním nádraží v Mikulášovicích, které se však nachází ve Vilémově poblíž ruiny továrny, rozebírané po cihlách spoluobčany, se souprava rychlíku běžně "uklízí" na manipulační kolej 5a. Vlivem výluky na trati 083 však tentokrát stačilo soupravu pouze posunout z páté na třetí staniční kolej a ponechat odstavenou u nástupiště. Já si tak mohl vyzkoušet vedení posunu a poprvé dát strojvedoucímu pokyn "Posunuj", následně jsem se však plácal do čela, jak stupidně SŽ tuto stanici "optimalizovala". 

    Souprava musela dojet na německé zhlaví (z nějž míří trať do stanice Dolní Poustevna a dále do Německa), odkud byla sunuta k nástupišti u třetí koleje. Kolejiště tratí do Rumburka přes Šluknov a do Rumburka přes Panský beznadějně oddělila rekonstrukce odebráním jedné důležité výhybky, posun na třetí kolej tak byl nutný pro objetí soupravy, kterou jsem následně já svěsil. Po obědě v nedaleké restauraci U Bílého jaka jsme se v 15:13 mohli jako R 1274 Lužickohorský rychlík vyrazit zpět ku Praze (samozřejmě opět po nezbytném posunu na pátou kolej). Zajímavostí budiž, že tento spoj odvezl dost možná nejslavnější strojvedoucí v zemi, youtuber Andy.cz. Je také dobré zmínit, že v některých stanicích mě Aleš nechal po zkontrolování uzavření všech dveří vypravit vlak písknutím a uděláním "téčka" rukou.

Zjednodušený a neodborný nákres stanice Mikulášovice dolní nádraží mapuje absurdně složitou manipulaci před odstavením soupravy, respektive pouze část běžné manipulace. Modrá šipka se špatně otočeným nápisem ukazuje polohu chybějící výhybky. 

Mnou svěšená souprava Lužickohorského rychlíku uklizená na třetí koleji na dolním.

Rekonstruované dolní nádraží v Mikulášovicích.

    Společnost KŽC Doprava se však nezabývá pouze provozem historických víkendových vlaků. Ve všední dny vyráží na úsek trati 070 mezi Čakovicemi a Masarykovým nádražím ve dvou pořadích vlaky městské linky S34, obsluhované dvojicí slovenských jednotek řady 813.2 alias "Mravenci". Vzhledem k tomu, že linka neopouští území Prahy, jezdí většina cestujících na Lítačku a činnost vlakvedoucího se zde omezuje pouze na jejich kontrolu, případný prodej jízdenek - nemusí konat ani výpravu vlaku, "Mravenci" jsou totiž vybaveni kamerami.

    Práci na městské lince jsem si vyzkoušel 17. května poté, co jsem se vyléčil z angíny, která můj zácvik krátce pozastavila. S Alešem, který ten den jezdil na vlacích druhého pořadí, jsem absolvoval několik obratů počínaje vlakem Os 7766. 

    Na 21. května jsem si dohodl poslední zácvik před zkouškami na průvodčího. Horkou neděli jsem měl trávit zácvikem na jediném celoročně provozovaném nostalgickém spoji, na lince T1, známé pod názvem Pražský motoráček. S "Kredencem" M262.1183 jsme nejprve z Čakovic již jako osobní vlak odjeli na hlavní nádraží a pak nás již čekaly čtyři příjemné obraty, z hlediska kontroly jízdních dokladů specifické trasováním pouze na území Prahy. Vyzkoušel jsem si opět také výpravu vlaku. 

Pražský motoráček, obsluhovaný "Kredencem" M262.1183 čeká na odjezd z hlavního nádraží ve společnosti "Brejlovce" 754 045. 

    Když jsem po odstavení motoráku na vlečce v Čakovicích provedl úklid, mohl jsem si jít dát zasloužené pivo do nádražní restaurace U Fausta. Při popíjení na zahrádce ještě Aleš mně a mé kolegyni Saše, kterou jsme cestou nabrali, vysvětloval poslední důležité věci před zkouškou, k níž jsme měli jít 31. května odpoledne. Došlo i na zkušební vypisování bržděnky. Na hlavní nádraží jsem se svezl s Kokořínským rychlíkem, který měl ten den na starosti kolega Rafael. Během cesty ve služebním oddílu jsem se s ním dohodl, že před zkouškami na vlakvedoucího spolu projedeme ještě nějaký můj chybějící výkon. 

    A jak dopadly zkoušky? To se dozvíte příště! Doufám, že se Vám článek líbil, inspiroval vás, přiblížil Vám specifika začátku cesty jednoho vlakoše a vysvětlil, proč již dlouho nevyšla žádná reportáž :)